Ukamenování za polibek

Připomeňme si známou scénu z filmu „Bohové musí být šílení“. Křovák, prostý obyvatel jihoafrické polopouště, se dostane do konfliktu s „civilizací“: šípem ze svého luku zabije kozu z volně se pasoucího stáda, ale přispěchavší policista - místo aby ho pochválil za dobrou trefu a pak se nechal třeba pohostit úlovkem - ho zatkne. Nejedná se o rasismus či barvu kůže. Jde o konflikt dvou různých právních vědomí, o nepoměr mezi zkušeností jednoho a druhého. Co je špatného na tom, že jsem ulovil volně se pasoucí kořist? Tak se ptá domorodec. Co je špatného na tom, že jsem zatkl zloděje cizího dobytka? Takto se ptá policista. Domluva je nemožná.

Zdálo by se, že podobně můžeme vnímat zprávu z počátku února. Teheránský tribunál odsoudil k trestu smrti ukamenováním hamburského obchodníka Helmuta Hofera za „nedovolený sexuální kontakt s muslimkou“. Je trest smrti za pouhý polibek, jak tvrdí Hofer, přiměřený? Tak se ptá Evropan. Co je špatného na tom, že uplatňujeme islámské právo? Tuto otázku si klade Íránec. A nejen to. Podle íránského ministra zahraničí Charázího je dotyčný rozsudek záležitostí nezávislé íránské justice. Podle německého ministra zahraničí Kinkela je rozsudek popřením základních lidských práv.

Naskýtá se tu zásadní otázka. Kde leží hranice lidských práv? Kde končí lidská práva a začínají práva íránská, čínská, thajská, německá či americká?

Hofer: zápletka spíše politická

Lidská práva se v Íránu nerespektují, ale ne vše, s čím…