Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Lodní deník XIX. - Čínská nemoc

Asociace spisovatelů krátí dlouhou chvíli v karanténě

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Bohové nejsou při síle. Kdyby byli, dílo chaosu by poznalo své hranice a já, ironický hlas v poušti digitálního písku, bych mlčky sledoval pokojné dění v zelenavých dálavách. Když se řád biosféry tříští, nastávají lidské dějiny. Ne, když se řád tříští, dějiny se zastavují a číhají na okamžik, kdy znovu propuknou. Ve chvílích zástavy nemají tytéž gigantické rozměry jako ve školních učebnicích. Odehrávají se jen mezi fragmenty minulosti a záblesky budoucího. Tehdy byste, bozi při zemi a při nebi, měli promlouvat a konat po boku člověka, který vám slouží. Příběhy těchto chvil, které nazývají lidé z nedostatku představivosti krizí, jsou malé jako osudy smrtelníků a tragédie stážistek. A vy mlčíte. A stíny trpasličího chaosu vykukují nesměle, ale živelně jako plevel v jindy dobře udržované předzahrádce nebo náhodou ztracená peněženka na chodbě knihovny po zavírací době.

Právě ta peněženka, bezvýznamná jako dar dávných Danajů, stojí v úvodu příběhu, který se neudál, protože nikdo z hrdinů není hoden písní, jež by jej zachovaly v paměti budoucích pokolení. A vyprávění je proto pouhým rozmarem na prahu událostí, jež ho překračují. V jeho ohnisku se nachází dospělá žena Klára, tichá duchem a pokojná v píli, jež sedí v autě, po dni stráveném v práci jede k babičce pro dítě a míří do rodinného hájemství. To se rozprostírá jen a jen kolem jediného dcery, jíž je nejčastěji matkou a občas i otcem, protože dárce spermatu se zjevuje jeden víkend v měsíci jako parazitní duch ze záhrobí vztahu, který naštěstí už pominul. Klára čeká na křižovatce na zelenou, ukazováčkem poklepává na volant v rytmu regionální hitovky v regionálním rádiu, které ani nevnímá. Její pozornost míjejí i zprávy o tom, jaký je počet nakažených, jak firmy krachují a prezidentská prasata se zabíjejí. Jak na bednách spásy, po níž nadpoloviční národ a zprivatizovaný stát volá, stojí slova orientálních bůžků „Epidemie skončí, ale česko-čínské přátelství přetrvá“. To všechno už dnes několikrát slyšela.

Tento den prožila v kancelářské cele v opuštěném srdci knihovny. A působilo to na ni jako závan života, jejž důvěrně znala a považovala ho – ach božská prostoto – za „svůj“. Tak jako všichni z knihovny v malém městě, i ona teď poznávala svůj někdejší život jen jako výjimku z nové všednosti bublající v malém bytě jako kaše na plotně. Za dveřmi kanceláře párkrát zaslechla kroky, ve sdílené kuchyňce naproti přes chodbu brzy odpoledne zazněl hlas kolegy, který tam telefonoval. Ten Martinův sladký hlas, ta medová tokáta jí učarovala hned napoprvé. Před dvěma lety ji ředitelka knihovny, chrámu paměti i dějiště komedie moci skryté pod svícnem papírové učenosti a zpožděné digitalizace, jmenovala do komise, která vybírala adepta na uvolněnou pozici. A tak jako se jeden hlas pne k druhému v harmonii chóru, ten její rozhodl o tom, že místo vedoucího v oddělení starých tisků nakonec dostal Martin.

Klára nepozorně poslouchá krátké zpravodajství, pandemie přetrvává, zelená ne a ne naskočit. V myšlenkách už je u mámy a dcerky. V přihrádce za ruční brzdou se rozdrnčí telefon. „Kláro, dobrý den, vypadla vám před dveřmi kanceláře peněženka, měla jste zamčeno, nechám vám ji v kuchyňce na stole,“ oznamoval ten sladký hlas z telefonu, „nikdo už tady jinak není.“

„Bože, no to jste zlatý,“ řekla Klára, poděkovala, vrátila telefon do přihrádky. Na další křižovatce otočila vůz a vracela se do knihovny. Ani nezajela do dvora, jen zastavila na blikačku na chodníku, odemkla dveře do budovy, na nichž stálo cosi důvěrně známého o důvodech, nařízeních, vládě a pandemii, a vyběhla do druhého patra. V kuchyňce stál u okna Martin a vrásky vějířovitě se rozbíhající z koutků očí naznačovaly, že se pod rouškou usmívá.

„No vidíte, to jste asi ani nebyla daleko,“ řekl, když vstoupila do kuchyňky. Opíral se o parapet.

„Ne, kousek od baráku. Děkuju, jste strašně hodný, že jste zavolal,“ odpověděla Klára a očima hledala peněženku. Na stolku neležela a v ruce ji také neměl. Stála od něj v hygienickém odstupu tak uctivém, jak jen kuchyňka dovolovala.

Bohové, kteří jste uhnětli člověka ve smyslném těle a od jeho nehotové, závislé duše jste utekli k radovánkám, abyste na svůj nezdar zapomněli, vy víte, že osudy se proplétají ve znamení vašich nedodělků! Tak jako med je sladkým potem pilných včel, tak i jeho sladká slova pomalu a důkladně vzlínala malým úlem těch křehkých a oddaných služebníků knih, fondů a signatur. Jak se zapotil, ten sladký kupec s důvěrou, aby se jeho med otáčel na krámě!

Na co sáhl, to ostatní jako cukrem zdrogovaná telata odpracovali ke spokojenosti samotných božstev instituce, a především ke chvále Martinově. Kdo stál v hierarchii nad ním, nabyl z jeho slov dojmu, že je ještě větší a významnější. Kdo mu byl podřízen, připadal si k svému překvapení nakonec, jako by ho vyváleli ne v medu, ale dehtu a peří. Od těch, kdo zůstali jeho důkladnou mocí zalepeni od hlavy k patě, sem tam možná šeptem zazněla pomlouvačná věta v tichu kuchyňky. Ale kdo by jim věřil, zvlášť když sám zůstal nedotčen? Jeho hlas zněl Kláře v uších dosud jen jako měkká ozvěna z pravidelných porad zaměstnanců a vedení.

„Normálně bych vám řekl, že si dáme kafe, ale to se do téhle doby jaksi nehodí,“ posunul se o krůček doprava, opřel se pohodlněji. Ukázalo se, že peněženka leží na parapetu vedle něj. „Spěcháte?“

„Ne nijak zvlášť, ale jela jsem domů, pracovní opušťák skončil, znáte to… Takže vlastně spíš jo,“ dodala Klára nejistě.

„Vždyť víte, Kláro, že neznám, já rodinu nemám,“ řekl měkce, zamyslel se a pokračoval:. „Ale vlastně vy a kolegyně a knihovníci, vy jste tak trochu moje rodina… Prozradím vám na sebe, že sem chodím i teď, když je zavřeno a teoreticky bych nemusel, přeci jen pro moje manažerské povinnosti stačí home office.“

„To je hezké,“ odpověděla Klára, ale vlastně jí to nijak pěkné nepřipadalo, ztrácela trochu trpělivost a před domem stálo auto na blikačku. „Dáte mi tu peněženku?“ zeptala se po malé odmlce.

„Ale samozřejmě!“ pronesl zvonivě a dál se bez pohnutí opíral o parapet. „Asi to máte těžké, sama s dítětem, zavřená teď pořád doma. Slyšel jsem o vašem muži, to je nemilé.“

„Ani ne tak nemilé, je to úplně na hovno!“ ulevila si Klára s upřímností, která ji samotnou překvapila. Hned se však zastyděla za sprosté slovo, nebylo jí to vlastní. Ale po tolika dnech mohla mluvit na živo s někým jiným než dcerou nebo matkou. „Promiňte, nějak to ze mě vylítlo…,“ omlouvala se.

„To nic, to nic, chápu, všichni máme starosti, nikdo neví, co bude. Je po pracovní době, můžete se klidně uvolnit. Všechno bude zase fajn, uvidíte…,“ řekl konejšivě, jako by mluvil na dítě nebo domácí zvíře, psíka. „V knihovně je jak po vymření,“ usmál se očima, „jsme tu už jen my dva.“

„Ano,“ pokrčila Klára trochu nejistě rameny, „ale já už budu muset jít, víte. Dáte mi prosím tu peněženku?“

„Samozřejmě,“ řekl Martin, spíš odsekl, „Nechci vás zdržovat,“ dodal, ale nepohnul se z místa, „chtěl jsem jen…“

„Co?“ zeptala se Klára a nevěděla kam s rukama.

„Jen jsem vám chtěl říct, že vám v srpnu končí smlouva, s ředitelkou jsme uvažovali, jestli vám nabídneme její prodloužení, předpokládám, že vzhledem k situaci byste to určitě ocenila.“ Mlčel a díval se na ni. Klára také nic neříkala.

