Dětem ve škole nejvíc vadí srovnávání a ponižování
 
Losování pořád způsobí výrazně menší škody, než když bude poslední ročník mateřské školy poznamenán…
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Co rozhoduje o tom, jaký má dítě vztah k učení? Kupodivu to není nic složitého. Je to jeho vztah k učiteli. Na prvním stupni základní školy to platí prakticky absolutně, na druhém se přidá druhý rozhodující faktor. Když je vám deset a víc, zajímá vás nejvíc, jaká je ve škole atmosféra a vztahy. Mezi kamarády i mezi vámi a učiteli. Abychom si rozuměli přesně: neříkám tím, že ve škole jde hlavně o vztahy, a ne o učení. Říkám, že má-li se dítě něco naučit, musí mít rádo svoji učitelku a učitele, musí se cítit bezpečně před spolužáky i učiteli a mít pocit, že se s ním zachází spravedlivě.

Zní to banálně, ale musím říct, že mě překvapilo, s jakou pravidelností se diskutující k tomuhle tématu vraceli v debatě o tom, proč prvňáky škola tak brzo nebaví.  A nejzajímavější bylo, jak často se k němu vraceli dva čerství žáci Scio školy Mája a Kristian, kteří spolu s učitelem na debatu přišli. Ať jsem se jich zeptal na cokoli, za chvilku jsme skončili u srovnávání a ponižování, kterému oni říkali „shazování“.

Reklama
Reklama

Bylo jim zhruba dvanáct třináct a v tomhle věku každý hledá svoji osobnost; hodně řeší sebevědomí a je zjevné, že tady lze snadno napáchat škodu. Mája a Kristian opakovaně mluvili o tom, jak jim vadí veřejné porovnávání jejich výkonů, označování, kdo je lepší a horší, ironické poznámky ze strany učitelů. Tohle pokládali za hlavní důvod, proč je moc nebavilo učení na školách, odkud na tu novou přišli.

Čtěte také: Hledám učitelku či učitele. Zn: Zoufale

Otázka samozřejmě je, jak velký je podíl dětí, které to prožívají podobně, ale moje zkušenost ze škol je, že nejsou nijak výjimečné učitelské věty typu: „Z něho byste si vy čtyřkaři měli vzít příklad, to je excelentní práce!“  Případně: „Kdybys věnovala učení alespoň půlku času, co tomu tvému parádění, hned by to vypadlo jinak.“ To když řeknete před všemi spolužačkami a spolužáky třináctileté slečně, máte vystaráno. Nafoukne se a do konce hodiny od ní neuslyšíte ani slovo.

Obvyklá námitka je, že škola je příprava na život, a v tom jsme přece také neustále srovnáváni a hodnoceni. To je hned dvojí omyl. Jednak škola není příprava na život, ale život sám, a zrovna mezi desátým a patnáctým rokem je docela složitý. Tady někomu snižovat sebevědomí je mimořádně snadné a mimořádně odsouzeníhodné. A za druhé bych chtěl vidět zaměstnance, který by považoval za normální, kdyby šéf ráno přišel, pohodil před každého v kanceláři včerejší spis označený velkou červenou číslicí, před všemi by vyčinil těm, kteří dostali hůř než trojku, a pak by odkráčel, abyste mohli pěkně společně a s patřičnou motivací celý den pracovat. V očekávání, jaké hezké číslo dostanete zítra. A opravdu by mě zajímalo, jak dlouho by vám případné odhodlání zlepšit se vydrželo, kdybyste nedostávali prakticky nic jiného než jen čtyřky a pětky.

Naštěstí v dospělosti to tak většinou nechodí. Rozumný šéf s vámi probere vaši práci soukromě, přesně řekne, co mu vyhovuje, co ne - a co by potřeboval vylepšit. Přesně takhle to už dnes dělá spousta učitelů. Tak co kdyby ti ostatní zauvažovali, jestli se k nim nepřidat? Děti by to zjevně ocenily.

  • Obrazový a zvukový záznam kulatého stolu Jak dlouho se těší prvňáček do školy najdete ZDE.  Mája a Kristian mluví na minutě 0:21:00, 0:58:00 a 1:21:00.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Feřtek

externí redaktor, respekt.cz

fertek300.jpg

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte