O ženě, která prožila 16 let ve vězení

„Původní návrh byl pro mě provaz“, říká Dagmar Skálová klidně, jako by ani nemluvila o vlastním životě. „Nezhroutila jsem se z toho, přijala jsem to překvapivě normálně. Rozhodovali tehdy mezi mnou a Vlastou Charvátovou ze stejného procesu. Do té doby však nebyla popravena žádná žena, a tak se jim do toho nechtělo. Nakonec to pro nás obě skončilo doživotím, troufli si až později na dr. Horákovou.“

Osudný skauting

Píše se květen 1949, uplynul více než rok od únorového převratu. Nová moc si upevňuje pozice a hlava nehlava se zbavuje protivníků. Krátký čas jí stačí k tomu, aby poslala řadu lidí do žalářů a někoho už i na smrt. Když se schyluje k akci, ve které hraje paní Skálová svou nepříliš velkou roli, je již několik měsíců po popravě údajného mstitele smrti Jana Masaryka, národně socialistického studenta Choce, ve vězení čeká na soud vůdce květnového pvstání z r. 1945 generál Kutlvašr a diváci v kinech žasnou nad policií vyrobeným filmem o čihošťském zázraku (mrtvého pátera Toufara zde v kněžském ornátu nahradil prokurátor Čížek). Gottwald si vyrovnává účty s tzv. rezistencí. A lidé sžití s prvorepublikovou demokracií definitivně chápou, že je všemu konec. Někteří se smiřují s osudem a rezignují, jiní obratem nebo jen zvolna přistupují na pravidla nové hry. Nacházejí se však i takoví, kteří chtějí chod poúnorových událostí zvrátit. Mezi ně se dostává i sedmatřicetiletá paní Skálová.

Nebyla rozená revolucionářka, dětství neprožila nijak…