Na méně příjemné, ale nutné věci se můžeme ptát dítěte dvojím způsobem a podle toho také dostáváme dvojí odpověď. „Chceš, aby se ti vyhnul tetanus a nemusel jsi strávit prázdniny v nemocnici?“ - „Ano, ano, to chci,“ vypískne pachole. „Chceš dostat injekci do zadnice?“ - „Ne, ne, to nechci,“ zakvičí malý vzpurník. Jenže v praxi se nikdo neptá, neboť vládne rodičovská autorita: zákonný zástupce dítě popadne a šup na injekci, neboť mu tak velí zdravý rozum, v případě některých očkování také předpis. Podobně můžeme nazírat i debatu o našem vstupu do Severoatlantické aliance. Dítě není volič, ale základní otázka zůstává stejná: Mají rozhodnout sami občané v referendu, nebo jejich „zákonní zástupci“ ve vládě a v parlamentu?

Kdyby lidé řekli NE

Každé referendum s sebou nese kampaň, která rozdělí občany na dva tábory. Podle toho se také objevují - postupem času stále demagogičtější - argumenty pro ANO i NE. Nikdo už nevnímá, že jde o dvě strany téže mince. Na jedné straně imunita vůči chorobě, na druhé straně bodnutí do zadnice. Na jedné straně bezpečnostní zakotvení státu, na druhé straně závazky vůči partnerům. Má-li politik lidem tyto věci vysvětlovat, není tu problém. V referendu se ale nevysvětluje, nýbrž přesvědčuje. A jak přesvědčit voliče, že má říci ANO, nebo NE? Lídři obou táborů se vytasí s mincemi o jedné straně a argumentace jde mimo jádro věci. Takovou kampaň si můžeme docela dobře představit, i kdyby šlo o samotné referendum:

A: Členství v NATO neznamená na rozdíl od členství v Evropské unii ztrátu suverenity, takže se o něm nemusí hlasovat v referendu. - B: Jakpak ne? Závazek ke kolektivní obraně není ztrátou suverenity? - A: Není. A hlavně se zatím žádný člen NATO o vstupu v referendu nerozhodoval. - B: Ale to bylo za studené války, kdy hrozil Sovětský svaz. Dnes třeba Maďarsko s referendem počítá. - A: Jenže to chtějí jen socialisté. Až příští rok prohrají volby, bude s referendem amen.

Všechny tyto problémy s lidovým hlasováním známe už z roku 1992, kdy se o nich debatovalo při rozpadu federace. A stejně jako tehdy spočívá hlavní důvod dnešního odmítání referenda občanskými stranami v něčem konkrétnějším, v něčem, co tvrdí průzkumy veřejného mínění - v obavě, že ANO by řekla jen menšina voličů, že by se občané opět projevili jako schizofrenici. V roce 1992 chtěla většina Čechoslováků společný stát, ale zároveň svobodně zvolila reprezentace a politické programy, jež se na něm nemohly shodnout. Dnes by většina Čechů s povděkem kvitovala, kdyby nám Západ zaručil bezpečnost, ale zároveň váhá s podporou vstupu do NATO. Situace je tak vážná, že Miloš Zeman začal dokonce couvat a jím prosazované referendum by mělo mít jen poradní charakter. Co teď?

Přišel čas na jasné slovo

Řešení je v podstatě jediné. Každý v této zemi, kdo tvrdí, že je pro vstup Česka do Aliance, musí hodnověrně vysvětlovat, proč je třeba referendum odmítnout. A kdo referendum prosazuje, nechť řekne, že je proti našemu členství v NATO. Stojíme totiž před příliš unikátní šancí, než abychom ji mohli zahodit.

Po první světové válce nás versailleský systém vedl na cestu účelových spojenectví pod patronátem Francie. Ale Malá dohoda sama o sobě nemohla vyřešit antagonismy střední Evropy, spíše je rozvíjela. Češi proti Německu, spolu se Slováky proti Polsku, Slováci s Rumuny a Jugoslávci proti Maďarsku, Rumuni s Jugoslávci proti Bulharsku… Když potom přišlo na skutečné lámání chleba, na ohrožení nacismem, bylo vše marné. Po druhé světové válce jsme se nikoliv bez vlastního přičinění ocitli na špatné strany barikády, ve společenství zaměřeném proti celému svobodnému světu. Nezískali jsme tak ani suverenitu, ani bezpečnost, zato porážku ve studené válce v dresu Velkého bratra. To je třeba si přiznat. Vítězům trvalo osm let, než si rozmysleli, co dál, ale teď máme poprvé od roku 1918 šanci zapojit se do aliance, která hájí hodnoty svobodného světa a není proti nikomu zaměřena. Jde o příliš drahé zboží, o příliš vzácnou příležitost a příliš dlouhodobé rozhodnutí, než aby smělo podléhat „blbým náladám“ českého roku 1997.

Profesor Václav Černý, zesnulý před deseti lety, se s oblibou zmiňoval o „čecháčkovství“ - české malosti a kolísání mezi výšinami iluze a propastí zklamání. Zdá se, že letošek mu dává za pravdu. Ale právě v době, kdy značná část populace v průzkumech říká, že „za Husáka bylo líp“, by mělo přijít rozhodné slovo. Přišel čas, aby vláda jasně řekla, že v referendech se nerozhoduje ani o mobilizaci, ani o vyhlášení války, ani o bezpečnosti státu vůbec. (Na okraj: souhlasili by stoupenci referend s tím, aby se na základě „hlasu lidu“ uplatňovaly přísnější zákony vůči Romům, když podle průzkumů tuto myšlenku podporuje většina občanů?) Přišel čas, aby se svobodně zvolená elita této země neptala občanů, zda chtějí injekci do zadnice, ale aby jim jasně a srozumitelně vysvětlila, jak bezpečnostně ukotvit tuto zemi pro příští tisíciletí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte