Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Manažeři Czech made

Vítězi české privatizace z počátku devadesátých let byli manažeři velkých podniků, pohříchu většinou ti, které jsme zdědili z dob komunistů. Dnes slouží tito lidé jako doklad něčeho jiného: iluze o vzniku mocného tuzemského kapitálu končí v troskách.

Symbolem úspěchu české ekonomické transformace se v polovině devadesátých let stal ředitel Škody Plzeň Lubomír Soudek (55), milovník drahých obleků a rychlých aut. Od novinářů dostal neoficiální titul „kapitán českého průmyslu“ a v polovině devadesátých let ho kolegové ze Svazu průmyslu zvolili manažerem roku. Za kapitána platí i druhý takový boss - Václav Junek (47), prezident akciové společnosti Chemapol Group a bývalý spolupracovník komunistické rozvědky. Jeho flotila, složená hlavně z největších tuzemských chemických podniků, je podstatně větší než Soudkova, má asi třicet dceřiných společností.

Oba muži jsou nejlepšími příklady toho, že vítězi české privatizace z počátku devadesátých let byli manažeři velkých podniků, pohříchu většinou ti, které jsme zdědili z dob komunistů. Dnes slouží tito lidé jako doklad něčeho jiného: iluze o vzniku mocného tuzemského kapitálu končí v troskách. Soudek dluží bankám devět miliard a byl svými věřiteli donucen prodat některé své podniky a Junek se snaží těch ztrátových zbavit všemi možnými formami. Také on hledá způsob, jak splatit dvacetimiliardový dluh, který si za sedm let nadělal.

Jako prezident s prezidentem

Když Václav Junek přijel počátkem 80. let do Paříže dělat komunistického špiona, jistě netušil, že se za čas stane jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů demokratické České republiky. Zcela jistě spíš počítal s pěknou kariérou v normalizačním režimu. Ve Francii se jako spolupracovník rozvědky osvědčil („vypracoval jsem jakousi globální zprávu o francouzském chemickém průmyslu, ale nic víc,“ říká dnes o své aktivitě) a v roce 1986 byl jmenován obchodním náměstkem Chemapolu. Raketový vzestup mu však přinesla až listopadová revoluce: necelé dva roky po ní se ve firmě stal nejvyšším šéfem a předsedou představenstva. V roce 1996 pak byla jeho funkce přejmenována z ředitele na honosněji znějícího prezidenta.

Na cestě k pověsti seriózního podnikatele ale Junkovi nejvíc pomohl jiný prezident - Václav Havel. Před třemi lety totiž Chemapolu prodal svůj díl pražské Lucerny, a tím ho povýšil na slušného obchodního partnera. Pro firmu známou do té doby hlavně estébáckou minulostí desítek jejích zaměstnanců a podivnými kšefty s lehkými topnými oleji to bylo skutečné terno. Lepší reputaci by jim nezajistila sebedražší reklamní kampaň, a tak je oněch 200 milionů za Lucernu dodnes Junkovou nejlepší investicí. Tichý a v pozadí se držící Junek rád představuje sám sebe jen jako průměrně movitého občana, „pouhého gážistu“, který si z platu pořídil řadový domek, auto a nějakou tu korunu úspor. Tváří v tvář faktu, že s dalšími pěti kolegy vlastní třiadvacet procent akcií Chemapol Group, je to ovšem nemístná skromnost.

Království chemiků

Chemapol byl za komunismu naším výhradním dovozcem ropy. Už v roce 1968 se jako první komunistický podnik v Československu transformoval na akciovou společnost. Šlo o prazvláštní hybrid - na akcionáře si hrálo více než sto jiných státních firem. Junek a jeho kolegové se stali spolumajiteli v roce 1994, kdy koupili podíly, které řada podnikových „akcionářů“ nesplatila. Do Chemapolu vstoupily i největší české banky, které firmě půjčovaly obrovské peníze a přirozeně si chtěly udržet kontrolu nad tím, co se s financemi děje. Ale dozor byl čím dál obtížnější.

Junkovo impérium neustále měnilo strukturu. Chemapol, a. s., ztratil v roce 1994 své vedoucí postavení a stal se jedním z mnoha výhonků nově založeného Chemapol Group. „Grupa“ měla šest obchodních skupin: od chemického průmyslu přes leteckou společnost až k fotbalovému klubu. O dva roky později se struktura podniku opět změnila, místo skupin vznikly „větve“ - chemická, zbrojní, mediální, služeb - a vedle nich existoval starý Chemapol. Dnes je situace opět jiná: na troskách Chemapol Group vzniká společnost AliaChem, do níž jsou převáděny nejzdravější chemické firmy Junkova impéria. Při změnách nejde o to, zajistit podnikům efektivní řízení. Mají jiný smysl. Hraje se o to, kdo zaplatí (či nezaplatí) obrovské dluhy, které Chemapol v uplynulých letech nasekal. Mamutímu podniku, který měl před pěti lety ambice stát se nejsilnějším českým průmyslovým komplexem a dosáhl postupně až sedmdesátimiliardového obratu, zvoní umíráček.

Kde vzít dvacet miliard

Koncem loňského roku přestala společnost Chemapol Group splácet své dluhy bankám. Neměla totiž z čeho vracet, podnik byl ve dvoumiliardové ztrátě. Dohromady dosáhly dluhy Junkových držav neuvěřitelné výše dvaceti miliard korun. Podle zasvěcených finančníků, kteří před dvěma měsíci vytvořili věřitelský výbor, banky už většinu peněz neuvidí. Dobytná je prý tak jedna třetina, v nejlepším případě polovina. Další otázka je, bude-li na kom dobývat: skupina Chemapol Group mizí před očima. Část svých firem už rozprodala a část, především ty zdravější, převádí do nově založené společnosti AliaChem. Ta by měla v budoucnu převzít „kmenovou“ roli dnešního Chemapolu, ovšem už bez většiny současných dluhů. Ty zůstanou po transakci na krku původní, vyprázdněné firmě.

To vše se mohlo odehrát jen proto, že stát, který má přes desítky zúčastněných firem a bank v Chemapolu poměrně velký podíl, nechal v gigantu vládnout jednoho třináctiprocentního akcionáře, společnost Proventa. Jenže Proventa, vlastněná prezidentem Chemapolu Václavem Junkem a pěti dalšími kolegy manažery, dlouhá léta rozhazovala peníze, které z devadesáti procent patřily někomu jinému, daňové poplatníky nevyjímaje.

Nejdůležitějším členem Chemapolu je tzv. chemická větev. Sdružuje deset firem, které většinou patří do první stovky největších průmyslových společností České republiky. Šéfem dozorčí rady, která jmenuje představenstvo, je samozřejmě Junek. Čtyři nejzdravější a nejméně zadlužené firmy (Fatra Napajedla, Technoplast Chropyně, MCHZ Ostrava a Synthesia Pardubice) jsou v současnosti převáděny do AliaChem. Ale například Spolanu Neratovice, farmaceutického obra, nechal Junek v Chemapolu - co taky s ní, když je zatížena více než čtyřmiliardovým úvěrem.

Zbrojní větev impéria (předsedou představenstva je opět Junek) dosud reprezentuje nechvalně proslulý Omnipol. Na trhu se zbraněmi je ale neúspěšný, a tak se jeho šéfové rozhodli prorazit v jiném oboru: chtěli by postavit plynovou elektrárnu v Ústí nad Labem. Na čtyřmiliardovou investici však nemají peníze a Omnipol má být na podzim prodán. Favoritem na koupi je Richard Háva, současná hlava firmy.Mediální větev Chemapolu představuje např. fotbalový klub Petra Drnovice a jeho hokejová jmenovkyně ze Vsetína. Oba kluby za pět let spolykaly víc než půl miliardy a dnes jsou na prodej. Chemapol už prodal deník Svobodné slovo a vydavatelství Melantrich; do tohoto dobrodružství vložili loni šéfové Chemapolu přes sto milionů korun a podnik letos prodali zpět národním socialistům za nepochopitelných pět set tisíc. Absolutně neúspěšné je sdružení podniků známé pod zkratkou C. H. R. Letecká společnost Air Ostrava nedokáže splácet letadla za miliardu a je v hluboké ztrátě, karlštejnský Golf and Country Club si vyžádal čtvrtmiliardovou investici a dnes ročně nevydělá víc než šest milionů korun.

