Když se má Michal Lelek zamyslet nad otázkou, co si spojí se společným československým státem, který dnes už neexistuje, vybaví se mu pouze pocity ze sledování repríz československých filmů a seriálů z osmdesátých let, které pro něj ilustrují obraz dané doby. Žádné osobní vzpomínky nebo zkušenosti si studiový technik původem ze Slovenska vybavit ani nemůže – ve svých sedmadvaceti letech totiž patří mezi ty Slováky a Čechy, kteří se narodili až po rozpadu federace.

„Blízké spojení s Českem je však pro mě samozřejmé a úplně bratrské. Všechny slovenské děti i po roce 1993 vyrůstaly v kontextu, který byl tak trochu československý,“ říká i přes absenci tohoto historického zážitku Lelek a vypočítává, jak se soužití obou států v průběhu času promítalo do jeho života – v rodině měli česko-slovenské manželství, ve škole zpracovával referáty se zdroji v češtině a sám dva roky žil v Praze. Podle svých slov vnímá rozdělené Československo – a v tom se neliší od řady svých vrstevníků na obou stranách hranice – jako přirozený a samozřejmý fakt mimo jiné proto, že se vzájemná blízkost mezi oběma národy dodnes nevytratila.

Méně kritičtí

O tom, že rodinná propojení jsou něčím, co vzpomínku na Československo udržuje dodnes, vypráví také příběh Marka Ruščáka (32), jaderného inženýra pracujícího v českém Státním ústavu radiační ochrany. Jeho otec původně pochází z východního Slovenska, matka z východních Čech a on dnes žije v Praze, kde se rodiče ještě za Československa při…