Varovný signál v mezičase

Koncem července 1994, v době, kdy se z leckterých spálených domů v hercegovské metropoli Mostaru ještě kouřilo, přijel do tohoto města starší brýlatý pán v saku, se staromódní vestou a s úřednickým kufříkem v ruce. Byl to Hans Koschnick, který se po sedmnácti letech v křesle starosty Brém zrovna chystal do důchodu, avšak německý ministr zahraničí Kinkel mu nabídl, zda by nechtěl podniknout nemožné a z pověření Evropské unie se nepokusil sjednotit válkou rozdělený a rozbitý Mostar. Koschnick, jak sám později doznal, po chvíli přemýšlení Kinkelovi odpověděl slovy „also gut“ - a vydal se do neznáma, spoléhaje se na diplomatické zkušenosti, které získal jako dlouholetý předseda zahraničního výboru německé SPD.

Zatím jen na papíře

Město, rozdělené mezi Chorvaty a Muslimy, Koschnicka přivítalo s nedůvěrou jako jednoho z dalších bezzubých „zmrzlinářů“ (představitelé Evropské unie na počátku války v Bosně nosili bílé uniformy s modrou stuhou na paži). Koschnick to neměl lehké: bosenští Muslimové a Chorvati ještě v roce 1992 společně bojovali proti Srbům, ale o rok později mezi nimi vypukla válka, vyprovokovaná Chorvaty: ti si chtěli se Srby rozdělit Bosnu na úkor Muslimů.Až do jara 1994 probíhaly mezi nedávnými spojenci kruté boje, jež se neobešly bez rozsáhlých etnických čistek a zničení jedné z nejkrásnějších balkánských stavebních památek - starého kamenného mostu v Mostaru. Poté bylo na nátlak americké diplomacie uzavřeno příměří a byla podepsána…