Ústředním bodem domácí politické scény se v posledních týdnech a měsících povážlivě často stávají témata, která mají jen málo společného s reálným životem. Od aféry s falešnými tituly, přes nekonečný seriál nedokazaných obvinění na adresu tajné služby, až po republikánské fašistoidní výstupy v parlamentu se tak české politika začíná pozvolna měnit v únavné divadlo, jehož herci jakoby hráli sami pro sebe. A vše zatím bohužel nasvědčuje tomu, že se tak bude dít i nadále.
V umělém světě
Po loňských červnových volbách bylo možné často zaslechnout tezi, že nerozhodný výsledek mezi opozicí a koalicí přinutí politiky k dohodě a povede ke zkvalitnění demokracie. Čas jasně ukázal, že tato myšlenka je - alespoň v našich současných podmínkách - pustou iluzí. Za uplynulých osm měsíců se sněmovnou podařilo „protlačit“ pouze dvě opravdu klíčové věci - státní rozpočet a česko-německou deklaraci. První ovšem prošla jen díky rozkolu v ČSSD a druhá za cenu komplikovaného kompromisu s přijetím zbytečné „úvodní věty“, v atmosféře odpudivých republikánských výstupů. Nová témata se neobjevila žádná a stárá zůstávají neřešena (např. doprivatizace, restituční tečka, územněsamosprávné celky atd.). Domácí scénou tak už měsíce hýbou jen nejrůznější nedokazatelná politická obvinění typu Zemanova hnědého kufříku a finanční nespokojenost profesních skupin jako jsou lékaři, železničáři nebo učitelé. Politika jakoby se uzavírala do svého uměle vytvořeného světa. Příklady z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
