Lední medvědi v obklíčení

Když se Japonci či Islanďané pod rouškou vědeckého výzkumu pokoušejí po dvaceti letech zákazu obnovit lov velryb, bývá z toho mediální mela. Když ale Rusko podle dnešní zprávy zvažuje po půlstoletí povolit odstřel ledních medvědů, na mediální frontě panuje klid.

Nejde totiž ani o tradici, ani o zábavu pro mocipány, ale o závažný důsledek změny klimatu – ledním medvědům doslova ubývá led pod nohama, stahují se k lidským osadám, a než marně bojovat s návazným pytláctvím, je lepší chránit medvědy cestou povoleného regulovaného odstřelu.

Tato ruská úvaha, oproštěná od jakékoli ideologie, vypovídá o stavu světa více než mediálně dojemný příběh berlínského ledního medvídka Knuta.

Ledních medvědů žije na planetě podle odhadů 25 tisíc. Na rozdíl od velryb nemohou v případě zhoršení svých životních podmínek prostě změnit loviště. Pohybují se tam, kde jim to umožňuje zamrzlé moře či alespoň plovoucí ledové kry, tedy v oblastech přiléhajících severní Sibiři, Aljašce, Kanadě, Grónsku či ke Špicberkům.

Jenže na rozdíl od velryb mohou lední medvědi považovat za zdroj potravy i člověka. Ne snad že by „žrali lidi“ jako na běžícím páse, ale když kvůli ubývajícímu ledovému příkrovu nemohou lovit v moři tuleně, přitahují je snadno dostupné odpadky u lidských sídlišť. Právě proto i na evropských Špicberkách je de facto povinné pohybovat se mimo osady s puškou. Stejné poměry teď panují na odlehlé ruské Čukotce i na protější americké Aljašce.

Od loňského roku se washingtonská administrativa snaží zařadit lední medvědy na americký seznam ohrožených druhů. Tato iniciativa byla považována za novinku: vůbec poprvé je nějaký druh prosazován na seznam ne kvůli ubývajícímu počtu jedinců (na Aljašce jich žije na 5 tisíc), ale proto, že se mu výrazně zhoršují životní podmínky. „Obáváme se, že životní areál ledních medvědů by mohl doslova odtát,“ řekl v prosinci odpovědný státní tajemník Dirk Kempthorne. Nyní však, jak píšou New York Times, projevují vědci i environmentalisté pro ruský krok pochopení.

„Životní areál ledních medvědů se smršťuje,“ říká čukotský biolog Anatolij Kočněv, „takže se při hledání potravy přesunují k pobřeží a hlavní zdroje nacházejí tam, kde žijí lidé.“ Z toho plyne na jedné straně určité ohrožení tamních obyvatel, neboť lední medvěd s přirozenými instinkty má daleko k berlínskému mazlíčkovi Knutovi. Na druhou stranu je to i lákadlo pro lovce, aby porušovali půlstoletý zákaz odstřelu a celkem snadno získali lahůdku vysoce ceněnou na černém trhu.

Podle ruských odhadů pytláci ročně zastřelí až sto ledních medvědů. Právě tomu by měl čelit – počínaje letošním, nanejvýš příštím rokem – regulovaný lov na obou březích Beringovy úžiny, který má umožnit legislativní novela. Aljašská kvóta stanovená pro tamní Inuity činí 40 medvědů ročně. Ruská kvóta má být stanovena až podle výsledků sčítání šelem.

Lední medvědi teď čelí dvěma hrozbám, oteplování Arktidy a pytlákům, přičemž první z nich je nahání na břeh, tedy do náruče té druhé. Výsledek regulovaného odstřelu ledních medvědů je ovšem nejistý. „Nemůžete postavit policajta za každého medvěda a každého lovce,“ říká skepticky místní občan Vladimir Michailov. Neutrálně to vidí lovec Sergej Nomkymyn: „Vlk se nažere a koza zůstane celá.“