Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Ženy mi hodně pomohly, teď jim to vracím

15
Petra Plemlová • Autor: Milan Jaroš

Petře Plemlové bylo osmadvacet a zrovna porodila své čtvrté dítě, když opustila manžela, který ji a děti fyzicky napadal. Tehdy měla na vybranou: buď se spolehnout na péči státu, nebo zariskovat a zkusit se postavit na vlastní nohy. Rozhodla se pro to druhé. Začala podnikat a dnes vede v jihočeském Táboře úspěšnou textilku na výrobu dětského oblečení. Ve firmě zaměstnává řadu matek s malými dětmi a říká: „Když jsem to zvládla já, zvládne to každý.“

Co je tou hranicí, kdy si člověk řekne, že musí rozbít rodinu a jít i s dětmi pryč?

Je různá u každého a mění se v čase. Já jsem odchod od manžela zamýšlela, už když jsem byla těhotná se svým třetím dítětem. Jenže tři měsíce po narození syna jsem nečekaně opět přišla do jiného stavu. A těhotenství vás vždycky uzemní do rodiny. Neodešla jsem, protože jsem věděla, že ze sedmi a půl tisíce mateřské bych nebyla schopná sebe a svoje děti uživit. V té kombinaci poporodních hormonů, těhotenských hormonů a finanční situace jsem nenašla odvahu.

Promiňte, jestli je to příliš osobní, ale interrupce pro vás nebyla varianta? Bylo to vaše čtvrté těhotenství rychle za sebou, mnozí by to jistě pochopili.

Jsem věřící člověk, nebyla.

Nakonec jste ale odešla. Co rozhodlo?

Manžel zdemoloval náš byt a poté se pokusil o sebevraždu, spolykal léky a napíchal si heparin. Stalo se to na Vánoce, 24. prosince před pěti lety. Odjela jsem tehdy s dětmi k matce na Moravu, protože manžel měl zrovna špatné období, a stále jsme bydleli spolu. Celý den nebral telefon, a když ho okolo půlnoci nakonec vzal, po hlase jsem poznala, že se něco děje. Z Moravy jsem proto volala záchranku do našeho pražského bytu a  přijela tam i kriminálka. Když jsem se tam po několika dnech vrátila já, neměli jsme domov. Nepoznávala jsem naše věci, vlastně jsem nepoznala ani ten byt. Byl od podlah po zdi zničený, všude ležely kusy vytrhaného nábytku. Mému čtvrtému dítěti, dceři, byly v té době tři měsíce a já jsem si řekla, že nad tím už nelze přivřít oči. Dostala jsem strach o sebe a o děti. Manžel byl už v nemocnici, pak dostal nařízenou léčbu a já jsem mu řekla, aby se do našeho bytu už nevracel.

Věděla jste už v té době, že manžel je chronický násilník a psychicky nemocný člověk?

Trvalo mi několik let, než jsem si přiznala, že manželovy výbuchy vzteku a agresivity, kdy občas vztáhl ruku i na mě a na děti, nejsou důsledkem nenadálého stresu, ale že je psychicky nemocný. Jenže co uděláte s tímhle vědomím? Ataky přicházely někdy dvakrát třikrát za rok, takže se to promíchalo s těmi hezkými chvílemi, kdy byl skvělý táta a partner, a člověk to neviděl tak ostře. A navíc, přece neopustíte nemocného člověka, nepřipravíte ho o rodinu jen proto, že víte, že je nemocný.

Řešili jste jeho stav před vaším odchodem? Poslala jste manžela k odborníkovi?

Moje zkušenost je taková, že když žijete vedle člověka, který má psychické problémy, tak s vámi často polemizuje, že je máte vy, že vy jste blázen. Jednou šel manžel k lékaři – nebo to alespoň tvrdil, já jsem u toho nebyla – a ten mu řekl, že návaly vzteku má občas každý a že je to normální. Medikovaný a pod dohledem odborníka byl až poté, co se pokusil zabít.

Mluvila jste s lidmi ve vašem okolí o tom, že jste obětí domácího násilí?

Přiznám se, že jsem to moc neprobírala. Nechtěla jsem. Měla jsem dvě děti z předchozího vztahu, tohle bylo druhé manželství a říkala jsem si, že zase budu někde vykládat, že jsem si špatně vybrala… Přátelé okolo vnímali, že se něco děje, ale málokdo tomu věřil. Mysleli si, že jsou to takové normální excesy, které se dějí u každého. Jenom ti, kteří byli opravdu nablízko a viděli mě zbitou nebo mě vezli do nemocnice, věděli svoje.

