Zemanovské Česko potřebuje terapeuta

Pokud vaše – bližší či širší – rodina po těsném vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách hromadně truchlí či slaví, gratulujeme. Jste v tom spolu. V mnohem zapeklitější situaci se ocitli lidé, kteří se se svými příbuznými v politických názorech neshodnou.

Tenhle jev zatím nikdo nezkoumá, takže nevíme, jak je rozšířený či jaké má konkrétně dopady - nicméně je jasné, že existuje v míře větší než malé. Příkopy nevykopala jen prezidentská volba, ale právě vzrušený výběr hlavy státu v mnoha rodinách znovu připomněl nepříjemnou skutečnost, že se její členové rozcházejí v pohledu nejen na osobu kandidáta, ale i obecněji v pohledu na svět.

Konkrétní příběhy přináší text v nejnovějším čísle Respektu: ukazuje se na nich, že řada zobecňujících závěrů o tomto střetu se potvrdily, jiné zase tolik ne. Platí, že jde často o střet generační, což je dáno mnoha faktory. Starší lidé více podléhají dezinformacím (zejména na ně míří řetězové maily plné nesmyslů), ale roli hraje i jejich vnímání prudkých společenských změn posledních let - a jednoduše věk a s ním spojené potíže.

Debata o zhoršující se kondici Miloše Zemana je sice na místě, nicméně řada lidí, kteří jsou mu věkově a zdravotně blízko, těžce nese vtipy o umělých nohách či argumenty, že by už neměl funkci zastávat kvůli věku. „On je nemocnej, není blbej,“ říká třeba mladoboleslavský lékař Jaroslav Mitlener, který pár dní před volbami oslavil šedesátku. Prudký nástup technologií zároveň podkopal jednu ze společenských konstant platných věky věků – že starší představují pro ty mladší zdroj moudrosti a poučení.

Na druhé straně až tolik neplatí dělení na arogantní velkoměstskou „kavárnu“ a venkov plný frustrovaných lidí. Řada lidí z Prahy či jiných velkých měst sice zažívá rozčarování, když přijede domů do rodných vesnic a městeček, a to rozčarování je oboustranné - rozdělené jsou nicméně i rodiny pražských lékařů, vysokých manažerů či podnikatelů. Jejich motivace bývá jiná než u lidí s nižším vzděláním: říkají třeba, že Zeman je zkušený politik.

Všechny návody, jak rodinný rozkol překonat, znějí tak trochu jako klišé z „self help“ knih. Jeden univerzální postup každopádně neexistuje a záleží na tom, o jak hluboký příkop a jak zásadní témata jde. Pokud pracujete v poradě pro uprchlíky a vaše matka by nejraději potápěla lodě s malými dětmi, rada vzájemného respektu a naslouchání asi nepomůže.

V méně vyhrocených případech je podle terapeuta a rodinného a vztahového poradce Michala Petra je jednou z cest určit si formu a pravidla debaty. Vyslechnout názory, pokusit se pochopit motivaci těch druhých. „My pořád ještě neumíme debatovat, a to se týká i rodinných vztahů,“ říká Petr. „To je jasně vidět třeba na smíšených párech, kde je jeden Američan nebo Brit. Oni mají jiný způsob komunikace: Řeší velmi podobné věci, ale umí o nich mluvit s respektem k názoru druhého.“

Ukázka z textu Mámo, nevol Zemana:

A nejspíš se zde skutečně naplno projevuje dramatický rozdíl v zážitcích generací, které vyrostly a dospěly před revolucí, a těch, které si už život vytvořily ve svobodném světě. Barbora Vráblíková, která je na mateřské dovolené s třináctiměsíčním synem, a její dvě sestry se o politice hádají s dvaašedesátiletou maminkou. A příkop je podle nich utvořen právě rozdílnou životní zkušeností. Zatímco maminka stále žije v jejich rodném podkrkonošském Rudníku, dvě ze sester mají za sebou léta života v Irsku, Austrálii a Spojených státech. „To zásadně utvářelo náš pohled na svět,“ říká Barbora – třeba právě u migrace nebo obecně vztahu k cizincům. A dělicí čára se podle ní táhne i skrze vzdělání – maminka nemohla z kádrových důvodů před listopadem studovat a živila se v dělnických profesích, Barboru formovalo vysokoškolské vzdělání zejména v odlišné práci s informacemi. Maminka sice nečte dezinformační servery jako tolik jiných lidí vedoucích se svými blízkými hádky kvůli politice, ale – jak říkají dcery – „čte Blesk a dívá se na Primu. To stačí, abychom věci viděly dost jinak.“