Současné návrhy volební reformy - ať již se zvažuje přijetí britské podoby většinového mechanismu, či přechod k většinové variantě systému poměrného zastoupení - mají jedno společné: jako cíl deklarují nastolení stability. Největší strany se shodují v tom, že je třeba zkonstruovat takové podmínky, aby vždy jedna z nich získala umělou parlamentní většinu a následně mohla ovládat všechny páky exekutivní moci.
Britské pochyby
Pojetí stability jako důsledku vládnutí silného jednostranického kabinetu se inspiruje především britským většinovým modelem demokracie, kde se praktikuje jednokolový většinový systém. Ten podporuje reprodukci dvou dominantních stran, přičemž jedna z nich získává umělou parlamentní většinu, a tudíž právo samostatně vládnout, zatímco ta druhá dočasně dominuje v opozici, aby si obě dříve nebo později vzájemně vyměnily své role. To, co na tomto modelu demokracie jeho příznivcům imponuje, je nejen ideologická umírněnost a omezené možnosti extremistických stran získat zastoupení v parlamentu, ale především princip silné vlády. V britských podmínkách to znamená, že strana, která získá umělou parlamentní většinu (každá vítězná strana získává v průměru o 12 % vyšší zastoupení, než by odpovídalo jejímu zisku hlasů), sestavuje jednostranický kabinet, jenž má optimální předpoklady plnit předvolební sliby a po ukončení mandátu se zodpovídat voličům. Odpovědnost je zřejmá, nedělitelná.Fenomén jednostranického většinového kabinetu je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
