V českém a moravském divadelnictví je v tuto chvíli snad nejfrekventovanějším jménem pseudonym, který už jen svým zvukem budí dojem čehosi bizarního a obrozensky nebo i cirkusově pitoreskního - Jan Antonín Pitínský. Takové nápadné přízvisko je přitom jen jednou z masek, kterou je přikryta tvář čtyřicetiletého muže s občanským jménem Zdeněk Petrželka. Hned na ní je připnuta maska luhačovického nezdárného syna, zběha ze studií, brněnského geniálního outsidera, divadelního skandalisty, profesionálního srážeče rampouchů, absolventa neuskutečněné cesty do Afriky, a dokonce i inscenátora vlastní smrti, jež ho měla před dvěma lety zastihnout při tanečním maratonu v Bout de Souffle (čili „u konce s dechem“) v severovýchodní Francii. Pitínského charisma má jeden ze svých zdrojů v mystifikačních hrách se svou vlastní osobou: umělecká tvorba je potom především prodlouženou rukou takové tvůrčí sebe-tvořivé mánie. Zvláště jeviště (a je lhostejné, zda na něm působí jako režisér, či jako autor), místo už ze své definice „nejteatrálnější“, se zdá být ideálním prostředím, na němž lze toto zalíbení pro „ten svůj způsob“ zhmotnit a převést do ucelené podoby.
Zvednutá stavidla
Svobodný duch však - jak známo - vane všemi směry, a tak není divu, že se ten Pitínského stočil také k literatuře. Vždyť z bližšího pohledu by se nejspíš potvrdilo, že v centru jeho her (z poslední doby Pokojíček či Buldočina, a tím spíše čepovsko-demlovská koláž Sestra úzkost, oceněná letos…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
