Následující dvě fotografické výstavy jsou vcelku pregnantními projevy politiky jako určité galerijní či pořadatelské strategie. Obě pražské expozice se navíc dotýkají politiky i ve smyslu, který pod tímto slovem rozumíme nejčastěji - politika jako správa věcí veřejných a současně jako odraz společenských poměrů.
Jakoby madony
Galerista Jiří Švestka, jehož výstavní síň sídlí v Jungmannově ulici, v někdejším hudebním studiu Mozarteum, začal novou sezonu ofenzivně, přímo forte: expozicí Mileny Dopitové (1963) Pojď, ukážu ti cestu rájem. Mediálně je důležitější podtitul: Odmítnuté práce pro EXPO 2000 Hannover. Však se také v dosavadním referování o výstavě mluví hlavně o nervním šeptání, remcání i prskání, které zasáhlo pražskou scénu. Jedni se ptají, a nikoliv neprávem, co je to za pořádek, když k tak lukrativní zakázce byla Švestkova firma vyzvána, aniž by prošla konkurzem, a padají konkrétní sumy: za 16 velkoformátových fotografií Mileny Dopitové prý galerie jako producent konceptu, byť nakonec do Hannoveru nevypraveného, vyinkasovala zhruba 1 700 000 korun. Galerista z Jungmannovy ulice obratem nasadil na generálního komisaře z české strany Václava Bartušku, od něhož (tvrdí Švestka) pocházela „skutečná tahanice o realizaci tohoto již schváleného projektu“, a vypouštěl štítivý odér vůči Pavlu Márovi, pro jehož akty žen se Bartuškův tým nakonec rozhodl (a zaplatil autorovi přibližně 400 000). Ale než dále probírat provozní souboje, zkusme raději…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
