Jaký je obecný smysl lustrací? Eliminovat možnou hrozbu pro demokracii, nebo usmířit rozdělenou společnost? To není jen řečnická otázka. Polsko má za sebou horké lustrační léto, jež plnilo i stránky českých novin: dva kandidáti na úřad hlavy státu, Lech Walesa a Alexander Kwasniewski, stanuli před lustračním soudem a ten je teprve před deseti dny uznal za způsobilé kandidatury. Nezhroutí se Polsko? Vždyť co by se dělo, kdyby u nás dva prezidentští kandidáti měli lustrační problémy? Tato obava čišela z řady českých komentářů. Jako by autoři zapomněli na existenci různých lustračních modelů. A nejde jen o problém postkomunistického světa. Lustrační orgány najdeme i v Jižní Africe či Guatemale (ve Španělsku nikoliv, ale sami Španělé si nejsou jisti, zda tlustá čára za frankismem byla tou nejlepší cestou) a do stejné rubriky lze do značné míry zařadit i proslulý senátní proces s americkým prezidentem Clintonem. Český model lustrací zkoumá, zda dotyčný spolupracoval s StB, obecně zda se provinil. Představme si jeho uplatnění na případy polské a Clintona. Otázky by v novinářské licenci zněly asi takto: Byl v evidenci StB? Koho udal? Co za to bral? (Walesa a Kwasniewski.) Co s Lewinskou prováděli? Jak často? V jaké pozici? (Clinton.) Ze zkoumání by pak vzešel verdikt: Nemůže být dotyčný politik eventuálně vydíratelný? Hřešit se prostě nemá. Polský model lustrací zkoumá, zda dotyčný ve svém lustračním prohlášení nelhal, což se blíží podstatě procesu impeachmentu s Clintonem.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