„Promiňte, chci si opravdu vzít peněženku a jít, probereme to až se knihovna zas otevře, teď potřebuji jít.“

„Ale jistě… jistě,“ přitakal Martin a rukou netrpělivě máchnul do vzduchu. „V kraji teď bude nezaměstnanost, však víte. Jak moc si práce pro nás ceníte?“

„No… pracuju pro knihovnu dost dlouho…“

„Ptal jsem se, jak moc si toho ceníte.“

„Čeho?“ nechápala.

„Práce. Pro nás.“

„Co?“ vyhrkla Klára. „Co vlastně chcete?“

„Nic, jenom maličkost.“

„Jakou?“

„Chci, abyste si klekla.“

„Cože?“

„Kleknout!“ štěkl na ni jako na psa, ale hned, jako by se lekl, změnil tón, opanoval se a měkce pokračoval: „Chci jenom, abyste si klekla, nic víc, Kláro, jenom si, proboha, klekněte!“

„Nic víc…?“ zeptala se nevěřícně, poddajně, roztřásla se jí brada, ale pod rouškou to nemohlo být vidět.

„Ne, nic,“ odpověděl a čekal.

V jiných dobách a za vlády jiných bohů bych se musel ptát: To vám na lidech záleží tolik, že svou zhoubnou vůli promítáte i na ty nejmenší? Proč dopouštíte, abychom se ve vašem jméně sami trestali? Stvořili jste člověka z vody a hlíny jen proto, abyste se bavili bahenním zápasem lidství v nekonečném netflixovém seriálu? Vy, kteří mlčíte nebo odvracíte svůj zrak od lidí, jste však přítomní jen jako bezmoc a nemoc. Nevyléčitelná nemoc, která dopadá na každého a každý je jí nakažen, aniž by vykazoval jediný příznak, aniž by lékař mohl zasáhnout. Kláře měknou kolena a pomalu, ztěžka pokleká, zavírá oči, hoří a topí se. Slyší, jak se k ní blíží. Jak stojí těsně u ní.

Položí jí ruku na vlasy a pohladí ji, pak se ruka spěšně vzdálí. Projde dveřmi a vyjde z kuchyňky. Chodbou se rozléhají kroky.

Chůze ale na moment ustane: „Berte to jako projev přátelství, Kláro, ano?“ zazní medový hlas z chodby, pak znovu kroky, dveře na konci chodby se otevřou a zavřou.

Je ticho. Klára klečí na podlaze kuchyňky jako pohroužená v modlitbách k vám, mrtvým a němým bohům, jako uprostřed vidění, které navštívilo Pýthii, již kněží prostřednictvím drog připravili o dar řeči, a proto k ní teď nemilosrdná božstva promlouvají až příliš jasnými hlasy. Je jako v horečce, bez dechu a bez kyslíku, po němž volá krev. Prázdná a netělesná cítí na temeni fantomový otisk ruky, která jí pomalu sjela po vlasech, jako po sklenici stéká med. Klečí minuty, možná hodiny a možná dny v nekonečném a pustém vesmíru knihovní kuchyňky, jež v ní jako na oplátku rozpíná svou prázdnotu. A pak, jako by se některý z bohů už dost vynadíval, se zhluboka nadechne, jednou, dvakrát třikrát, zuřivě lapá po vzduchu a otevírá oči. Bodne do nich slunce zapadající za oknem kuchyňky. Pohledem sklouzne na parapet, ztěžka vstane, bere peněženku a odchází z knihovny.

Usedá do auta, na mobilu, který nechala v přihrádce vedle sedačky, vidí čtyři zmeškané hovory. „Uz jsi tu mela byt. Jsi v poradku???“ píše máma v sms. Klára odpoví že ano, že se zdržela v práci, že už jede, a nastartuje. Je propocená, ulepená, prázdná. Jste vy sami tak prázdní, mlčící bohové, že i člověka plníte prázdnotou na přelomu našich malých lidských dějin? Z jakého titulu, kdo vás k tomu povolal? Vy přece víte, že prázdno je jako nemoc, která se neprojevuje, ale ničí tělo, jako příběh, která se nestal, protože je nevhodné ho vyprávět, ale leptá duši. A v tom je příběh úplný právě jako ta prázdnota, jejíž dopad je drtivý. Stejně úplný jako vy, mlčící a zapomenutí, stejně úplný jako já, mrtvý hlas v poušti digitálního písku.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].