Červenec je vládních výročí plný. V neděli oslavili sociální demokraté a ODS druhé narozeniny opoziční smlouvy. S tím je logicky spojeno výročí příštího úterka: dva roky od chvíle, kdy Miloš Zeman oznámil sestavu „vlády sebevrahů“. To vše je dobrá příležitost k bilanci. Tím spíš, že obliba kabinetu u občanů v posledních devíti měsících trvale roste. Aby také nerostla, když se odrážela od říjnového dna 16 %. Relativní spokojenost lidí může mít jistě i své dobré důvody. Česká ekonomika začala růst, sedm nejméně oblíbených ministrů zmizelo a letos vláda zažila - při zásazích v Komerční bance a nyní v IPB - i dosud nepoznaný pocit všeobecné podpory hlavních médií. I ten, kdo od sociálních demokratů nečekal nic či jen to nejhorší, uzná, že jejich výsledky jsou lepší než nic. Kdyby ovšem kteroukoli předchozí vládu podporoval jen každý třetí občan, asi by začala zkoumat, kde dělá chybu. Pro sociální demokraty je to naopak úspěch a důkaz, že žádnou větší chybu neudělali.

Shoda, ale i ztráta imunity

Začněme tím, že život pod vládou ČSSD je důležitá zkušenost, která České republice po pádu komunismu dosud chyběla. Poprvé se zcela obměnila všechna ministerská křesla. Člověk obdařený jen průměrnou skepsí k politikům to musí uvítat: přinejmenším se tím zpřetrhaly staré vazby a známosti na úřadech. Zvlášť ministerstva zemědělství, místního rozvoje či obrany se už zdála natolik srostlá se stranou lidovou, že jim čerstvý vítr mohl jedině prospět. Není také marné, když si více politiků ozkouší práci ministra. Jestliže třeba ministři Gross nebo Vetchý mají v parlamentu po třech svých předchůdcích, dá se od toho čekat méně demagogická a více kompetentní politická diskuse (momentální šéf rezortu svým předchůdcům jen tak něco nenamluví a oni po něm na oplátku stěží mohou chtít věci, které nedokázali sami). Máme dokonce i určitou naději, že příští volební kampaň bude kvůli tomu o poznání realističtější a co do slibů opatrnější. I voliči už vědí, že třeba vrátit věk pro odchod do důchodu na původní hranici nedokázali ani sociální demokraté, protože na to prostě nemáme peníze. Nástup ČSSD dal odpověď i na klíčovou otázku: existuje společný jmenovatel, na kterém se demokratické strany shodnou? Ukázalo se, že existuje a že není zase tak úzký. Nejstručněji by se dal vyjádřit takto: NATO (v zásadě) ano, komunismus (v zásadě) ne. Navzdory reptání a vyloženým zbabělostem během války o Kosovo, radničním koalicím s KSČM a občasným projevům nostalgie po Husákově normalizaci se zatím v tomto směru dokázali demokraté celkem sjednotit. Stejně důležité bylo poznání, co se nástupem opozice naopak změní. Sociální demokraté bohužel nezdravě rozšířili hranice volební „kořisti“. Své straníky a sympatizanty protlačili na kdejaký okresní či školský úřad, na místa náměstků a ředitelů, do všech podniků s účastí státu. Vědělo se, že ČSSD je vyhladovělá po moci, ale takovou hltavost čekal málokdo. Jednou z největších skvrn na vysvědčení vlády je působení někdejšího ministra financí Ivo Svobody, vůbec prvního trestně stíhaného člena vlády v novodobé historii. O práci tohoto muže na jednom z klíčových úřadů v zemi vycházejí najevo stále temnější až děsivější informace. Jako by nestačila jeho neprůhledná personální politika, krajně pochybné vedení stranické pokladny a osobní účast na krachu továrny Liberta. Jako by nestačilo jeho památné volání policie na novináře, který se ho ve sněmovně na tyto věci přišel zeptat. Nyní tedy ještě víme, že bez jakékoli soutěže a na vlastní pěst zadal zahraniční bance zakázku na vydání státních dluhopisů (kdyby transakce nezrušil jeho nástupce, republika prodělá stovky milionů korun). A k dovršení všeho svěřil - prý na přání „vysoce postavené osobnosti ruské vlády“, na jejíž jméno si ovšem nevzpomíná - vymáhání ruského dluhu známému finančnímu podvodníkovi Baraku Alonovi. Co dalšího ještě Svoboda napáchal? Komu dalšímu svěřil jaké zakázky a co za to přijal? Dnešní vláda by měla na tyto otázky urychleně odpovědět; opozice měla kvůli nim interpelovat už dávno. Sociální demokracii naneštěstí naprosto chybějí „samočisticí mechanismy“. Při svých sklonech ke kamarádíčkování si nikdy ani nestihla vypěstovat imunitu proti korupci. Naopak - kdykoli se dostala do jen trochu vážného pokušení, vždy spolehlivě selhala (jednání o půjčkách v Bambergu, dar 850 tisíc od muže stíhaného za napomáhání k miliardové zpronevěře v C.S. fondech). Zvlášť znepokojivé je, že se proti tomu nikdo nikdy ve straně neozval. Jde-li o peníze, všichni slavní Zemanovi kritici drží basu. Po příští vládě bude proto nutné žádat, aby zveřejnila všechny materiály o privatizaci v režii ČSSD.

Pokračujte v odchodu

Jaká to tedy byla zatím vláda? S klidným srdcem ji můžeme nazvat výrazně proevropskou. Také zájem o menšiny projevovala větší a trvalejší než kterákoli její předchůdkyně. Titul „zachránkyně ekonomiky“ však nedostane, ať by si to Miloš Zeman přál sebevíc - na současném oživení má asi takové zásluhy jako na zdražení benzinu (to znamená spíše malé, o obojím rozhodují hlavně vnější vlivy). Američané žádají po svých politicích obtížně přeložitelnou vlastnost - „leadership“. Není snadné najít pro to ekvivalent, když v Česku nikdo nic takového nechce, ale přibližně jde o vizi a osobní příklad zároveň. Tady vláda - a její předseda zvlášť - naprosto selhávají. Přestože vláda produkuje spousty koncepcí, dosud se jí širší veřejnost nepodařilo zaujmout žádným ideálem ani myšlenkou. Snad s výjimkou Zemanova předvolebního slibu, že po nástupu k moci „pozavírá 150 tisíc tunelářů“. Sám Miloš Zeman se v české politice pohybuje už deset let, a přesto se dosud nepodařilo vypátrat sebemenší jednotící myšlenku jeho práce, kromě co největšího nahromadění moci. A jaký osobní příklad a komu by mohl ministerský předseda dát svým chrapounským chováním k ženám? Za ta léta, kdy ho podpora třetiny voličů držela v čele naší země, se zasloužil zejména o výrazné zhrubnutí veřejné diskuse. Představme si však vládu ČSSD, z níž by odešli ještě dva muži pro naši peněženku nejnebezpečnější (Miroslav Grégr a Jan Fencl) a dva muži pyšnící se titulem „opakovaně usvědčený lhář“ (Jan Kavan a Miloš Zeman). I zarytý odpůrce vlády sebevrahů si pak musí přiznat překvapivou věc, jaké by se před dvěma lety nenadál: totiž že by šlo o sestavu lepší, než jakou nabízí současná stínová alternativa z ODS. Kdysi Respekt o této straně napsal, že přestala být levicová či pravicová a je pouze klausovská. Tím spíš to platí po válce o Kosovo, výrocích o Evropské unii či nejnověji po zásahu v IPB. Václav Klaus je v tuto chvíli dokonce ještě méně vypočitatelný, než býval kdysi v roli vůdce opozice Miloš Zeman.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte