„Nepotřebovaly peníze, měly kouzelné kartičky,“ tak zní věta z mého oblíbeného filmu Báječný svět shopaholiků z doby, kdy mi bylo asi třináct let. Pochází ze scény, v níž sedmileté já hlavní hrdinky Becky Bloomwood zasněně pozoruje starší dívky, jak si zkoušejí krásné plesové šaty a následně si je odnášejí domů díky kouzelné (kreditní) kartě. Postavu Becky, mladé novinářky posedlé nakupováním, stvořila britská spisovatelka a rovněž novinářka Madeleine Townley pod pseudonymem Sophie Kinsella. Na základní škole jsem zhltla velkou část knih ze série zachycující zápolení s tímto typem závislosti zaobalené do milého příběhu plného groteskních situací. Ostatně ve svém čtenářském deníku jsem jednu z jejích knih zrecenzovala větou: „Kniha se mi líbila, protože byla zábavná a mám ráda nakupování.“

Na tomto místě si dovolím vyzradit filmovou i knižní zápletku Báječného světa shopaholiků: Becky Bloomwood dovedou její nezřízené nákupy až do bodu, kdy začne lhát svým nejbližším, všemi možnými cestami se snaží vyhnout splácení dluhů v bance – a nakupuje. Nepřekvapivě se napraví, prodá všechny své věci, díky čemuž se jí podaří vyrovnat dluhy a místo nakupování objeví jiné koníčky a radosti. V závěru filmu ji sledujeme, jak tančí se svou láskou oblečená do vypůjčených šatů. Jenže tehdy mi tahle napravená Becky nepřipadala zdaleka tak sympatická jako ta příjemně potrhlá, které…