VH letni premitani
Autor: Repro Respekt

Havlovo Letní přemítání

Může se politik řídit ve své strategii i v každodenních krocích morálními pravidly? Může stát v čele státu či jiného politického celku plného protichůdných tendencí a nezměnit se časem v konjunkrutálního pragmatika a manipulátora s vědomím druhých? Odpověď zní pro Václava Havla stále ano: člověk se musí snažit „být ze všech sil a trvale v souladu se svým svědomím a se svým lepším já“. Přímost se prý „nikdy neprosadí kličkováním, pravda lží, demokratický duch autoritativním nařízením“, píše ve svém Letním přemítání, kondenzovaném pohledu na politický život v obnovené čs.demokracii, jež napsal o letní dovolené. Nabízí tu (a nenápadně obhajuje) své představy o politice: často hluboké, občas naivní.Po roce a půl působení v nejvyšší politické funkci, která ho jistě naučila kompromisům a zároveň dává jeho slovům váhu profesionální zkušenosti, klade ve své poslední knize důraz na „mravní původ každé skutečné politiky“, na „význam mravních hodnot a měřítek ve všech sférách společenského života“, a to „včetně ekonomiky“. Hovoří tu stejně jako dřív, jako v dobách, kdy z titulu opozičního intelektuála, autora Moci bezmocných, hlásal požadavek morálního imperativu.Není dnes jeho „nepolitická politika“ jen ulpíváním na slovníku starých dob a snadným moralizováním? Prezident tvrdí na mnoho různých způsobů, že ne, že skutečná politika je „službou bližnímu, službou obci, službou těm, kteří přijdou po nás“, že je „uskutečňovanou odpovědností k celku a za celek“.Je velmi úlevné slyšet dnes hlavu státu trvat na mravních požadavcích, slyšet ji hovořit o nadosobním, nadčasovém rozměru politiky. Je v tom výzva všem čerstvě se vynořivším činitelům i zdroj naděje, že by si naše politická scéna mohla ve svém celku aspoň částečně udržet nedávné vědomí vyššího cíle a služby občanovi i kultivovanou úroveň, nesklouznout do slepého ideologizování, hrubého boje o moc a k ranám pod pás.Kolik z těch nových mužů a žen ovšem svým myšlenkovým horizontem přesahuje rozměry českého okresu či slovenského městečka, kolik z nich aspoň trochu zapadá do dnešní komplikované, jemné a kultivované Evropy, jež se učí přesnosti pojmů od prvních tříd školy, kolik z nich má představu o tom, co se v demokratických systémech rozumí přináležitostí k politické straně a politickým soupeřením?

