Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1996-2000

Naše tichá válka

Pokoje, byty, domy a lidé v nich

CAST_TRETI_Nase ticha valka03_foto Ludvík Hradilek
Nedostupné bydlení představuje pěkně třaskavou směs • Autor: Ludvík Hradilek

Ubytovny, podnájmy, studentské koleje: děti, které se u nás emancipují od svých rodičů, obvykle neuniknou zkušenosti s přechodným bydlištěm. Romantika vůní cizokrajné kuchyně, koupelna na heslo, vykradená lednice a papírové zdi. Zakázané noční návštěvy mají zpočátku příchuť dobrodružství, postupem času se plížení v podřepu kolem vrátnice stává potupou a v dávno plnoletých lidech umocňuje potřebu vlastního útulku. Přesto, že podle výzkumu ministerstva školství očekávají tři čtvrtiny párů při vstupu do manželství co nejdříve vlastní byt, povede se to do tří let pouze o něco více než polovině. Do pěti let stoupne počet šťastných na 65 procent.

Hypotetické výpočty ukazují, že mladí manželé s průměrnými příjmy a průměrnými úsporami (tzn. oba po 40 000 Kč na knížce) by na získání bytu o velikosti 60 metrů čtverečních museli vynaložit celý čistý čtyřletý plat. Bude-li tatáž rodina maximálně šetřit (tedy ukládat měsíčně 3300 Kč), „zmůže se“ na uvedený byt přibližně za deset let.

Reklama
Reklama

Existuje řada možností, jak tuto nepřijatelnou lhůtu obejít. Ne všechna řešení jsou uspokojivá, a u nás stále častěji zažíváme horory, v nichž hlavní roli sehrávají pokoje, byty, domy a lidé v nich.

Moderní neuróza

Nezbytnost soukromého, intimního prostoru je vynálezem posledních dvou století. Přes své poměrné mládí stojí dnes na jednom z čelných míst žebříčku našich hodnot. Představa tradiční společnosti, v níž lidé žili a umírali obklopeni svými bližními na pár metrech čtverečních jedné „světnice“, nahání dnes husí kůži i těm nejotrlejším. Snad za to může neustále se zvyšující hustota osídlení, své přinesly i obrovské kulturní a hospodářské převraty posledních věků. Kvůli tomu všemu se lidské nároky na soukromý prostor postupně měnily a podle sociologů dnes celý proces nabyl až charakteru neurózy.

Nakolik souvisí přepjatý vztah k soukromí s životní úrovní a národní mentalitou, se lze jen dohadovat. Záběry pořízené v tzv. komunálních bytech v Moskvě dokumentují, jak v jedné domácnosti, kde každá rodina obývá jeden pokoj a kde společná kuchyň s příslušenstvím slouží podle „jízdního řádu“, dochází uprostřed kuriózního nepořádku k jakési odevzdané symbióze lidí a domácího zvířectva. To je jeden extrém. Druhý nabízí bohaté a blahobytné Německo, kterým dnes otřásá fenomén nazývaný stručně „válka přes plot“. Za dokonale sestříhanými keři a bezchybnými fasádami vilek tam často zuří sousedské bitvy, které stále více překvapují nenávistí a brutalitou.

Příčinou půl milionu soudních pří ročně jsou v Německu „nezdravé sousedské vztahy“. Objem těchto sporů drží v tamní civilní justici primát a mnozí během tahanic prosoudí dům, nebo dokonce přijdou o život. Například padesátiletý muž, který byl v hornobavorském Fürstenfeldbrucku krátce před Vánocemi 1993 po dlouholetých hádkách o spadané listí a špatně zametený chodník uškrcen svým čtyřiašedesátiletým sousedem. O měsíc později zasadil ve vzteku smrtelnou ránu pěstí svému příteli ze sousedního domu sedmatřicetiletý obyvatel saského městečka Kelbra. Důvodem byla banální krádež pojistek. V březnu 1994 napěchoval v Brémách pětapadesátiletý muž svoje odpadky do cizí popelnice. Když ho sousedi chtěli povolat k odpovědnosti, vytáhl nůž a jednoho z nich na místě zabil.