Pomohl vám nějak stát, když jste se se čtyřmi dětmi ocitla bez střechy nad hlavou?

Tohle pro mě bylo rozčarování, protože jsem se dostala do situace, kdy jsem nakonec musela téměř bojovat o svoje děti. Do rozmláceného bytu přišly krátce po oné události sociální pracovnice, řekly, že děti tu nemůžou bydlet a jestli je mám kam dát. Odpověděla jsem, že budou u mojí matky, než to opravím. Tím jejich zájem skončil. Přišly pak jen za tři měsíce zkontrolovat, jak se dětem daří. Stát vůbec nezafungoval jako pomoc pro mě. Nikdo mi neřekl, že třeba existuje stacionář, kam bych mohla jít s dětmi přespat, když jsem opravovala ten byt. Nikdo mi neubližoval, ale musela jsem přesvědčit sociální pracovnice, že mám pro děti opravdu dost dupaček a že péči o ně opravdu zvládnu. Naštěstí jsem měla skvělý okruh lidí kolem sebe, kteří mi poradili, a během dvou měsíců jsem byt a život dala tak nějak do kupy.

Plemlova06_jaros
Autor: Milan Jaroš

Kdo přesně vám pomohl?

Moje příležitostné podnikání, kdy jsem prodávala látky po internetu a šila víceméně pro radost, vytvořilo takovou bublinu zákaznic a blogerek – a jedna z nich, moje kamarádka, napsala, co se mi stalo. Po té šicí komunitě se to rychle rozšířilo a ženy mi pak začaly posílat jídlo, oblečení, peřiny, pleny pro děti, všechno možné, i peníze do začátku. A některé mi i přijely osobně pomoct, uklidit nebo vymalovat byt. Později jsem musela oznámit svým dodavatelům látek, co se stalo, protože jim bylo divné, že jsem od nich přestala odebírat zboží. Řekla jsem jim, že mám rozmlácené stroje – a oni mi počkali se zaplacením faktury nebo mi něco prodali za nákupní cenu, takže jsem si mohla pořídit nové šicí stroje. Ta vlna solidarity byla ohromná.

Když manžela odvezli a vy jste zůstala sama se čtyřmi dětmi, stala se z vašeho hobby živnost – začala jste naplno podnikat s látkami. Jak jste to v té situaci mohla dělat? Kdy jste pracovala, když jste měla dvě mimina?

Podnikala jsem z obýváku, než jsem měla dost peněz, abych si mohla pořídit chůvu aspoň na pár hodin denně. Dělala jsem to tak, že když šly malé děti v osm večer spát, vzala jsem do ruky nůžky a do dvou do rána jsem stříhala, šila a balila. Nebo jsem přes den uvázala dítě do šátku a látky stříhala na čtyřech na zemi. Nejtěžší v tomhle ohledu bylo to, že můj prostřední syn začal chodit do první třídy a já jsem ho tam musela vodit a vyzvedávat ho. A obléknout každé ráno dvě mimina a dorazit včas do školy s dalším dítětem, bylo skoro nemožné. V té době mi nejvíc pomohl soused, majitel naší večerky na Palmovce, kde jsme bydleli – Vietnamec, který měl syna a ten chodil do stejné školy. A jednoho dne mi nabídl, že bude odvádět oba dva. Tohle byla velká pomoc, dodnes mu za to strašně děkuju.

Jak jste to všechno zvládala fyzicky? Neodpadávala jste?

Odpadávala, každý večer. Měla jsem v té době asi padesát kilo a vypila patnáct kafí za den. Ale nic jiného mi nezbylo.

Mohla jste odjet domů na Moravu, požádat o sociální podporu a být s oběma miminy doma.

Mně je proti srsti, aby se o mě někdo staral. Moje máma byla samoživitelka, byla s námi třemi sama a taky to zvládla. Navíc dlouhodobě by moje setrvání doma nebylo řešením. Vlastně jsem měla štěstí, že moje děti byly tak malé a já jsem byla nezaměstnatelná. Protože kdybych byla zaměstnatelná, tak jdu do běžné práce, kde mám nějakou jistotu. Dnes bych byla učitelka v mateřské škole, což jsem studovala, a tloukli bychom s dětmi bídu s nouzí. Takhle jsem byla nucená začít podnikat.

Jak vás vůbec napadlo živit se šitím a prodejem látek, tedy oborem, kde je velká konkurence levného zboží z Asie?

Jako malou mě často hlídala naše sousedka v Krnově, prvorepubliková švadlena, a ta mě naučila už v dětství šít. Měla jsem doma starou veritasku za patnáct set z frcu a šila na svoje děti a sem tam jsem něco prodala na síti Flér. Z toho to vzniklo.