Reklama
Reklama

Nová výzva - Slovensko

Nejpřesvědčivější (myšlenkově i stylisticky) je V.Havel v pasážích, v nichž kriticky popisuje minulý režim nebo hodnotí současný stav. Léta se zabýval charakteristickými rysy komunistické vlády, tříbil si na ně názor i výrazy, jakými je popisoval. Znal tyto jevy důvěrně, časem si vytvořil jasnou představu, co s nimi. Když přišel k moci, začal prosazovat, co měl vymyšleno, odstraňovat překážky, které sám dlouho analyzoval. A je třeba říci, že v mnoha ohledech došel (spolu s ostatními politiky) dál než polští, maďarští nebo němečtí sousedé.Stalo se však něco, co dřív nebo později potká každého nového politika: přišly jevy nové, s nimiž nepočítal. V naší situaci slovenská otázka či veřejně se projevující primitivismus a nesnášenlivost.Politikova velikost spočívá nejspíš v tom, nakolik zvládne nově se vynořivší jevy, jež před něj postaví skutečnost a které si předtím nevybral, jevy, u nichž není ještě jasné, k čemu povedou a jaký význam v sobě nesou, i nakolik při jejich zvládání dokáže zůstat věrný svým původním zásadám.Co píše v Přemítání o Slovensku? V pasážích, které mu věnuje, je V.Havel takový, jak ho známe z veřejných projevů: nenadržuje (alespoň zjevně) Čechům, má pochopení pro Slováky (o nichž, aby se vyhnul nejasně nacionální definici, mluví místy jako o „komunitě“). Jejich touze po svébytnosti rozumí zvlášť v jejich „odporu k tomu, aby se jim vládlo odjinud“. Jelikož po celou dobu čs.státu se jim vládlo z Prahy, je pro ně prý méně důležité, zda se jim vládne „dobře nebo špatně, s jejich účastí či bez ní“, než holý fakt, že to je odjinud. V.Havel proto věří, že na Slovensku nejde v podstatě o „odpor k Čechům jako takovým“, ale o nechuť k tomu, že „centrum moci nad Slovenskem je kdesi mimo jeho území“, a že tento odpor by byl stejný, i kdyby centrální moc sídlila v Budapešti, Varšavě nebo Bruselu.Z toho by ovšem logicky vyplývalo, že Slováci by si měli vládnout sami, v samostatném státu. Zvlášť když V.Havel přijímá za svůj tolik rozšířený názor o národním zrání Slováků i pohled na ně jako na „přehlíženého menšího a slabšího bratra“, který dohání své historické zpoždění ve věci vlastní státnosti.Přestože je „výhradně věcí Slováků, pro co se rozhodnou“, zdůrazňuje prezident na jiném místě (alespoň jako svůj soukromý názor), že on sám je jednoznačně pro federaci, že její rozpad by byl „neštěstím pro všechny čs.občany“. V jeho stanovisku je cítit jakýsi imaginární, velmi emotivní pocit zodpovědnosti za odkaz minulých pokolení (podobně jako u mnoha jiných českých činitelů), hrůzu, že by se rozpadem ČSFR zbortilo dílo předchozích generací. Naši předkové prý „dobře věděli, co dělají“, když se rozhodli pro společný stát, a případný rozchod by budoucí generace „vnímaly jako "osudovou chybu“, kterou by nám údajně neodpustily. Přes všechny velmi logické a rozumné důvody hovořící pro slovenské osamostatnění je V.Havel vášnivým federalistou, tak jako většina Čechů jeho generace. Jaké důvody V.Havel uvádí? Všechny běžně citované hypotetické důsledky možného rozpadu: zpřetrhané mezinárodní smlouvy a na ně navazující zahraničně-ekonomické vazby (půjčky, úvěry, investice), pokles zájmu o naše zboží (prý „zřejmě“), problémy se vzájemnými dodávkami mezi Čechami a Slovenskem, jež by zbrzdily reformu, ztrátu obranyschopnosti, destabilizaci střední Evropy, ohnisko napětí, jímž bychom se stali, zastavení naší účasti na evropských integračních procesech (prý „nepochybné“), zchlazení česko-slovenských vztahů plus vnitřní nestabilní situaci, sociální neklid.Ať už má pravdu či ne, argumentuje tu, jako bývá časté u politiků, kteří jsou už ve funkci: hlubokou změnu vidí jako katastrofu. Na rozdíl od těch, kteří ještě ve funkci nejsou a kteří se změny statu quo nebojí, neboť pro ně představuje pozitivní cestu (masarykovský okruh v r.18, opozice včetně V.Havla v listopadu 89).Řešení slovenské otázky vidí prezident Havel jednak v referendu (neboť za svou povinnost považuje, aby do konce jeho prezidentského období, tj. do voleb, bylo v této „základní věci jasno“), jednak ve „skutečné, demokratické, spravedlivé, ze svobodné vůle obou národů vyrůstající“, tj. „autentické“ federaci, jak kdysi začal říkat. Což je sice řada lákavých atributů, dosavadní federaci však většina slovenských politiků vidí jako pravý opak takhle vymalované idyly.

Kašírovaná budoucnost

Tam, kde se V.Havel nechá unést sněním o budoucnosti, je jeho Přemítání nejméně věrohodné. Jeho formulace zrcadlí jakési imaginární ctnosti poklidné, bodré střední třídy idealizovaných předválečných Čech, jež mají s dnešní Evropou málo společného. Za deset let prý všude budou „obchůdky“, „hospůdky“ (jakou metamorfózou projdou dnešní zakouřené hospody plné opileckého hulákání či snack bary, v nichž monopol mají pasáci a veksláci?), díky „fungující a zdvořilé policii“ (tentokrát bez zdrobněliny) u nás dávno nebude tak vysoká kriminalita (která je přece ve všech moderních velkoměstech nezvládnutým problémem), „osobitá městečka“ budou zdrojem „naší každodenní tiché radosti“, vesnice budou moderní a „úhledné“. Nezaměstnanost prý sice bude existovat, avšak jen ta „nutná a nezbytná“, kolem 3–5%. To přesto, že dnes je v mnoha evropských státech dvakrát vyšší a stále roste.K poněkud rozpačitému dojmu přispívá i zvláštní styl Přemítání: směsice výstižných, přiléhavých jednotlivých výrazů a jejich neohrabaného syntaktického spojování; spisovné, až knižní výrazy včetně přechodníků, prokládané čas od času nešikovně bodrými formulacemi, snažícími se o jakousi lidovou sdělnost (mnohokrát opakované věru, takříkajíc, nicnaplat, NATO… špás za mnoho miliard, politici nejsou z větší části žádnými zloduchy, jinak by bylo nejlepší se vším prásknout…). Předchozí Havlovy knihy byly trochu jiné, takového ho známe až z veřejných projevů poslední doby, kdy příjemně svěže a nově pojmenovává jevy (jež většina ostatních odbývá ohranými klišé), vzápětí je ale zasazuje do škobrtavého rámce nějak umělého (přitom však osobitého) jazyka.