Cena za soukromí

Statistika, která by mohla pokračovat, je někdy doslova směšná (lidé se léta soudí třeba kvůli žábám kvákajícím v rybníce), následky jsou ale velmi často tragické. „Mám dojem, že jsme v jistém smyslu tak trochu sociální mrzáci…,“ odpověděl v rozhovoru pro německý časopis Focus psycholog Volker Linneweber na otázku, proč Němci nalézají v těchto sporech takovou zálibu. Podle Linnewebera, který se habilitoval na univerzitě v Saarbrückenu studií věnovanou sousedským konfliktům, nejsou Němci na rozdíl od obyvatel jižní Evropy zvyklí žít „na ulici“, před zraky jiných. Život v Německu je charakterizován trendem k „zakuklování se“, k úprku do bezpečí za hradby domova. Do pěstění rodinných sídel je investováno stále více prostředků a sféra soukromí se neúnavně zdokonaluje.

Na první pohled se zdá, že s německým „rubem blahobytu“ nemáme nic společného. Ale zdání klame. Sousedská nesnášenlivost prokazatelně není jen projektem civilizační nudy. Je také reakcí na často příliš vysoké náklady, a tedy značné oběti, které jsou s pořízením domova podle vlastních představ spojeny. V českých podmínkách se tedy důsledky „neurotické honby za soukromím“ projevují také, ale na úrovni odpovídající našim současným možnostem. Luxus válčit přes plot ponecháváme vyspělejším zemím a svoje úporné bitvy vedeme zatím na chodbách oprýskaných činžáků či přímo v garsoniérách panelových sídlišť.

Dlouhodobá nejistota, provizorní řešení či neustálé vnější tlaky ohrožující výsostné území domova podstatně deformují i naše nejužší vztahy: víkendová manželství, generační střety a zápas majitelů s nájemníky pokračují. Drobné hádky a drobné nenávisti postupně vytvářejí nedýchatelnou atmosféru. Plíseň se postupně zažírá do zdí tak dlouho, až je dům neobyvatelný a nezbývá než jej vyhodit do povětří…

Případ se odkládá

„Páni kapitalisté.“ Tak jsou svými nájemníky ironicky titulováni manželé Alice a Petr. Před dvěma lety koupili na dluh činžovní dům v Karlových Varech, v jehož přízemí sídlila firma Petrova otce. Vypadalo to jako skvělá šance získat vlastní byt. Oba šťastlivci ale brzo poznali, že věc má i svůj rub, o kterém se dnes u nás většinou cudně mlčí.

Výzkum IVVM zjišťující v minulém roce kvalitu vztahů mezi majitelem a nájemníky ukázal, že „u soukromníka“ je spokojeno 54 % nájemníků. Všichni už z novin známe senzační historie o koupených či restituovaných domech, ve kterých po tvrdém útoku nového pána neteče voda, nefunguje elektřina a kolem ohníčku z vytrhaných parket se choulí několik posledních zvlášť vytrvalých partají.

Ve světle těchto dojemných příhod ovšem trochu zanikají problémy druhé strany. Málokdo polituje po uši zadluženého majitele, který sám nemá kde bydlet, nemůže nikoho vypovědět a na nájemném nevybere ani tolik, aby mohl opravit děravou střechu. Neochota nájemníků stěhovat se třeba jen z patra do patra, soudní spory s těmi, kdo jsou sice na příslušné adrese trvale hlášeni, ale v domě je nikdo nezná, a příslovečná česká závist – to jsou neatraktivní přívažky většiny dražených a navrácených nemovitostí.

Přišli na to i Alice s Petrem. Atmosféra jejich nového domova v pravém slova smyslu vyzařuje do okruhu deseti metrů kolem domu: každý příchozí je oslněn dvěma automaticky spínanými reflektory. Mají za cíl odradit nájemníky od pravidelného propichování kol osobního automobilu „pánů kapitalistů“. Hned za vstupními dveřmi je místo schránky se jménem nalepená cedulka: „Děkujeme pubertálnímu debílkovi, že se opakovaně baví tím, že nám vytrhává ze zdi kastlík.“ V miniaturní kuchyni překáží dětský kočárek, ale stát tady musí – na chodbě opakovaně přicházel o kolečka. V příborníku se třesou skleničky roztančené monotónními údery míče, který vrhá sousedův syn za zdí do basketbalového koše. Všude po celém bytě visí mokré prádlo. Půda zůstává majitelům zapovězena. Zabral si ji nájemník, který tu více než patnáct let ve funkci domovníka suploval majitele a dobyté kóty nemíní vyklidit. „Už nás ta žabomyší válka nebaví,“ říkají rezignovaně mladí manželé. „Policie tu už byla několikrát, jenom aby nám za měsíc napsali, že se případ odkládá. Když nám 23. prosince zmizel z chodby vánoční stromeček, začali jsme vážně uvažovat o pomstě. Nakonec jsme raději koupili fotoalbum a donesli je sousedům s přáním krásných Vánoc. Snad to pomůže.“

