Současná irácká krize se od situace před vypuknutím operace „Pouštní bouře“ v únoru 1991 liší v mnoha ohledech. Jeden z nejpodstatnějších spočívá v konsenzu ohledně útoku, jiný v cílech úderu, další v koordinaci strategií. Podívejme se na ně postupně.
Podpora se zmenšila
Před úderem spojenců na Bagdád v roce 1991 se Spojeným státům podařilo zajistit vojenskou podporu všech členských států NATO a diplomatickou podporu Ruska i všech klíčových zemí arabského světa. Saddám Husajn byl diplomaticky naprosto izolován a Washington se nemusel obávat žádných negativních reakcí či ohrožení svých globálních zájmů.
V současné krizi dosud závazně podporují americký ozbrojený úder jen Velká Británie a Austrálie. Další země NATO zatím nechtějí útok podpořit, reakce z arabského světa jsou převážně negativní a Boris Jelcin dokonce prohlásil (údajně v opilosti), že americký útok může vyvolat třetí světovou válku. To samozřejmě značně komplikuje rozhodování prezidenta Clintona. Nedostatečná podpora americkému úderu na Irák však pravděpodobnost nové války v Perském zálivu zásadně nesnižuje. Spojené státy si totiž z prestižních důvodů těžko mohou dovolit ultimativní hrozby a nákladné přesuny vojenských sil a nakonec nic neudělat.
Bez dohody s Izraelem
I situace Izraele se v mnohém liší od předválečné atmosféry v roce 1991. Tehdy Saddám Husajn veřejně prohlašoval, že v případě útoku na Bagdád provede okamžitě raketový úder na Izrael, což…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
