Kacíř, demokrat, nebo služebník boží

„Husita Masaryk podal ruku husitovi Jiráskovi, a dlouho, dlouho ji s pohnutím tiskl. Klenbou nádraží zaburácela velebná hymna husitská Kdož jste boží bojovníci. Zpívali ji učitelé pražští a učitelé moravští.“ Takto popisuje příjezd prezidenta osvoboditele do Prahy v listopadu 1918 František Soukup, přední sociálně demokratický politik, ve své knize o vzniku republiky. S odstupem doby znějí jeho vzrušená slova poněkud selankovitě, ale nejsou pouhou frází. Hus, husitství a novodobí „husité“ skutečně stáli u zrodu našeho moderního státu - potvrdili to i čeští zákonodárci, když po listopadovém převratu obnovili 6. červenec jako státní svátek. Masaryk pod husitskými prapory - obrazně i doslovně - vedl zahraniční odboj proti Rakousku. Zcela logicky se pak jeho, původně husitské, heslo „Pravda vítězí“ ocitlo na prezidentské standardě. A i když se listopadová revoluce už obešla bez husitů, devíza o vítězící pravdě ožila i tentokrát.

Štafetové dědictví

Odkaz Jana Husa provází české dějiny už 580 let, někdy však po cestách dosti spletitých. První dvě století po kostnické hranici bylo vše víceméně jasné: většina Čechů Husa uctívala jako náboženského a národního světce, katolická menšina v něm viděla zatvrzelého kacíře a původce nebezpečného náboženského rozkolu. Pobělohorským vítězům se s násilnou rekatolizací podařilo vymýtit z českého vědomí i vzpomínku na Husa. Zároveň to ovšem znamenalo, že přestal fungovat jako dělítko společnosti. Není proto divu, že…