Závidím bratrancům v Kanadě. Učí se jazyk, budou moci studovat
Osmnáctiletý Hoosam s rodinou utekl před sedmi lety před válkou ze Sýrie do Libanonu
Hranice do Evropy jsou víceméně utěsněné, osud syrských uprchlíků mizí z veřejného zájmu. Kolem šesti milionů utečenců - více než polovina z nich je mladší osmnácti let - pořád žije v exilu v sousedství Sýrie a z různých důvodů se obávají návratu do vlasti. Navštívili jsme v minulých týdnech východní Turecko, Jordánsko a Libanon. Pět příběhů, které zachycují aktuální vývoj nejhorší uprchlické krize naší doby, si můžete přečíst v aktuálním vydání tištěného Respektu. Tady je jako pozvánka příběh šestý.
Vypráví ho osmnáctiletý Hoosam. Se svými rodiči a čtyřmi bratry před sedmi lety utekl před válkou do Libanonu. “Bydleli jsme na předměstí Aleppa. Blíže to tedy bylo do Turecka, ale táta před válkou po část roku vydělával prací na stavbách v Libanonu. Proto jsme odešli sem,” říká. “Bydleli jsme nejprve všichni v jednom pokoji v Bejrútu, hlavním městě. Platili jsme za něj 230 dolarů měsíčně. Později jsme se přestěhovali na vesnici na jih Libanonu, kde stejný nájem platíme za tři pokoje.”
Úspory rodině dávno došly, tak jako velké části z 1,3 milionu syrských uprchlíků, kteří ve čtyřmilionovém Libanonu žijí. Zadlužili se u příbuzných. Do školy chodí jen dva z jeho mladších bratrů, devíti- a třináctiletý. Starší bratry rodiče nemůžou do školy posílat. Výuka je sice díky pomoci Evropské unie zdarma, ale starší sourozenci musí přispět do permanentně praskajícího rodinného rozpočtu. Je to pro situaci syrských běženců v Libanonu typické: děti mladší třinácti let většinou školy navštěvují, ale na druhém stupni ale docházka dramaticky klesá a syrští puberťáci už v naprosté většině na vyučování nechodí.
To se týká i Hossama, který do školy přestal chodit ve třinácti: “Rodiče mi řekli o našem dluhu. Musel jsem začít pracovat a něco vydělat.” Posledních šest let shání práci, nejčastěji na stavbách nebo společně s otcem, který je malířem pokojů. “Taky to moc neřeší. Naše finanční situace je pořád stejně špatná,” říká Hoosam. “Musím přiznat, že závidím bratrancům.” Ti - stejně jako Hossamovi rodiče - přes uprchlickou agenturu UNHCR požádali o přesídlení mimo Blízký východ a vybrala si je Kanada. “Je to tam ještě lepší, než očekávali. Učí se jazyk, budou moci na rozdíl ode mě studovat.”
V malé vesnici na jihu Libanonu mají podle místních vyhlášek syrští uprchlíci zakázáno po deváté hodině večer vycházet na ulici. “Někdy to nařízení vymáhají, pak jsou zas nějaký čas laxní. Nevím, proč se to mění,” vypráví Hossam. Ve vesnici prý momentálně žije více Syřanů než místních Libanonců. “Cítíme, že tu nejsme vítaní. Místní znají jeden druhého, neustále jsme pod dohledem,” říká. “Poslední dobou mám problém sehnat častěji práci. Volný čas trávím hlavně s mobilem. Hraju hry, píšeme si s bratranci z Kanady a s dalšími kamarády. Vesměs to jsou lidé, které jsem poznal přes Facebook. Naživo jsme se neviděli.”
Hoosam říká, že jedinou pozitivní změnou v jeho životě posledních let bylo zapojení do projektu, kterou humanitární organizace WorldVision organizují s pomocí peněz svěřeneckého fondu EU pro Sýrii. Snaží se v jednadvaceti komunitách v Libanonu zapojit dospívající Syřany do společných aktivit, naplnit jejich prázdný čas. “Dalo mi to víc sebedůvěry, potkal jsem fajn nové lidi,” říká Hossam. “Ale budoucnost je nejistá. Není tu pro nás naděje.”
Návrat do Sýrie neplánuje, obává se, že režim naverbuje mladé bratry do armády. “A náš dům je zničený. Nikdo z našich známých nebydlí ve čtvrti, kde jsme žili. Utekli za hranice nebo uprchli do jiných oblastí Sýrie, říká. “Můj mladší bratr už nechce chodit do školy, nevidí v tom budoucnost. Myslí, že náš život bude pořád tak mizerný jako teď. Budeme maximálně malíři bytů jako táta a budeme muset pořád složitě hledat práci.”
Jeho snem je odchod do Evropy nebo do Kanady; doufá, že bude mít časem štěstí tak jako jeho bratranci. “Chci tam studovat elektroniku, ta mě odmala zajímá.” Jenže po šesti letech bez školní docházky je tento sen skoro nedosažitelný. Ztratil tolik let vzdělání, že na základní úroveň potřebnou pro studium technické univerzity nejspíše nedosáhne. Místní tlumočnice po skončení rozhovoru říká, že Hoosamův příběh je typický, neustále se opakoval v přepisech rozhovorů, které překládala při zpracování výzkumu prováděného mezi mladými syrskými běženci v Libanonu. “Mají ambice, ale nemají konkrétní představy, plány - a ani možnosti, jak jich dosáhnout.”
Text vznikl na základě studijní cesty financované Evropskou unií
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].