Urvi, co se dá

Tolik náčrt stavu Chemapol Group a kvality některých investic. Neuvěřitelné na celém příběhu je to, že Junek a spol. vyváznou asi bez úhony a bez dluhů. Komerční banka, Investiční a Poštovní banka, Česká spořitelna a Česká obchodní banka půjčovaly Chemapolu podle zvyků z dob komunistického režimu bez velkého rozmýšlení, dohromady šestnáct miliard korun. Dnes se ale na rozdíl od dob bezstarostného socialismu penězovod zadrhl. Podle zákona totiž žádná z bank nemůže jednomu dlužníkovi půjčit víc, ani kdyby chtěla. Přesto ve svém účetnictví zatím nepřiznaly, že návratnost peněz nastrkaných do Chemapolu je dost malá. K mlčenlivosti mají důvod: po přiznání by musely mnohamiliardovou injekcí posílit svůj rezervní fond k pokrytí rizikových úvěrů. (Zjednodušeně řečeno, dnes mají banky úvěry Chemapolu ohodnoceny třídou dvě a musí povinně vytvořit rezervy ve výši 5 % úvěru. Kdyby měly být opravdu tvrdé, požádaly by o vyhlášení konkurzu nad chemapoláckými podniky, ale ve stejný okamžik by musely vytvořit rezervu ve výši 100 % úvěru.) A protože na to nemají, tváří se, jako že se nic neděje. Junek se tedy nemusí zatím bát nějakého masivního a veřejného tlaku finančních domů na splácení úvěrů, o nichž banky vědí, že je Chemapol stejně splatit nemůže.Malý příklad pochybné úspěšnosti Junkova impéria - podle smlouvy z loňského roku zastavil Chemapol Group v České spořitelně téměř devět set tisíc akcií podniku Synthesia Pardubice za tři sta milionů korun. Kouzelné na celé věci je to, že Chemapol peníze nevrací a s akciemi si nadále dělá, co se mu zamane. Podle smlouvy se spořitelnou k nim má totiž stále dispoziční právo: i takové smlouvy umožňují české zákony. Takže není divu, že zhruba před měsícem se Junek stal předsedou dozorčí rady Synthesie. A kdyby chtěl Chemapol akcie prodat, spořitelna do toho nemá co mluvit. Třeba Komerční banka se ale v zárukách na půjčky poskytnuté Chemapolu nedostala ani tak daleko. Jeden z jejích úvěrů - téměř miliarda - je jištěn naprosto nepoužitelnými nemovitostmi: zastavené výrobní haly mají menší hodnotu, než kolik by stála případná sanace otrávené půdy, na níž stojí.Chemapol si nepůjčoval jen u bank. Například rafinerie Koramo Kolín půjčila Junkově společnosti před rokem (kdy ji ještě ovládal stát) postupně devět set milionů korun. Půjčku neschválila vláda a tehdejší ředitel Korama Jan Novák může být rád, že na něj zatím nebyla podána žaloba. Stejně tak si Proventa loni vypůjčila u dalšího chemapoláckého podniku MCHZ Ostrava a dodnes mu dluží více než čtvrt miliardy korun. Některé dluhy si však „impérium“ umělo ohlídat. Třeba když Junkova Proventa půjčila loni na týden třiapadesát milionů Junkovu Chemapolu. Dohodnutý úrok byl skutečně velkorysý, pětačtyřicet procent, takže Proventa za sedm dní vydělala pět set tisíc.

Nedá se říci, že by ty peníze její vlastníci nepotřebovali. V Chemapolu totiž letos vypukl ostrý boj o moc. Proventa za poslední měsíc skoupila deset procent Chemapol Group, aby mohla naplnit ideu vzniku AliaChemu - peníze jí půjčila francouzská banka Credit Lyonnais, celkem 1,6 miliardy korun. Proti Junkovi dnes stojí české banky, které už sice nedokážou vymoci dluhy, část peněz ale mohou zachránit, když proti němu použijí jeho vlastní zbraně. Zřejmě proto spojí svůj asi pětatřicetiprocentní podíl v Chemapol Group se šestnácti procenty majitele vsetínské firmy Sezooz Romana Zubíka (donedávna jich měl pouhých sedm, podíl zvýšil před půlrokem na přání Junka, pak ale nebyl pozván do elity tvořící AliaChem, a dnes mu podle jeho vlastních slov nejde o nic jiného než zachránit vložené stamiliony) a pokusí se prezidenta Chemapolu odstavit. Po sedmi letech vlády Junka a jeho manažerů se z mocného impéria stal zadlužený kolos, po kterém zůstanou jen dluhy, zruinované podniky a armáda propuštěných…