Ale na základě čeho jste dospěla k tomu, že se tím uživíte?

Udělala jsem si rozvahu: musela jsem mít třicet tisíc na měsíc, abychom se s dětmi uživili. To znamená, že jsem musela prodat látky za devadesát tisíc, abych měla na zaplacení dodavatelům, na daně a podobně. To mi připadalo neuvěřitelné, protože to znamená mít plný obývací pokoj látek a dětský pokoj k tomu. Ale řekla jsem si, že na každý den musím mít tolik objednávek, abych si denně vydělala tisícovku čistého. To mi už tak strašné nepřipadalo, věděla jsem už, kolik co stojí a kde co sehnat. Měla jsem profil na Fléru a na jedné levné e-shopové platformě a ze začátku jsem prodávala třeba jen krajky, nitě, knoflíky, cokoli, aby to dohromady dalo tu tisícovku. Tím jsem se řídila.

Prodáváte látky a šijete dětské oblečení. V čem jsou vaše materiály specifické?

Jsou to outdoorové designové funkční materiály. Byla jsem kdysi jednou z prvních, kdo je vozil ze zahraničí. Blogerky totiž obvykle chtějí blogovat, ale nechtějí prodávat, takže psaly: Holky, ve Švédsku mají krásné látky pro děti, jedete tam někdo? A já jsem byla ta, která se rozhodla, že je přiveze. Se svojí v té době velmi špatnou angličtinou jsem sem vozila designové vzory látek, prodávala je pak za nákupní cenu a kousek, takže zákaznice je dostala levně a krásně zabalené, do toho jsem jim dala kartičku s nápisem „Děkuju, Petra s dětmi“ a byla jsem pořád na e-mailu. Měla jsem děti, šila pro děti, ty ženy šily pro děti a komunikovaly jsme spolu o tom. Do události s bytem to ale bylo takové nárazové podnikání při mateřské. Naplno jsem začala budovat firmu kolem téhle šicí bubliny až poté.

Neodrazovalo vás okolí od podnikání s tím, že se pouštíte do nejistého dobrodružství?

Když jsem začínala, měla jsem doma tříměsíční dítě, roční dítě, prvňáčka k tomu, dodělávala jsem si ještě školu – a do svého nezávislého života jsem pak vstoupila s půl milionem dluhů za rekonstrukci bytu. V jistém ohledu jsem na tom nemohla být hůř. Zkusit se postavit na vlastní nohy byla moje jediná šance přežít. Nebyl prostor na pochybovačné hovory s kamarádkami nebo s rodinou.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste si zpočátku nevěřila, protože jste byla „ta blbka, co nedodělala školu“. To vám někdo řekl?

Vyrůstala jsem s tím. Můj brácha je docent, sestra má dva doktoráty, já jsem nedodělala ani vyšší odbornou, Maruška, moje nejmladší dítě, se mi narodila na státnice. Jsem těžký dyslektik a všechno pro mě bylo o hodně komplikovanější. Moje matka je učitelka, a že by mě nějak chválila za trojky z češtiny, to mě tedy nechválila. Ale v době, kdy jsem začala podnikat, jsem neviděla za horizont dalšího dne a řešila jsem jen to, že se musím vyspat a koupit rohlíky. Moje pochyby přišly až později, když se firma začala rozrůstat.

Jste hodně vytížená. Zvládáte být dobrá máma?

Dlouho to sama v sobě řeším. Buď si vyčítám, že moc pracuju, a když se něco pokazí ve firmě, tak si říkám, že se to nemuselo stát, kdybych nad tím měla dohled a nerýpala se v písku s dětmi. Ale říkám si, že dokud má člověk pochyby, jestli je dobrá máma, tak je.

Protože se tou otázkou zabýváte?

Ano, už proto. Já si myslím, že naše děti si nás vybraly z nějakého důvodu. Moje máma byla velmi přísná a měla jsem těžké, tvrdé dětství. Nějakou dobu jsem to vyčítala jí i sobě, že takhle jsme žít neměli. Že jsem nemusela umět sama si v sedmi letech ušít kalhoty. Máma vyšívala dečky do Německa, takže jsme trávily večery vyšíváním a pletením s ní. Zatímco kamarádi se dívali na disneyovky, my měli na výběr – buď pracovat, nebo číst. Nic mezi tím. Nikomu tenhle model nedoporučuji, ale dnes jsem za to ráda, pomohlo mi to. A zřejmě jsem něco z toho přenesla na svoje děti.

V jakém smyslu?

Jsou samostatnější než jejich vrstevníci. Můj starší syn dnes vstal v šest ráno, a když jsem se ho zeptala proč, odpověděl mi, že Teodor jede na výlet, a on mu tudíž musí připravit svačinu a nakrojit buřty, aby to měl včas nachystané. Děti si samy uklízejí, starají se o svoje pokojíky, skládají prádlo ze sušičky, i mně vždycky na posteli přistane moje hromádka. Člověk je to musel samozřejmě naučit, ale zároveň samy vycítily, že je situace, která si to žádá. Jsou fakt hodné a zlaté.

Vaše firma sídlí v Táboře, kam jste se před čtyřmi roky přestěhovali z Prahy. Proč právě Tábor?

V Praze jsem nesehnala zaměstnance, když se mi zakázky rozběhly a přestala jsem to sama stíhat. Tehdy mi jedna moje kamarádka říkala, ať zkusím Tábor. Že je tu hezky a jsou tu ještě funkční textilky. Rozhodla jsem se, že podám zkusmo inzerát na nábor pár lidí a podle toho se uvidí. Podala jsem ho a během jednoho dne se přihlásili čtyři lidé. A to jsme v té době nabízeli minimální mzdu. Bylo rozhodnuto.

Firma se postupně rozrostla až na dnešních padesát lidí, většina jsou matky s malými dětmi. Je to záměr?

Z těch padesáti zaměstnanců máme jen dva muže – a je pravda, že většina našich žen má malé děti. Důvod je ten, že já se zaměstnávání matek nebojím. Když přijde máma, že má tři děti a je s nimi sama, většina zaměstnavatelů od ní dá ruce pryč. Já naopak vím, že tahle ženská si práce bude sakra vážit, že o ni nebude chtít přijít.

Jsou matky lepší zaměstnankyně?

Ženy s malými dětmi jsou skvělé manažerky. Jsou praktické, dokážou zvládat několik věcí najednou, rychle jim věci docházejí, jsou efektivní a rozhodné, protože se naučily, že si prostoje nemůžou dovolit.

Museli jste ve firmě kvůli nim udělat nějaké úpravy typu školky?

Chtěli jsme udělat firemní školku, ale v tomhle je česká legislativa, zejména hygienické podmínky, tak rigidní, že jsme to vzdali a radši přispíváme na péči. Podle místních statistik jsme nejlépe platící textilní firmou v regionu.

Znáte příběhy vašich šiček?

Máme tady ve výrobě snad sedmdesát procent žen s exekucí, a když ne exekucí, tak insolvencí nebo s nebankovními produkty, které nejsou úplně košer. S tím se snažíme bojovat. Když si moje zaměstnankyně potřebují něco koupit, a nemají na to peníze, tak jim dáváme bezúročné půjčky. Nebo jim je naopak znemožníme získat. Finanční gramotnost je v Česku zoufale malá a já mimo jiné vedu semináře, kdy se v tom snažím ženy vzdělávat. Chodí k nám na praxi mladistvé Romky, maminky, kterým ještě nebylo osmnáct. Snažíme se je mimo jiné naučit nakládat s tím, co si vydělají, aby nepadaly do dluhové pasti a náručí lichvářů. Máme i nadaci, která jim rozdává látkové pleny – a učíme je, jak se perou a jak se o ně starat, aby ušetřily.

Proč to všechno děláte?

Ženy mi hodně pomohly, tak jim to teď vracím.

A vy máte svůj život zpátky?

Ta největší potřeba, zabezpečení rodiny, je za námi. Ale přišlo období, kdy si říkám: tak a kolik ještě let se nám bude dařit? Jsem ta správná pro firmu se šedesátimilionovým obratem, když nevím nic o textilu? Dokážu ji rozvíjet? Takže nevím. Přemýšlím o tom.

Petra Plemlová (33)

Vzděláním učitelka v mateřské škole se narodila v Krnově na Moravě, ve 22 letech se už coby mladá matka přestěhovala do Prahy. Čekal na ni rodinný život s druhým partnerem, u něj se však později objevily psychické problémy, které ji – v době, kdy už měla čtyři děti – přiměly od manžela odejít. Následně založila firmu na prodej látek. „Obývákové podnikání” se postupně rozrostlo do textilky Unuo Design, specializující se na látky a outdoorové oblečení pro děti. Firma s padesáti zaměstnanci a šedesátimilionovým obratem se sídlem v Táboře byla opakovaně oceněna v soutěžích, například o nejlepší podnik Jihočeského kraje. Petra Plemlová je rozvedená, má patnácti- a pětiletou dceru a jedenácti- a šestiletého syna.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte