Shrnout základní znaky postmoderního románu a zároveň se na ně podívat zevnitř, dotknout se čehosi podstatného, lze snad v jediné hutné formě, v konfiteoru.Věřím v jediného postmoderního boha, v pokleslý, nactiutrhačný a devalvovaný, ale přesto stále živý příběh.Nejvíce se vyjevuje dvojakost vztahu postmoderního romanopisce k literární skutečnosti právě v práci s příběhy. Málokdo ví o nich více než on. Nejenže poznával svět skrze příběhy jako my všichni a nejenže prošel nám všem vlastní cestou, tím dlouhým stromořadím příběhů, od pohádek přes biblickou dějepravu až k národním, ideologickým a politickým mýtům, ale navíc okamžitě patřil i k rozmnožitelům příběhů. Představuji si, že v dětství byl jedním z těch klukovských vypravěčů, na které se stále lepí chumel posluchačů, a skutečnost vnímal především jako příběhogenní, příběhoidní, příběhopudnou. A z těch časů mu navždy zůstalo uhranutí příběhy. Ale tak časné a intimní soužití s nimi ho rychle přivedlo i k nedůvěře k nim.
Tvář pod maskou
Věřím, že příběhy jsou zárověň rájem, očistcem i martyriem našich životů a že je prozařují každodenním smyslem a fungují jako katarzní, očistné mechanismy a dávají tak řád našim chaotickým pohybům, ale právě tak na nás líčí nejrůznější pasti, od těch velkých, ideologických příběhů, tragicky spoutávajících celé národy ve službách grandiózních, patetických point, až po ty nejvšednější pasti každodenních falešných a sentimentálních sebefabulací. Příběhy totiž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