Panely a ponorky

S úplně jinými „mezilidskými starostmi“ se potýkají mladé rodiny, které si (jakkoli to zní paradoxně) půjčku nemohou dovolit. Marcela s Martinem žijí již několik let v bytě 2+1 v atraktivní části Karlových Varů spolu s babičkou, která jim hned po svatbě nabídla útočiště. Neshody a výčitky začaly krátce po nastěhování, ale nezbytnost diktovala dobrou vůli a snahu vydržet. Těhotenství strávila Marcela téměř celé povinným poleháváním doma. Když se po porodu objevila ve dveřích s chlapečkem na ruce, vítala ji babička odhodlaná ve všem pomáhat: „Plenky prala ze šetrnosti ručně ve špinavé vodě, kterou vypouštěla pračka. Neměla jsem odvahu něco říct, ani malému tohle čisté špinavé prádlo obléknout. Potají jsem všechno vozila přeprat k rodičům. Dítě jsem kojila devět měsíců a celou tu dobu jsem musela poslouchat, že by kluk potřeboval polévky a maso, hlavně maso, protože jeho táta už v půl roce vyžadoval uzené kuřecí stehno z bufetu.“

Stará paní nesnese dětský pláč, takže osmnáctiměsíční Michal není ani chvilku sám. Když si jde maminka třeba jen čistit zuby, babička ji okamžitě zastoupí. Potají mu strká čokoládu a šeptá: „Víš, maminka to zakázala, ale já ti to stejně dám…“ Od té doby, co se narodilo dítě, spolu manželé nikde nebyli. Mají strach nechat babičku hlídat a do jejího bytu si nemohou pozvat nikoho, kdo by je zastoupil. „Když občas zjistím, že máme prohrabané věci nebo když se babička zeptá, kdy už budeme mít druhé miminko, docházejí mi síly,“ říká Marcela. „Ráda bych se přestěhovala do podnájmu, ale Martin má strach, abychom se jednou nemuseli vracet s prosíkem.“

Víkendové manželství

Z výzkumu „Rodina 1994“, který byl proveden agenturou STEM, vyplynulo, že představy o optimálním modelu rodiny se u nás po listopadu ’89 změnily. Například rodičovství už pro partnery není ústřední hodnotou rodinného systému. Tou se stává citový vztah mezi mužem a ženou a hned na druhém místě figurují „hmotné podmínky“. Dostatek peněz a kvalitní bydlení dnes patří k nejpodstatnějším stavebním kamenům optimálního soužití.

Více než polovina respondentů se domnívá, že nejdůležitější problémy v manželství jsou spojeny právě s penězi a rodinným majetkem. Dvě třetiny novomanželů si myslí, že by se stát měl v rámci rodinné politiky postarat lidem o bydlení, a šestadvacet procent udává, že by tomu tak mělo být „alespoň u potřebných“. Za absolutně nejhorší vklad do začátku manželství považuje většina respondentů výzkumu ministerstva školství dvě věci: závislost na rodičích a společné bydlení s nimi.

„Víte, mně se někdy zdá, jako by moje dcera byla spíš mojí sestrou. Já vlastně nemám pocit, že bychom můj muž, naše dítě a já tvořili rodinu, protože se o ně nemůžu starat. Ještě nikdy jsem třeba před Vánocemi nepekla vlastní cukroví. Je to opravdu zvláštní být vdaná paní a usínat ve starém dětském pokoji mezi svým bratrem a dítětem…,“ říká třiadvacetiletá Markéta, matka dvouleté Lucinky.

Na počátku manželství žila s Romanem (25) v bytě svých rodičů. Pět dospělých a miminko ve 2+1. Poté, co se dostavily lehce představitelné neshody, se Roman odstěhoval. „Nechtěli jsme být spolu za každou cenu. Poučili jsme se od našich známých, kteří dva roky pendlovali i s dítětem od babičky k babičce. Bylo to dobrodružné a skončilo to rozvodem…,“ vysvětluje důvody radikálního řešení Markéta.

V domě nechal odpojit plyn a vodu, odstranil anténu a na zimu vysadil okna na chodbě.

Tweetni to

Víkendové manželství vypadá na první pohled jako zcela krajní možnost. Ve skutečnosti skrývá řadu výhod a za určitých podmínek dává přechodnou naději na přežití. Svazek Markéty a Romana nyní funguje na základě vzájemné dohody: On dává své ženě peníze, ona chodí na půl dne do práce a společně s babičkou se stará o dítě. Každý den se Roman buď zastaví za manželkou v obchodě, nebo vezme malou s sebou na procházku. Víkendy tráví společně u Romanových rodičů. „Na sobotu se chystám jako kdysi na rande. Těšíme se a opravdu se vítáme. Je to svátek. Lidé okolo se diví, že jsme ještě spolu, ale já říkám, přece se nerozejdeme kvůli bytu…,“ říká Markéta.