Strach svazuje

Všichni admirálové českého průmyslu ale neřídí své kšefty z ústraní a nezískávají potichu politický vliv jako Václav Junek. Někteří naopak zdomácněli v novinách a ochotně všem předvádějí, jak skvěle si v tom kapitalismu vedou. Prototypem druhé skupiny je bezesporu šéf plzeňské Škodovky Lubomír Soudek (55), jehož ředitelská kariéra trvá bez většího přerušení už dvě dekády.

Báňský inženýr Soudek se stal poprvé šéfem v polovině sedmdesátých let. Tehdy nastoupil do čela brněnských Závodů přesného strojírenství a jako řadový člen KSČ odešel o pár let později řídit liberecký Elitex. Na přelomu dekády se dokonce vyšvihl do funkce oborového šéfa na tehdejším federálním ministerstvu hutnictví, strojírenství a elektrotechniky. Do Plzně poprvé vstoupil jako ředitel v roce 1990. O rok později se ale tehdejší státní podnik Škoda ocitl především kvůli ztrátě východních trhů na pokraji krachu a v únoru 1991 byl Soudek odvolán. Propad se ale nepodařilo zastavit ani jeho nástupci Ladislavu Novotnému a o rok později se Škodovka topila v miliardových dluzích. Vláda vyhlásila veřejnou soutěž na prodej třetiny akcií a odvolaný šéf se vrátil do Plzně hlavním vchodem: jeho firma Nero koupila na dluh zhruba pětinový podíl plzeňské fabriky (o zbytek státem prodávaných akcií se rozdělily Investiční banka a Komerční banka) a v listopadu 1992 se stal Soudek opět generálním ředitelem jednoho z nejvýznamnějších českých strojírenských podniků.S novým, tentokrát už definitivně „kapitalistickým“ šéfem vstoupil do Škodovky nový duch: Soudek se nebál všem hrdě ukázat, jak vypadá úspěšný představitel české ekonomické transformace. Užaslým žurnalistům vyprávěl nejen o plánech na světovou expanzi svého podniku či o tvrdosti, s níž se zbavuje neschopných podřízených, ale odhalil jim například i své životní krédo a lásku k nepřiměřeným rychlostem. „Nebojím se. Strach svazuje. Policie mi nejvíc naměřila 237 kilometrů v hodině,“ prohlásil před lety v jednom z profilových článků. „Cadillac jsem prodal, protože mu v rychlosti 210 km/hod. přestávaly fungovat stěrače,“ utrousil jindy. Podobně přímé byly i jeho reflexe šéfování strojírenského gigantu: „Nikdy neměň organizaci práce kvůli blbému člověku. Vyměň toho člověka,“ poučil třeba čtenáře v dalších rozhovorech.

V polovině devadesátých let se inženýr Soudek pustil i do politiky. Nejdřív jen pasivně a náhodou - to když způsobila mezinárodní skandál jeho prozrazená snaha prodat tanky a atomový reaktor do embargovaného Íránu. Šéf Škodovky se ale postupně osměloval a za nějaký čas už na veřejnou scénu vstupoval s jistotou suverénního politického arbitra. Tu vyplísnil hlavu státu, že svým bratříčkováním s dalajlamou kazí česko-čínské vztahy, tu varoval premiéra, že „čeští průmyslníci nemají zájem sledovat, jak v ministerských křeslech sedí amatéři“. Po volbách v roce 1996 požádal otevřeným dopisem tehdy ještě nejmenovaného šéfa vlády, aby jeho budoucí kabinet nebyl „složen z nezkušených a bojácných žáků“. Všechny politiky pak vyzval, aby „zastavili nesmyslné politikaření“, a hlavně - aby už přestali s „odmítáním všeho, i dobrých věcí vytvořených v minulosti“.

Zisk bude

Se stejným sebevědomím dirigoval Soudek i svůj podnik. Přestože Škoda Plzeň dlužila již v roce 1994 různým partnerům dohromady zhruba 4 miliardy korun, přikoupil její šéf řadu dalších fabrik. Zatímco erfurtské strojírny Umformtechnik ještě stály symbolickou jednu marku, jablonecká automobilka LIAZ ho už přišla na 200 milionů korun a do totálně zadlužené Tatry Kopřivnice nasypal téměř půl miliardy. V polovině roku 1996 potom skoro miliardovým nákladem dostavěl „největší závod na výrobu obalů ve střední Evropě“, novou plechovkárnu v Ejpovicích u Plzně. Pásku na výrobní lince tenkrát za účasti televizních kamer přestřihl osobně prezident Havel. V závěsu za nákupní horečkou šly po své vlastní ose ekonomické výsledky podniku. Vypadalo to pokaždé stejně: na počátku roku předpověděl ředitel zisk v řádu stovek milionů korun a posléze koncem sledovaného období toto číslo stvrdil, jenže v kolonce „ztráta“. I to však plzeňský kapitán dovedl vysvětlit jako svůj podnikatelský úspěch. „Znamená to důkladné očištění ekonomiky firmy,“ prohlásil například v roce 1996 při zveřejnění půlmiliardového minusu za předchozí rok. „Teď počítáme se ziskem jedné a půl miliardy,“ přidal vzápětí stručnou předpověď. O rok později to ale bylo navlas stejné: škodovácká ztráta se přehoupla přes dvě miliardy. Nesplacené úvěry bankám v té době dosahovaly devíti miliard, generální ředitel však stále neztrácel optimismus. „Věřím, že letos budeme v zisku,“ tvrdil v září 1997. Dopadlo to ale jako vždycky: rok skončil opět téměř dvoumiliardovým mankem. Není divu, že při tak vytrvale úspěšném vedení se Škoda Plzeň letos probojovala na čtvrté místo mezi nejztrátovějšími podniky ve střední Evropě, a Lubomír Soudek vyhlásil ozdravný program. V dokumentu nazvaném Soubor nápravných opatření se dočteme o propouštění, zužování výroby a úspoře režijních nákladů. Vše uzavírá tradiční věštba: letošní rok počítá Škoda se ziskem půldruhé miliardy. Ve snaze o léčbu svého chorého hospodářství prodal Soudek letos na jaře ejpovickou plechovkárnu - šéf škodovky tvrdí, že zůstal na nule, ale podle neoficiálních informací za ni dostal o dvě stě milionů méně, než na kolik ho vyšla pouze její stavba. A v nejbližší době má být na prodej Tatra Kopřivnice. Komerční banka totiž není ochotná počkat se splácením třímiliardového dluhu, se kterým Soudek Tatru kupoval.

Odvetou za ztrátu milované Tatrovky staví plzeňský boss v poslední době bankéře na čelné místo mezi viníky neutěšeného stavu škodováckého souostroví. Nejvíc mu ovšem v žaludku stále leží politici dopouštějící se „neuvážených výroků“ o porušování lidských práv některými režimy ve světě. „Jsme malá země a máme si hledět svého,“ říká Soudek rezolutně už několik let. Proč ho to tak trápí? Vše se vysvětluje ve chvíli, kdy generální ředitel vytahuje diář a vypočítává své letošní obchodní mise: vedle několika jihoamerických států vévodí rozpisu Sýrie, Irák a Kuba. „Tam jsem udělal opravdu skvělý obchod,“ zastavuje se Lubomír Soudek se zasněným úsměvem nad kolonkou věnovanou americkému ostrovu svobody.

Už bychom jim nepůjčili

Kritikům šéfů neprůhledných impérií, kteří díky vlastnickému propletenci s polostátními bankami nenesou žádná rizika a jejichž případnou podnikatelskou neschopnost vždycky zaplatí právě banky, tedy de facto daňoví poplatníci, lze samozřejmě namítnout, že zdecimovaný český průmysl se prostě musel nějak rozhýbat. Nikdo jiný než manažeři a bankéři vyučení v řemesle za komunismu prostě nebyl po ruce. Na tom je samozřejmě kus pravdy. Zbývá však otázka, proč je česká politická elita byla ochotna tak dlouho tolerovat.Příčiny jsou všeobecně známé: české banky vlastní v mnoha zdejších podnicích různě velké podíly. Pokud tedy finanční ústavy půjčovaly (hlavně na začátku devadesátých let) těmto podnikům peníze na nesmyslné podnikatelské nápady, půjčovaly vlastně samy sobě. Kolik české podniky bankám dluží, je samozřejmě s odkazem na bankovní tajemství obtížné zjistit, jisté je pouze to, že ze začarovaného kruhu je dnes obtížné couvat: banky dost dobře nemohou tvrdě vymáhat nedobytné úvěry samy na sobě. Stát má sice v bankách velké slovo, zdá se však, že o jejich skutečných potížích neměly přinejmenším Klausovy vlády úplně přesné informace. Ministři je přece nemohli nechat kontrolovat nezávislým úřadem typu NKÚ, protože i polostátní banky přece byly v privatizační ideologii „soukromými firmami“. Vládní úředníci sice seděli v dozorčích radách bank, pokud je ale známo, ministři od nich dostávali nejčastěji zprávy, že všechno je v pořádku. A protože sami potřebovali, aby velké průmyslové kolosy dále fungovaly a nepropouštěly zaměstnance, přesnější informace nesháněli.V této souvislosti získává samozřejmě klíčový význam otázka, jak se chystá propojení bank a místních megapodniků napravit budoucí vláda. Sociální demokraté navrhují, aby se nedobytné bankovní úvěry „spravily“ ze státního rozpočtu. Oprava by podle Lidového domu měla dvojí efekt: zdravější banky by se prý lépe prodávaly a podniky, kterým by ozdravění bankéři odpustili miliardové úvěry, by si přestaly stěžovat, že je jejich vlastní úvěry brzdí v rozvoji. Celé řešení má jednu chybu. Vláda by zopakovala běžnou socialistickou praxi: zachovala by pracovní místa v zastaralých fabrikách, z peněz daňových poplatníků by odměnila neúspěšné, ale vlivné ředitele, a ještě by je povzbudila k dalším pochybným podnikům. Rychlý prodej bank do zahraničí, který navrhuje pravice, má proti sociálnědemokratickému řešení jednu nespornou výhodu. U bank privatizovaných cizím kapitálem je totiž alespoň poměrně slibná naděje, že se budou snažit své zatím nedobytné úvěry alespoň hlídat a že budou nutit podniky k realistickému rozhodování. Jednoduše a poměrně přesně to vyjadřují odborníci, kteří se nenarodili v České republice a jsou zvyklí na jiný typ podnikání než zdejší manažerská elita. Za všechny stačí ocitovat analytika ekonomického týdeníku Prague Business Journal Lindsaye Ashforda: „Lubomír Soudek slíbil řadu věcí, které nesplnil, takže jeho věrohodnost značně klesla. Být to v New Yorku, akcionáři ho okamžitě vymění. Vždyť jim lhal! To by se netolerovalo nikde na světě.“

Zúžit se a pracovat

Škoda Plzeň i Chemapol představují vítěze velké privatizace, kteří se díky letitým návykům svých manažerů dostali po několika letech do fatálních potíží. Nelze vyloučit, že jejich ztrátovým impériím hrozí v budoucnu úplný krach. Soudek ani Junek ale nebyli na startu velké privatizace sami. Na stejné startovní čáře jako topící se plzeňský gigant stálo počátkem devadesátých let například i pražské ČKD. I tady podnik zprivatizovali de facto bývalí ředitelé. Na rozdíl od velkohubého, „expandujícího“ Soudka se ale dali úplně jinou cestou. „Pochopili jsme, že naše jediná šance je zbavit se většiny neefektivních provozů,“ vysvětluje tiskový mluvčí holdingu ČKD Richard Pažout. „Firma si vybrala 5 klíčových oborů a všechny ostatní od sebe odřízla.“ Dnes se podnik soustřeďuje především na lokomotivy, tramvaje a metro. Ředitele a akcionáře ČKD Jiřího Marouška zná sice kromě lidí z branže málokdo, neobchoduje s prezidentem, neprohání se po dálnicích dvoustovkou v jaguáru, neradí politikům a neslibuje svým zaměstnancům světovost, ale jeho firma na rozdíl od plzeňské škodovky vykázala v minulém roce třísetmilionový zisk. ČKD přitom taky není žádná dílnička: zatímco ztrátová Škoda Plzeň má 17 tisíc lidí, zisková ČKD zaměstnává jen o tři tisícovky lidí méně. Na rozdíl od Soudkovy Kuby a Sýrie už více než čtvrtina vývozu ČKD směřuje do západní Evropy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte