Skoro každý německý alevita bude hlasovat proti Erdoganovi, říká učitel Kadir

V aktuálním Respektu 15/2017 najdete pod titulkem Sultán v Berlíně reportáž ze života turecké komunity v německé metropoli. Jako upoutávku a ochutnávku zde přinášíme příběh jednoho z těch, kdo v textu vystupují - představitele liberálních alevitů, kteří nesouhlasí s názory tureckého prezidenta Erdogana a dávají to jasně najevo:

Turecká menšina v Německu doposud působila bezproblémově a vcelku „integrovaně“.  To ovšem bylo v době, kdy Turecko bylo Evropě nakloněné – jenže klidné časy s vyhrocením politiky prezidenta Erdogana končí. Německá společnost poznává ve své přistěhovalecké komunitě trhliny. A objevuje například i existenci náboženské komunity alevitů, o niž se doposud zajímali jen znalci Turecka.

U Bosporu jich žije dvacet milionů a vyznávají tak liberální výklad islámu, že je sunnitská většina ani nepovažuje za skutečné muslimy. Ženy nenosí šátky, modlí se společně s muži, jsou jim rovny. Alevité tvoří velkou část německých Turků; například se odhaduje, že k nim patří padesát ze třech set tisíc berlínských Turků. V Turecku o víkendu proběhne zásadní referendum o změně ústavy, která by veškerou moc koncentrovala do rukou prezidenta Recepa Erdogana. Hlasovat může též 1,4 milionu německých Turků - a  kampaň proti změnám turecké ústavy vedou v Německu právě alevité.

„Skoro každý německý alevita bude hlasovat proti,“ říká Kadir Sahin, sedmadvacetiletý učitel na gymnáziu, který patří do vedení komunity. „Tohle dlužíme všem alevitům v Turecku, kteří jsou diskriminováni,“ vysvětluje při setkání v proslulé berlínské imigrantské čtvrti Kreuzberg. Náboženské svatostánky alevitů například nejsou rovné sunnitům, ústrky jsou i symbolického rázu. Prezident Erdogan pojmenoval loni slavnostně otevřený třetí most spojující Evropu a Asii přes Bospor po sultánovi, který v 16. století vyvraždil desítky tisíc alevitů.

Celá galerie

Učitel Sahin se narodil v Německu coby nejmladší ze sedmi dětí tureckých dělníků. Jeho rodiče neuměli číst a psát, dva z jeho starších sourozenců zemřeli ještě v Turecku na nemoci, které by šlo v blahobytnější zemi vyléčit. Kadir je první v historii své rodiny, kdo vystudoval střední a vysokou školu. “Když Turci přišli do Německa, tak se alevité v komunitě dlouho skrývali. Staré vzájemné předsudky přišly spolu s gastarbeitery do Německa,“ popisuje 70. a 80. léta v Berlíně. “Třeba moji rodiče o víře nikdy nehovořili. Naši známí šli ještě o kus dál a na veřejnosti předstírali, že jsou sunnitští muslimové. Nosili šátek, naoko dodržovali ramadán - v soukromí bytů se ale chovali po svém. Byla to i chyba Německa, že dopustilo existenci uzavřených tureckých komunit, kde tohle bylo možné.”  Napětí v německé turecké komunitě je tedy mnohem starší než vláda Recepa Erdogana.

Alevité (jedná se mimochodem o jinou komunitu a víru než syrští alavité) byli v Osmanské říši diskriminováni, proto většina z nich stála za sekulárním zakladatelem moderního Turecka Kemalem Atatürkem. I v časech sekulárních diktatur však byli cílem pogromů vedených islamisty - a ještě více problémů jim přinesl vojenský převrat v roce 1980. “Protože alevité byli vždy nakloněni levici, pluralismu, byli vzpurní vůči moci,” vysvětluje Sahin.

Podstatný byl v roce 1993 útok na alevitského spisovatele, který přeložil do turečtiny Satanské verše Salmana Rushdieho. Zemřelo při něm 37 lidí a ve výsledku tento masakr vedl ke kulturní obrodě a většímu sebevědomí alevitů doma v Turecku i v diaspoře v Německu. “Už jsem vyrůstal v době, kdy se alevité neskrývali,” potvrzuje Kadir Sahin.

Potkáváme se znovu ve středisku německé alevitské komunity v Kreuzbergu. Ve velké společenské místností u stolů sedí asi stovka lidí a pojídá baklavu, turecký dezert z medu a pistácií. Je to poslední chod smuteční hostiny, na níž příbuzní zesnulé starší ženy pozvali příbuzné, sousedy a známé. Zdejší budova je připomínkou, že alevité jsou v Německu na rozdíl od své domoviny uznávaným náboženstvím. Mají v Berlíně vlastní hřbitov, od příštího roku bude možné na Humboldtově univerzitě zkoumat alevitskou teologii a kulturu.

“Šedesát procent naší komunity má německé občanství. Chceme se zapojit do zdejšího života, uspět tady,” říká Kadir Sahin. Alevitský náboženský svaz není na rozdíl od jiných muslimských svazů financován ze zahraničí, je tedy nezávislý na vládách států, odkud imigranti do Německa přišli. I to prospívá integraci. Je nápadné, že mnoho německých politiků, intelektuálů, akademiků tureckého původu pochází právě z alevitských rodin.

“V první dekádě 21. století v Berlíně probíhalo mnoho debat o situaci naší komunity v Turecku. Zdálo se, že příznivci Erdogana mají zájem o dialog,” vzpomíná Sahin. “Ale pak to rázně skončilo s tím, jak se změnilo Erdoganovo chování. Z dnešního pohledu to bylo pokrytecké, jinak si neumím ten náhlý obrat vysvětlit.”

Mezi příznivci tureckého prezidenta prý dnes nemá žádné přátele. “Pochopení pro druhou stranu má hranice. Nejde mi o to, aby všichni měli stejný názor. Ale když mi druzí kvůli mému postoji nadávají do vlastizrádců, je to už za hranou.” Ukazuje to hloubku příkopů, které rozdělují německé Turky. Kadir Sahin nyní raději do Turecka necestuje. Stejně jako řada dalších veřejně aktivních německých odpůrců tureckého prezidenta se obává, že by to pro něj nemuselo být bezpečné.