Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Trendy

Čína proměnila celé město na vězení

ujgur1000.jpg
Protestující Ujguři • Autor: Profimedia.cz

Špičkově výpravný materiál z čínského města Kašgar přináší The New York Times. Zavádí čtenáře – ale také diváka, protože dominantní je v tomto žurnalistickém útvaru obraz – do města, kde byl státní dohled nad obyvateli dotažen k naprosté dokonalosti. O tom, jak Čína proměnila jedno celé město ve vězení, informují Chris Buckley, Paul Mazur a Austin Ramzy.

Půlmilionový Kašgar je centrem muslimského obyvatelstva severozápadní Číny. Statisíce zdejších Ujgurů procházejí převýchovou v internačních táborech, kde se tvrdě potlačuje jejich kultura i náboženství, ale i mimo tábory žijí jako ve vězení. Kašgar je prošpikovaný kamerovým systémem, lidé jsou nuceni donášet na své sousedy, aby se zvedl jejich „rating“, a děti ve školkách jsou běžně dotazovány na to, zda se v jejich rodinách čte korán. To vše se odehrává v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, kde Ujgurové, Kazaši a Tádžici počtem převyšují čínskou etnickou skupinu Chanů.

Reklama
Reklama

Ujguři
Autor: REUTERS

Tým reportéru The New York Times Kašgar navštívil. S lidmi na ulici mluvit nemohli, tím by je vystavili přílišnému riziku, přesto přinášejí poutavé záběry z města, které ví o svých obyvatelích naprosto vše. Metropole je protkaná mnoha check-pointy, kde je muslimská menšina nucena vystát si frontu, aby buď byla načtena jejich karta, nebo aby kamera rozhodla, zda mohou být vpuštěni za závoru. Policie také Ujgurům kontroluje telefony, aby se ujistila, že v nich mají instalovaný povinný software, který monitoruje všechny hovory a zprávy.

Policie i oficiálně pověření informátoři mohou kdykoli bez ohlášení vykonávat u Ujgurů domovní prohlídku. Děti lidí zadržených v převýchovných táborech zase končí v sirotčincích. Neustále monitorování má za účel zastrašovat obyvatele - což funguje. Do mešity, kam ještě před pár lety mířily tisíce věřících, dnes v pátek najde cestu sotva pár tuctů mužů.

Permanentnímu dohledu se v Kašgaru přizpůsobuje i architektura města. Probíhá demolice křivolakých centrálních uliček a nahrazují je mnohem širší - to vše se s odůvodněním, že tu jde o větší bezpečnost a snadné čištění ulic. Společně s tím přibývá i plocha převýchovných táborů.

Pod neustálým dohledem byla samozřejmě i novinářská návštěva, reportéři byli nuceni předkládat vše, co vyfotografovali. Podle rozhodnutí policie museli některé záběry i smazat. Mezi nimi byl třeba i snímek velblouda. Když se fotograf dotazoval proč, strážník suše odvětil: „V Číně žádné proč neexistuje.“

 

Claire Denis: Není dobrého života bez tance

Dokonalého detailu ve filmech režisérky Claire Denis si ve svém komentáři pro The New Yorker všímá Moeko Fujii. Tím detailem – a přitom centrálním prvkem - je tanec.

„Ještě dlouho předtím, než jsem zjistila, kdo je Claire Denis zač, tak mě naučila tancovat,“ konstatuje Fujii a dává k dobru vzpomínku na dospívání, kdy pro ni bylo snazší zůstat doma a sledovat filmy, než se jít ven bavit na party s přáteli. Jedním z těchto filmů byl Beau Travail, který končí tichou scénou, v níž si hlavní hrdina - bývalý příslušník francouzské cizinecké legie, který nedokáže najít smysl života mimo armádu - mlčky ustele postel. Následně ho ale vidíme s cigaretou v ruce před zrcadly v nočním klubu. Spustí se eurodanceový hit The Rhythm of the Night, on se nejprve nesměle snaží pohybovat, ale jak skladba nabírá na síle, odvazuje se a opouští ho všechny zábrany. Moeko Fujii dodává, že i ona sama po skončení filmu vstala a tančila. O samotě, v temnotě svého pokoje.

Fujii si přesně dotýká toho, že zatímco drtivá většina filmů o tanci, muzikálů, nebo takových, v nichž tanec figuruje, představuje tuto aktivitu v její naprosté dokonalosti, ve filmech Claire Denis jde vždy o tanec někoho, kdo tak docela tančit neumí. Její tanečníci jsou prostě jen lidé, které někdo přistihl při tanci. To platí i o novince High Life, která před nedávnem vstoupila také do českých kin.

https://www.youtube.com/watch?v=grGiq0yTaj4

„Přitahuje ji tanec, který se vymknul z kloubů, nedaří se, tupě se opakuje, takový, který se neodehrává na jevišti, ale ve sprchovém koutu nebo v autě, které uvízlo v dopravní zácpě,“ píše Fujii. „Tyto scény nemají nic z lesku hollywoodského (nebo bollywoodského) hudebního čísla s armádou tanečníků poskakujících po zaparkovaných autech. Namísto toho nám pokládají prosté otázky: Proč lidé tančí sami? A proč tančí s jinými? Co tanec přináší do lidského života? Může někdo tančit o samotě, přesto s radostí?“

Mimo jiné i tom vedla s režisérkou krátkou konverzaci. A sama tvůrkyně, která také natočila dokument Vers Mathilde o choreografce Mathilde Monnier, si je své slabosti pro tanec vědomá: „Není dobrého života bez tance,“ říká a uzavírá: „Ten, kdo se bojí tančit, bojí se i mnoha jiných věcí v životě.“

Komentář dále půvabně interpretuje taneční scény z filmů 35 panáků rumu a Vnitřní slunce - a píše o způsobu, kterým Denis zobrazuje to, jak těla zrazují naše touhy. „Když postavy v jejích filmech tančí, tak se nám naráz odhalují a zároveň si své vnitřní tajemství ponechávají,“ popisuje Fujii. „Netušíme, co si myslí, ale vidíme je, jak nacházejí rytmus svých životů.“

https://www.youtube.com/watch?v=AtOwfo1ypOw

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1272
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte