0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Spisovatelé o knihách5. 10. 20114 minuty

Hádanka

Autor nemá literární kánony zrovna v lásce, ale tentokrát dělá výjimku. Jméno světoznámé knihy, kterou si nedávno přečetl, si však čtenáři musí dosadit sami.

Jestliže jsme nevzali do ruky knížku, jejíž znalost se nespojuje ani tak se společenskou prestiží jako se středoškolským vzděláním, není to nic k chlubení. Každý někdy viděl reprodukci Slečen z Avignonu a do paměti si otiskl melodii Humoresky. Některé výtvory lidského ducha pro jejich známost raději ani nezmiňujeme. Rozpustily se v obecném povědomí a staly se naší součástí. Utváříme si představu kánonu – kánoe, na které plujeme po jezeře dneška. Vysíláme z ní kouřová znamení…

Já jsem kánoemi pro jistotu opovrhoval. Proč objevovat objevené? Známý, který se oháněl velkými jmény minulosti, se stal mým vzorem naruby. Jen ať se ukájí Goethy a Danty ve fastfoodu dějin! Ať si plije na přítomnost! Dopřejme mu XXL ducha! Pohodlí nehledání! Jen ať se obloží těmi velkými jmény jako sendvič a spořádá se, vynikaje nad vybájený průměr!

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Aby bylo jasno, nemám rozhodně v úmyslu předstírat napraveného hříšníka. Ani odhalovat tajemství jiným dosud utajená. Chci jen říci, že jsem ve svých šestadvaceti letech vylovil z rodičovské knihovničky jednu profláklou útlinku, kterou jako by už ani nemělo cenu dohánět, a bylo to v pravý čas. S řadou výkonů světové literatury se totiž teprve doufám popasovat, a i kdyby to vyplývalo jen z mojí zabedněnosti, lenosti nebo snobismu, utěšuji se tím, že seznámení příliš časné by mohlo můj požitek značně umenšit. Hloupé je, když některá písmenka servírujeme zraku pozdě. Jak to jenom odhadnout? O živelných pohromách nemluvě.

Chodím kolem slavné knihy a nechce se mi sdělovat, o jaký titul vlastně běží. Co kdybych vám to dal hádat? Klidně se vystavím podezření z bohapustého žvanění. Třeba blafuju?

A třeba nemám, co bych k hlavnímu čtenářskému zážitku uplynulého léta dodal. Bylo to krátké, krásné, odezírané ve vlaku do Tater. Našel jsem tam citát, motto z oblíbené básnické sbírky, po kterém se rozlila tichá zář souvislosti. Ale hlavně – potvrdilo se mi, že člověk je nádherně složitý tvor, a že ten, kdo se z neochoty či bezmoci nekrášlí gestem, vydává se všanc spravedlivým, kteří ve jménu práva svatého trénují všechny způsoby rozhořčení. Takzvaný viník je pak určen k odvedení všeobecné bezradnosti, tak aby zazvonil zvonec a pohádky nastal zasloužený konec.

Samozřejmě. Když norský terorista střílí po lidech, je to zlo, a když se někdo zaklíná obyčejným člověkem, jen aby se dostal menšinám na kobylku, je to zlo. Vražda se nedá odčinit a musí být potrestána. Já chci jen připomenout slova Jana Zahradníčka, že „ten, kdo půjde a natře / svět ošklivou barvou nenávisti / namáčí stejně v srdci našem jak svém“.

Hrdina knihy, o které mluvím, kromě toho žádnou nenávist necítí. Umí se radovat a mít rád, i když některým čtenářům se to nezdá. Málokdo s ním sympatizuje. Smrtelný hřích, kterému propadá, se jmenuje lhostejnost.

Zbaven lhostejnosti vůči klasikovi, zalistoval jsem také jeho povídkami. Pro změnu v autobuse na Šumavu. Pardon, první věc rozsahem pod sto stran nesla hrdý podtitul román. Povídky dál vykreslovaly nehostinnou kamenitou krajinu s přítulným mořem a znovu a jinak nasvěcovaly témata pochybení, zbloudění anebo vyhoštění. Tam, kde jsem očekával žhnoucí, všepožírající slunce, objevily se vítr a chlad, dokonce sníh. Chřípí se nechalo omamovat pachy měst a uši se špičatily majestátním tónem prostoru, tak geniálně popsaným. Rozum žasl nad detailní znalostí výroby sudů a duše se nechala vodit po cizích kontinentech.

Omlouvám se. Nesahám na dno svých sil ani neholduji luštění. Jen jsem si přečetl dvě věci od… a což to neříct? Modří už vědí a radují se se mnou a ostatní mohou vzít do ruky kalendář a vyhledat datum 21. listopadu.

Potom nechť zaloví v knihovničkách rodičů, hodně hluboko. Jako když máme hluboko do kapsy a plujeme po jezeře na hluboce podzimní dovolené.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a  Souvislostech.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].