Zřejmě nejspolehlivějším příznakem skutečného kritika je radost, kterou souhrnná četba jeho textů vyvolá - je to radost ze svobodného, pronikavého myšlení, které na čtenáře působí jako stimul, přímo životní výzva: člověče - hlas se už konečně k sobě! Zažil jsem ji nad třemi knihami Jana Lopatky, do nichž je shrnuto jeho nevelké, ale o to intenzivnější kritické dílo: Radiojournal v ko(s)mickém věku, Předpoklady tvorby a už posmrtná Šifra lidské existence (1995); ta poslední vyšla v imponující péči editora a komentátora Michaela Špirita. Lopatkův pohnutě rozbíjený život a dílo se tu v konečném tvaru ukázaly jako celek, který fascinuje organickou jednotou a věrností - vnitřním tahem k několika důsledně prosazovaným principům. Případ u nás od doby F. X. Šaldy, Václava Černého a Jana Grossmana nevídaný.
Program: být opravdový
Lopatka - syn zedníka a švadleny - se narodil 7. února 1940 v šumavském Zdíkově. V Praze v roce 1962 absolvoval filozofickou fakultu, své nejvýznamnější texty o české próze a kritice publikoval ve dvou krátkých epizodách existence měsíčníku Tvář v letech 1964–65 a 1968–69. Editoroval Události Jana Hanče a výbor z raného Egona Bondyho. Po invazi dělal kde co, například myl nádobí v Univerzitní knihovně s lopatkovsky čistým předsevzetím, že tam bude mít dost času na čtení, a potom s ještě příznačnějším sebeironickým doznáním, že v UK na lekturu nebylo ve skutečnosti ani pomyšlení. Podepsal Chartu, připravil k vydání prózy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
