Řešení uprchlické krize není náročnější než té finanční

Evropa měla a má obrovské problémy s uprchlíky, s eurem i s ruskou zahraniční politikou. Co z toho je pro nás nejvíc nebezpečné?

Finanční krize byla globální, zasáhla všechny rozvinuté ekonomiky a byla nejhorší od druhé světové války. Ostatní krize mají jinou, více lokální povahu. Ta ruská se zatím koncentruje na hranicích s Ukrajinou; ta uprchlická je způsobená kolapsem dvou zemí - Sýrie a Iráku. A v jádru spočívá v zástupné válce, kterou na tamním bojišti vede několik regionálních mocností. Ale podstatnější než rozdíly je to, co mají tyto krize společné. U všech je zřejmé, že je žádná jednotlivá země není schopná sama vyřešit. Bez společného evropského řešení hrozí skutečná katastrofa. To je naprosto zjevné.

Z čeho to dovozujete?

V eurokrizi jsme měli jednu silnou společnou federální evropskou instituci: Evropskou centrální banku. Naším prvním rozhodnutím v krizi - už v srpnu 2007 - například bylo uvolnění 95 miliard eur hotovosti evropským bankám. Tohle rozhodnutí jsme s vedením ECB udělali během pouhých 2,5 hodin. Mohli jsme reagovat rychle a rázně proto, že jsme měli silnou federální instituci; to samé pak ECB opakovala v každém dalším roce krize. A takové instituce potřebujeme i při řešení těch dalších zmíněných krizí.

Byl to tedy podle vás jednoznačný úspěch?

Když v srpnu 2008 zbankrotovala investiční banka Lehmann Brothers, měla eurozóna 15 členů. Těch samých 15 států je pořád v eurozóně a další čtyři - pobaltské republiky a Slovensko - se k nim přidaly. Během nejhorší finanční krize od druhé světové války se tedy eurozóna rozšířila, to vypovídá mnohé o odolnosti evropské měny.

Nevěřilo se v ni?

Hodně investorů, analytiků a finančníků bylo přesvědčených, že euro během krize zmizí. Ti, kdo proti němu spekulovali a sázeli na rozpad eurozóny, se mýlili a své peníze ztratili. Ale museli jsme samozřejmě hodně zlepšit naše ekonomické a finanční instituce a rozpočtová pravidla - a ještě hodně toho musíme udělat. Není divu, prohlubování evropské integrace je dlouhý historický proces, který začal před 65 lety; a bude ještě dlouho pokračovat a akcelerovat v krizových časech.

Pokud přijmeme tvrzení, že zásadní pro překonání krize je nalezení společného evropského řešení, pak další otázka zní, jestli je to v uprchlické krizi těžší než v eurokrizi?

Nevěřím, že je řešení uprchlické krize náročnější než řešení té finanční. Obě krize byly a jsou velmi dramatické, ale jsem přesvědčený o vůli a schopnosti Evropanů těmto problémům čelit.

Když se podíváte na Evropu dnes a na počátku finanční krize, v čem spatřujete nejpodstatnější proměnu?

Členské státy eurozóny zjistily, jak jsou hluboce provázané; mnohem více, než se zdálo při zavádění eura nebo na samém počátku krize. Sdílení společného trhu a měny vytvořilo tak silnou vzájemnou provázanost, že konkrétní problém v Řecku představoval systémové riziko pro celou eurozónu. Plné uvědomění si toho, že eurozóna opravdu je systémový celek, je to nejdůležitější proměnou minulých let.

Jak hodnotíte práci Angely Merkelové v eurokrizi? Mnoho anglosaských i jihoevropských ekonomů ji kritizovalo.  

Vždycky usilovně zkoušela vytvořit průnik mezi převládajícím německým veřejným míněním a vhodnými evropské kroky k řešení velké krize. Bylo to složité, pracné, často pomalé. Ale počítá se výsledek: prošli jsme nejhorší krizí od druhé světové války a vzhledem k významu Německa bych kancléřce přiznal kredit za to, jak zemi v těchto podmínkách vedla.

Ale povedlo se skutečně jihoevropské státy reformovat?

V zavádění strukturálních reforem byly prakticky všechny země - na jihu i na severu - příliš pomalé. Problémy nejzranitelnějších států se lišily: špatná rozpočtová politika, ztráta konkurenceschopnosti, bubliny na trhu s nemovitostmi, strukturální bariéry například na trhu práce. V nynější situaci se prokázalo, že jednotlivé státy i eurozóna jako celek jsou odolnější, než se očekávalo. Nicméně tahle odolnost je jen průběžným úspěchem - abychom uspěli dlouhodobě, musíme zařídit růst, pracovní místa, plnou zaměstnanost. A z tohoto pohledu musí Evropané udělat ještě hodně tvrdé práce.