Bylo to skvělé rozhodnutí, i když jsem někdy úplně vyčerpaný

Marek Hampl a jeho žena Martina se ještě před svatbou domluvili, že pokud budou mít dítě, v péči o něj se prostřídají. A když pak v létě 2021 přišla na svět malá Apolena, dohodu skutečně naplnili. Plán zněl jasně: přibližně v prvním roce, kdy dítě ještě potřebuje pravidelně kojit, bude hlavním pečovatelem matka, pak ji vystřídá otec. Důvodů, proč se pár brněnských třicátníků rozhodl o péči podělit, bylo víc, ale oba si hlavně chtěli s potomkem naplno užít období raného dětství, kdy se zásadně formuje jeho osobnost. „Pracovat budu ještě dlouho, ale tohle je příležitost, která se nebude opakovat,“ říká Hampl, povoláním IT analytik.

Rozhodnutí dávalo i ekonomický smysl. Martina Hamplová coby manažerka mezinárodní společnosti vydělává více než její partner, a nebyl pro ni tedy problém stát se i na delší čas hlavním živitelem rodiny. Zároveň přiznává, že nechtěla zůstat doma s dítětem několik let v obavě, že by se jí po dlouhém výpadku na dobrou pozici možná těžko vracelo. Přesto manželé zdůrazňují, že finance ani kariéra nebyly hlavním faktorem. „Marek je skvělá povaha, na rozdíl ode mě je klidný, má rád přírodu, je hudebník. Chtěla jsem, aby dcera v tom formativním období zažila kromě mojí výchovy taky tu jeho, a jsem si jistá, že na tom strašně získá,“ popisuje Hamplová. Předloni na podzim, když byl malé Apoleně rok a tři měsíce, tak Marek Hampl nastoupil na rodičovskou a od té doby je otcem na plný úvazek.

Rozhodnutí brněnských rodičů zní v jejich podání poměrně logicky, v Česku je přesto velmi vzácné. S dítětem zůstávají v prvních letech jeho života jen necelá dvě procenta otců a tohle číslo se už roky příliš nemění. Pohled na statistiky ukazuje, že i dnes je otec na rodičovské výjimkou, ale přinejmenším jeho vnímání většinovou společností se od té doby posunulo. A zkušenosti těch, kteří to vyzkoušeli, zároveň ukazují, že většinou to stojí za to.

Volá tatínka

Samotný nástup byl pro Marka Hampla poměrně nenápadný: často funguje v režimu home officu, a s dcerou tedy byl hodně doma i předtím. Do otcovství navíc intenzivně vplul už na úplném začátku – byl přítomný u porodu, první dny i noci strávil se ženou v nemocničním pokoji a hned se tu naučil miminko přebalovat, nosit nebo umývat ve vaničce. Přechod z pozice IT analytika na otce na plný úvazek přesto zaznamenal.

„Ten režim od rána do večera byl najednou úplně jiný. Já s dcerou trávím čas rád, takže to pro mě oproti sezení u počítače byla pozitivní změna. Bylo zrovna září, venku bylo hezky a vyráželi jsme spolu na výlety do lesa za Brno často na celý den,“ popisuje Hampl. Vzpomíná ale i na dny, kdy všechno nebylo tak idylické. Třeba když se během krátkých zimních dnů dceři nechtělo ven, doma se nudila a otci už docházely nápady i síla. „Po osmi devíti hodinách je člověk často úplně vyčerpaný a praská mu z toho hlava. Těžko se to popisuje někomu, kdo to nezažil,“ říká s úsměvem dlouhovlasý muž působící na pohled klidným dojmem.

Ještě těžší prý byly chvíle, kdy se dcera ze začátku dožadovala přítomnosti matky, plakala a nešla utišit. „To na celém tom období bylo asi nejhorší,“ říká Marek Hampl. Nicméně na nové nastavení si holčička časem zvykla a po více než roce od změny už je pro ni hlavní pečovatelskou osobou otec. Když pláče, běží primárně za ním, když se v noci vzbudí, volá tatínka. Nová situace je paradoxně náročná pro matku.

„Ze začátku jsem ji kojila a utěšovala ji, byla pro ni tím středobodem, takže mi pochopitelně nedělá úplně dobře, když ve chvíli trápení pořád volá jen tatínek, tatínek,“ popisuje Martina Hamplová. „Ale snažím se to brát racionálně, je přece dobře, že je s tátou ráda,“ říká. Nyní se tak snaží vytvářet situace, kdy otec odchází na několik hodin ven a s dcerou je jen matka. „To prospívá všem, Marek si odpočine a my s dcerou zažijeme něco jenom spolu,“ popisuje matka.

Pochybování o tom, zda se na roli hlavního pečovatele hodí, často zmiňují i další otcové.

Podle obou rodičů jde však o detail a „rozpůlenou“ péči oba hodnotí v superlativech. Marek mluví o „kouzelném období“, kdy mohl být s dcerou ve chvílích, kdy začínala mluvit nebo se učila chodit, Martina zase zdůrazňuje fakt, že na dceru mohli ve formativním období působit oba. Zároveň oceňuje manželovu ochotu podělit se s ní o fyzicky i psychicky náročné období péče o malé dítě, které kromě vymýšlení programu zahrnuje domácí práce, nákupy a uklízení.

