Víra, naděje - a snad i změna?
Jak se jeden skromný, ale chytrý muž zhostil složitého úkolu vést římskokatolickou církev
Během dvanácti měsíců ode dne, kdy se zjevil na balkoně Svatopetrské baziliky a zahájil své působení roztomile bezprostředním pozdravem „Dobrý večer“ shromážděnému davu, si papež František dokázal získat příznivce zdaleka nejen mezi příslušníky katolické církve. Dal přívětivější tvář úřadu, který za vlády jeho předchůdce Benedikta XVI. působil velmi nepřístupně, a ukázal, že i papež může zastávat naprosto moderní názory v takových otázkách, jako je ateismus („Ti, kdo nevěří v Boha, by měli naslouchat svému svědomí“), homosexualita („Je-li někdo homosexuál, hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“) či mateřství za svobodna (obvinil kněží, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, z „nemocného myšlení“).
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si článek zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
