Za empatii, stres a vděčnost. Cenu Psychiatrické společnosti získal Petr Třešňák

Slibuji panu doktorovi Horáčkovi, že do příští návštěvy nespáchám sebevraždu.“ Je to už pár let, ale papírků s tímhle textem a svým rozechvělým podpisem by prý paní Kateřina ještě doma pár našla. Psávala je v ordinaci svého lékaře vždycky, když jí bylo nejhůř. Psychiatr Jiří Horáček touhle „smlouvou“ zkoušel zvýšit šance, že si jeho pacientka trpící těžkou schizoafektivní poruchou, což je zjednodušeně řečeno kombinace deprese a schizofrenie, nic neudělá. A fungovalo to. „Myslím, že bez těch slibů bych tady teď s vámi neseděla,“ pokyvuje hlavou rusovlasá dvaapadesátiletá žena ve svém žižkovském bytě a zapaluje si cigaretu.

„Dokáže vyřešit konflikty v rodině, na školním dvoře, v zasedacích síních nebo na bojišti. Schopnost vžít se do perspektivy druhého člověka a skrze sdílené pocity rozpoznat, co nás spojuje, je ta nejlepší mírová pilulka, jakou máme,“ říká kanadská učitelka Mary Gordon, které úsilí o vlídnější vztahy ve školách přineslo řadu mezinárodních ocenění. Je fakt, že humanistické apely někdy znějí trochu obecně a konkrétní řešení války v Sýrii či klimatické krize se z nich domýšlejí obtížně. Na druhou stranu ovšem platí i to, že málokterý aspekt lidské psychiky bývá dnes vzýván s takovou nadějí jako empatie - a málokterému bývá přisuzován takový potenciál zlepšit naše osobní životy i společenskou harmonii. „Empatie je jeden z nejcennějších zdrojů v našem světě,“ myslí si velikán současné psychologie, cambridgeský profesor Simon Baron-Cohen. „Je nám všem na dosah, jde jen o to dát mu prioritu.“

Stres se stal tak nějak nevyhnutelnou součástí života dnešního člověka. Západní statistiky docházejí k závěrům, že stres nadměrně sužuje většinu pozemšťanů, třetina Američanů uvádí, že v posledním roce v jejich životě významně vzrostl, a Světová zdravotnická organizace ho prohlásila za globální epidemii. Stresová reakce organismu přitom patří k jednomu z vynálezů evoluce, který nám měl zajistit bezpečí. S radikální změnou životního stylu se ale postupně změnil ve svůj opak – stále častěji tělu ubližuje, místo aby ho chránil. Můžeme to částečně změnit, prvním krokem je ovšem pochopit, co se uvnitř nás vlastně děje, když uvízneme v zácpě, nestíháme se naučit na důležitou zkoušku nebo zjistíme, že děti zase neumyly nádobí. Takže: tady je malý průvodce labyrintem stresu pro 21. století…

Když se američtí psychologové před dvaceti lety přestali soustředit jen na nemoci a začali i výzkum silných stránek člověka, při pátrání po receptech na štěstí brzy narazili na jednu zlatou žílu. Emoci, které si ve vědě dlouho nikdo nevšímal, snad proto, že se o ní tak často mluví během kázání v kostele. Při výzkumech se však vynořovala stále častěji, až se zdálo, že náboženství v tomto případě bravurně porozumělo zákonitostem lidské psychiky. Americký psycholog Robert Emmons to ve své knize Thanks! (Díky!) shrnuje lakonicky: „Vděčnost je klíčem ke štěstí.“  Ze studií skutečně vyplývá, že lidé, kteří cítí vysokou míru osobní pohody (tenhle výraz v pozitivní psychologii postupně nahradil méně přesné „štěstí“), nebo kteří se rychleji oklepou z různých katastrof, vykazují při laboratorním testování jeden společný rys – častěji a silněji prožívají pocit vděčnosti. Onen hřejivý stav, který člověka zaplaví, když dostane ten správný dárek, uzdraví se z nemoci nebo děti udělají maturitu.