Být v NATO
Společné cíle a hodnoty, různé zbraně a řeč
Pohled vojáků na možnosti vstupu naší republiky do NATO prošel za poslední čtyři roky třemi fázemi.Na podzim 1990 tvrdil tehdejší ministr obrany Miroslav Vacek, že to prostě nejde. „Naše zbraně a munice nejsou kompatibilní se zbraněmi a municí NATO,“ opakoval tak dlouho, až přesvědčil větší část veřejnosti, že nejpodstatnějším problémem naší armády v tomto směru je přezbrojení. Ze stejného důvodu zpochybňoval možnost našeho členství v NATO Vackův nástupce v úřadu Luboš Dobrovský. Ten navíc odhadl, že by přezbrojení stálo pět miliard dolarů, sumu, o níž si rozpočet České republiky může jenom nechat zdát. Vojenští odborníci z tehdejšího Občanského fóra pak přišli s teorií o jakémsi asociačním přidružení k Severoatlantické alianci. Nikdy však nevysvětlili, co mají na mysli. A také jak to zařídit, když NATO ve své základní smlouvě žádnou zmínku o volném přidružení nemá.Druhá fáze úvah o NATO přišla v roce 1991, když nevydařený puč v Moskvě připomněl existenci hrozivého souseda na východě. Ministerstvo obrany tenkrát možnost našeho členství v Severoatlantické alianci opět vyloučilo, ale pod jinými argumenty. Už ne zbraně a munice, ale „odlišný systém velení“ je tou největší překážkou.Do třetice se o vstupu do NATO začalo hovořit po vzniku České republiky. I nyní se tato možnost zpochybňuje, už se ale nemluví ani o zbraních, ani o velicích systémech; na pořadu dne je jazyková bariéra a nedostatečná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