V tomto ohledu Marek Hampl ovšem připouští, že jeho pojetí rodičovství bylo přece jen trochu jiné než manželčino. „Prát jsem se dodnes nenaučil a doma je teď asi větší nepořádek,“ přiznává. Zato bere dceru často a nadlouho ven. „Chci, aby to měla zábavné a pestré, protože pak to mnohem víc baví i mě a užívám si to,“ říká Hampl.

A ačkoli v Česku je otec na rodičovské stále výjimečným úkazem, on sám prý nikdy neměl pocit, že by se na něho okolí dívalo jako na exota. Spíše naopak – oba manželé na své rozhodnutí dostávali výhradně pozitivní reakce od rodiny i přátel. „Někdy mi to přijde až přehnané, jak mi všichni říkají, že je úžasné, jak to všechno zvládám. Vždyť na tom přece není nic tak strašně těžkého, navíc ženy za to samé takhle nikdo nechválí,“ podotýká Hampl. Někteří jeho přátelé reagovali i slovy, že by si chtěli rodičovskou rovněž vyzkoušet, ale z různých důvodů to nevyšlo. „Většinou je to tak, že chlap vydělává víc a manželčin plat by na pokrytí nákladů nestačil,“ popisuje.

Na to jsem pyšný

Obavu, že by nižší plat žen v kombinaci s nízkou rodičovskou dávkou neutáhl chod domácnosti, uvádějí čeští muži jako nejčastější důvod, proč nezůstávají doma s dětmi. Podle tři roky starého průzkumu agentury Ipsos a iniciativy Česko v datech tuto obavu sdílí 54 procent mužů. Pokud by se rodičovská podpora ze stávajících 350 tisíc korun zvýšila na 600 tisíc korun, více než 29 procent z nich by svůj postoj přehodnotilo.

Odpovědi respondentů naznačují, že většina mužů by alespoň na část rodičovské teoreticky nastoupit chtěla – tento názor vyjádřilo 70 procent dotázaných. V reálu na ní ovšem v roce 2021 bylo celkem 292 tisíc žen a jen 5300 mužů, což odpovídá necelým dvěma procentům všech rodičů. Například ve Švédsku přitom odchází alespoň na část rodičovské 90 procent otců. Část rodičovských příspěvků je totiž v zemi dostupná pouze otcům, a když si je nevyberou, propadnou státu – což muže motivuje ales- poň několik měsíců zůstat doma. V severských zemích je zároveň přítomnost otce na rodičovské zavedenou společenskou normou. Bere se jako přirozená věc, což u nás zatím neplatí.

Ekonomický argument totiž není jediným důvodem, proč čeští otcové na rodičovskou neodcházejí. Výše uvedený výzkum ukázal, že důležitou roli hrají i hluboce zakořeněné představy o genderově určených rolích v rodině. Skoro čtvrtina těch mužů, kteří by rodičovskou raději přenechali své ženě, zastává názor, že péče o dítě předškolního věku je tradičním posláním ženy.

Libor Pospíšil, který je na rodičovské už dva roky se svým dvouapůlletým synem Elliotem, naopak kromě běžné denní péče o dítě převzal také kompletní agendu obvykle asociovanou s mateřstvím. Aniž se chlubí, popisuje, jak kromě vymýšlení denního programu zvládá také prát, vařit, uklízet, nakupovat, chodit se synem na návštěvy u dětského lékaře, vstávat k němu, když v noci pláče, a k tomu všemu ještě studuje knihy o výchově dětí.

Když vypráví, jak od otců, kteří na rodičovské nejsou, během posledních dvou let občas slyšel věty typu „já bych to nedal“, „manželka je v tom stejně lepší“ nebo „mě ten pláč v noci stejně nevzbudí“, pobaveně se usmívá. On sám totiž poznal, že to muž zvládnout dokáže, byť často s vypětím sil. Díky této zkušenosti si uvědomil, že řada otců, kteří nejsou rodiči na plný úvazek, omezuje působení v rámci rodiny na vymýšlení programu a zábavy po večerech a o víkendech, ale na domácích pracích a dalších věcech souvisejících s péčí se mnohdy příliš nepodílí.

„Chápu teď lépe rozdíl mezi tím, když tatínek nějaký ten den v týdnu ‚hlídá dítě‘, a když řeší kromě bytí s dítětem i celý ten organizační a emoční ,náklad‘, který normálně běžně padá jen na ženy,“ rekapituluje pražský třicátník, který před nástupem na rodičovskou pracoval jako manažer ve vzdělávacím programu Ředitel naživo. „Mám teď úplně jinou úroveň pochopení pro matky na rodičovské, která se nedá předat slovy.“

I jeho přátelé prý hodnotí rozhodnutí v drtivé většině pozitivně. Nicméně z některých poznámek prý zároveň vycítil názor, že si prostě nedokázal prosadit, aby žena zůstala doma, a není tedy „dost chlap“. On sám je přitom pyšný právě na to, že jeho otcovství nebylo omezené na vymýšlení zábavy a dobrodružství, ale dokázal synovi poskytnout i pocity něhy nebo bezpečí, které běžně dávají dětem spíše ženy.

„On tohle může zažít i s otcem, na což jsem hodně pyšný. Našemu vztahu to dává větší rozmanitost a věřím, že z toho budeme oba profitovat i v budoucnu: že se známe a můžeme se na sebe spolehnout,“ uzavírá s tím, že jít na rodičovskou pro něho bylo to nejlepší rozhodnutí. Byť vzpomíná i na pocity vyčerpání, kdy nedokázal dítě uklidnit a pochyboval, zda je dobrý otec.

Rozložit si síly

Pochybování o tom, zda se na roli hlavního pečovatele hodí, často zmiňují i další otcové, kteří si rodičovskou vyzkoušeli. Například Jan Rovenský, který dříve pracoval v ekologické organizaci Greenpeace a nyní je už dva roky doma s dvouapůlletým synem, přiznává, že velmi brzy zjistil, že při péči o syna nedokáže souběžně udržovat domácnost ve standardu, jaký by požadovala jeho žena, což ho frustrovalo, protože domácí práce zároveň nechtěl nechávat na ní.

„Pochopil jsem, že péče o syna je neustálý boj o energii. Udělat tři dokonalé dny je snadné, ale pak jde člověk do červených čísel, hroutí se z toho a všichni jsou nešťastní. Jde o to, vydržet to dlouhodobě a síly si rozložit,“ popisuje svoji strategii, o níž současně přiznává, že rozhodně není dokonalá. I on si prý někdy říká, zda by pro syna nebyla vhodnější péče jeho ženy, která chodí do práce, ale zároveň věří, že jeho pojetí rodičovství dává synovi něco, co by mu třeba matka nenabídla.

Například to, že syna vzal na třídenní výlet a spal s ním pod širákem, nechal ho lézt na žebřík nebo krájet nožem. „Nejsem vrtulníkový rodič a asi ho vystavuji větším rizikům než jiní rodiče, což já beru jako pozitivum, byť je to samozřejmě relativní a až čas ukáže, zda jsem to dělal správně,“ říká. I on přitom navzdory pochybnostem zároveň mluví o rozhodnutí jít na rodičovskou jako o tom nejlepším, jaké udělal za poslední roky.

Zatímco zmínění otcové o svých schopnostech pochybují, Jiří Janda má podobné pocity dávno za sebou. Na rodičovské totiž byl před 25 lety a dcera, o niž tehdy pečoval, je dnes už dospělá. „Máme spolu hezký vztah, tak jsem to snad dělal dobře,“ směje se vousatý padesátník z Mělníka. Zároveň dodává, že má ještě další dvě děti, s nimiž byla na rodičovské jeho žena Vanda, a přitom nemá pocit, že by k nim měl dál než k té prvorozené.

Jeho zkušenost se od těch, které popisují aktuálně pečující tatínkové, výrazně liší především v tom, že na přelomu tisíciletí byl muž na rodičovské naprostou výjimkou. „Tehdy nikdo nic podobného neznal a všude jsem narážel jen na samé překážky,“ vzpomíná.

Když se Jiřímu Jandovi a jeho ženě Vandě v roce 2000 narodila dcera, také měli nejdříve v plánu zachovat se podle zaběhnutého vzorce, kdy s dítětem zůstane doma matka a otec živí rodinu. Vanda Jandová ale navštěvovala vyšší odbornou školu, která jí neumožňovala pokračovat ve studiu dálkově, a čerstvé matce tak hrozilo, že bude muset studium přerušit. Její muž, který pracoval jako novinář a fotograf, se ale nabídl, že s dcerou zůstane doma.

„Chtěl jsem, aby mohla dostudovat. Zároveň jsem zrovna skončil v jedné práci, a protože rád zkouším nové věci, představa, že budu trávit čas s dcerou, mě lákala,“ popisuje tehdejší nastavení. Pro mladý pár žijící tehdy v pražské garsonce tato varianta znamenala, že budou muset vyžít z velmi nízkého rodičovského příspěvku a po večerech a nocích si přivydělávat pomocí brigád, aby dokázali vyjít s penězi. Přesto se rozhodli do toho jít.

„Tehdy to byla naprostá novinka. Úřednice na sociálce to vůbec neuměly zprocesovat, byl jsem pro ně za exota. A nejen pro ně, nechápali mě ani známí. Všichni kolem mě pěstovali kariéry a rozhodnutí být doma s dcerou na ně působilo, jako že si nechávám ujet vlak, že se doma s dítětem zakopávám,“ vzpomíná Janda.

On měl naopak pocit, že dělá něco smysluplného – a zpětně své rozhodnutí pořád hodnotí jako velmi důležité. Včetně toho, že se ženou dodnes oba fungují jako přechodní pěstouni starající se o miminka určená k adopci. „Když jsem se tehdy vrátil naplno do práce, měl jsem od ní odstup, který mi už trochu zůstal. Tolik jsem ji už neprožíval, věděl jsem, že jsou důležitější věci,“ říká.