Odmítání pouček a věrouk

Není-li V.Havel příliš přesvědčivý jako futurolog, je pro dnešní Československo přínosný něčím daleko důležitějším: tím, jak přesně formuluje a odmítá ideologizaci společenských problémů, jež se začíná jevit jako nepříjemná stránka současné politické scény. Tím, jak odmítá každý předem daný, hotový a uzavřený systém pouček o světě, totiž ideologii. A to tzv. levou i pravou. Tím, jak lpí na nutnosti vlastního, nepředpojatého úsudku, na otevřenosti vůči všem názorům. „Nikdy jsem se neidentifikoval s žádnou ideologií, věroukou či doktrínou,“ říká, „vždycky jsem se tvrdě bránil jakémukoli zařazení do toho či onoho šuplíku“.V.Havel tím míří na všechny oblasti, včetně hospodářské: „Připadá mi směšné, když se pro mnohé lidi (a leckdy paradoxně právě pro ty, kteří po léta nedokázali zvolat jediné protestní slovo proti komunistickému hospodaření) stává tržní ekonomika najednou předmětem kultu… Dnes se bohužel dost často můžeme setkat s tím, že věcnou analýzu konkrétních problémů a jejich klidné, nepředpojaté zvažování vytlačuje z veřejných debat cosi jako "tržní běsnění“. Kult „‚systémové čistoty‘ tržní ekonomiky může být ovšem stejně nebezpečný jako marxistická ideologie…,“ říká.

Nechuť kandidovat za každou cenu

Na konci Havlovy zpovědi (již nelze pochopitelně brát jako neutrální nadčasovou knihu, ale jako politikum par excellence) se vynořuje logicky otázka: chce zůstat ve veřejném životě a znovu kandidovat? Jeho formulace jsou ambivalentní: na několika místech Rozjímání zdůrazňuje, že mu je touha po moci zcela cizí, že osobně „žádnou funkci na nic osobně nepotřebuje“, že mu je spíš „břemenem“. Vzápětí mu však hlas „vyšší zodpovědnosti“ našeptává, že „dílo není hotovo“ (což ví bez jakýchkoli transcendentálních hlasů každý občan), a že by měl tudíž kandidovat znovu. V.Havel to ovšem neříká takto přímo: nemůže prý „vyloučit možnost své nové kandidatury“, i když zatím jen „věru velmi hypotetické“. Nechce však kandidovat „za každou cenu“, za jednu z podmínek si stanovil udržení společného státu a přijetí nové ústavy. Navíc o tuto funkci nechce bojovat.Přehlédneme-li však řady těch, kdo by o ni bojovali rádi, nezbude V.Havlovi asi nic jiného než se pokusit prezidentovat dál. Vzhledem k obrovské podpoře, jaké se doma jako hlava státu těší (největší ze všech postkomunistických zemí), i k nesmírné popularitě, jakou má v zahraničí, vzhledem k tomu, že se dokázal prosadit jako nadstranický, dokonce nadnárodní politik, si nebude moci dovolit s politikou, ve které léta působí, jen tak skončit. Je příliš výrazným jednotícím prvkem na to, aby v době prohlubující se politické diferenciace a sporů i stále menší spokojenosti obyvatel si mohl takový rozmar dovolit. Prezidentování přece není koníčkem, kterého lze jen tak nechat, ale úkolem, který, pokud ho jednou někdo přijme, se začne řídit vlastní logikou. Podobně jako románová postava, na počátku psaní odvislá od autorovy libovůle, která v jisté chvíli nabude autonomie a začne se řídit obecnými principy žánru a vlastního vývoje.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte