Jedno znepřesňuje druhé. Padesát let po smrti Wernera Heisenberga

Když v roce 1976 zemřel německý matematik a atomový fyzik Werner Heisenberg, jeden z průkopníků kvantové teorie, bylo mi dvanáct let a žil jsem „až po uši“ uprostřed Československa – k těm uším nemělo dolehnout nic, co by odporovalo tehdy vládnoucí komunistické ideologii. Podrobená společnost se učila, jak přežít ve schizofrenním stavu, v němž doma se říká něco jiného než na veřejnosti. Povstával z toho mimo jiné hluboký pocit izolovanosti. Režim pod hrozbou represí důrazně vyžadoval poslušnou kolektivní sounáležitost a jednotu prakticky ve všech oblastech života. Paradoxně (či vlastně logicky) tak z lidí dělal spíš nejisté jednotlivce, úzkostlivě střežící své soukromí i za cenu naprosté uzavřenosti. Štěpil nás na atomy.

Že nedávno zemřel významný fyzik Heisenberg, jenž zkoumání atomů zasvětil svůj život, jsem se dozvěděl na střední škole. Bylo mi to jedno. Prožíval jsem v té době naplno všechny zmatky dospívání a osamocenost tak hlubokou, jakou jen může prožívat mladý člověk uprostřed společnosti, která si hlasitě lže svoji šťastnou vzájemnost a nedělitelnou jednotu pod správným vedením.

Fyzikář na střední škole stál za starou bačkoru, ale přece jen jsem si z jeho hodin zapamatoval, že slavný německý fyzik zformuloval jakýsi princip neurčitosti. To spojení se mi líbilo, znělo spíš jako název básnické sbírky a nějak odpovídalo mým tehdejším rozháraným stavům, v nichž se spolehlivým nejevilo téměř nic…

Na samém konci osmdesátých let pak totalitní režim padl po událostech známých u nás jako Listopad 89. Z rozštěpených atomů společnosti se na chvíli vytvořila pevná sloučenina. Kolektiv, zcela spontánně propojený, aby svrhnul vyčerpaný systém, který vnucoval lidem zázrak kolektivismu. To sepětí trvalo jenom chvíli, pak se ten kolektiv rozešel a pozornost všech se zcela pochopitelně stočila směrem k vlastní individualitě, vyhladovělé dlouhými lety glajchšaltování.