Podle sociologů je dnes jedním z rizikových faktorů nově založených rodin fakt, že mladí lidé nemají příležitost žít nějaký čas před svatbou společně. Chodit s někým dva roky jednou týdně do kina je zkušenost nesrovnatelná s každodenním soužitím. Teprve znám-li někoho se vším všudy v různých situacích, mám naději, že si nevezmu vybájenou iluzi. U nás bohužel pořád převažuje postup: nejdřív těhotenství, potom byt (když se poštěstí). Žádný div, když se většina svazků podle tohoto modelu do dvou let rozpadne.

Markéta a Roman tuto kritickou hranici překonali a jsou stále spolu. Ale řešení své bytové situace zatím nedokážou dohlédnout. V městském pořadníku jsou na čtyřtisícím pětistém místě a na otázku, jak si představují blízkou budoucnost, Markéta odpovídá: „Nedávno jsem napsala jedné jasnovidce, aby mi předpověděla, jak to s námi dopadne. Každý den ráno, když jezdím autobusem do práce a vidím v tolika domech vymlácená okna, přemýšlím, jestli bychom se neměli někam vloupat. To už vyjde asi nastejno, jestli nás na dva roky zavřou, nebo budeme čekat deset let na byt…“

Nadechnutí

Černé myšlenky mají nejen ti, kdo svou potřebu soukromí nemohou realizovat, ale i lidé, kterým se jejich sen vyplnil a teď svou energii věnují na ochranu těžce dobytého území. Vraťme se ještě jednou k německému příkladu. Zajímavé je, že zatímco na tamních sídlištích, která jsou většinou jakýmsi ghettem sociálně slabších, je relativní klid, nejčastěji a nejúporněji se válčí v typickém obydlí německých středních vrstev – v řadových vilkách. Proč? „Často tu žijí lidé, kteří šetřili čtyřicet let nebo se zadlužili, léta nebyli na dovolené… Svůj mikrosvět pěstují s takovou péčí, že jakýkoliv zásah zvenčí vnímají jako útok na svou vlastní existenci,“ vysvětluje německý sociální pedagog prof. Peter Struck.

Chodba zapáchá močí a odpadky. „Některé byty se načerno pronajímají prostitutkám.“

Tweetni to

Stručný exkurz do poměrů v zemi, kde už bytový problém prakticky neexistuje, napovídá, že naše naděje na brzké rozmotání situace pomocí tzv. ekonomicko-legislativních nástrojů jsou liché. Ani sebegeniálnější bytová politika nás totiž zřejmě v dohledné době nevynese ani na úroveň německých zadlužených a navztekaných středních vrstev. Nicméně něco udělat lze. Okamžité uvolnění nájemného, čerstvý vítr ve státním a obecním přístupu k bytové výstavbě, změny ve stávajících podmínkách pro získávání hypoték a zajištění sociálních bytů jsou ukázky z řady více či méně dobrých možností přetřásaných dosud jen na papíře.

Současný stav už kvasí a vzniká nebezpečně třaskavá směs. Ve snaze získat vlastní byt lidé ztrácejí nervy a jsou ochotni podvádět či strkat peníze podvodníkům, ohrožovat vlastní dům dynamitem, aby vyštvali nájemníky, nebo pěstovat na zdech plísně, aby se mohli vystěhovat do lepšího. Jedni po malých krůčcích směřují k německému ideálu perfektně izolované domácnosti, jiní mobilizují zbytky tolerance a nedočkavě vyhlížejí jaro. To s určitostí jako první citelně zasáhne do bytové situace. Dovolí otevřít okna, vyvětrat dusnou atmosféru a „bydlet“ zase pár měsíců pod širým nebem…

 

ČINŽOVNÍ DŮM Č.3 V BENEDIKTSKÉ ULICI poblíž pražského Staroměstského náměstí změnila půl roku trvající válka mezi majitelem a nájemníky k nepoznání. Domem bez světla na chodbách profukuje vítr a vysazenými okny dovnitř zanáší padající sníh. V přízemí se válí hromada papírů, vedle leží opřeny otlučené dopisní schránky. Nezvoní zvonky, vrata na ulici nejdou zamknout.

Obchodník s videokazetami Petr Linda koupil budovu se sedmi partajemi před necelými dvěma lety, aby získal důstojné sídlo pro svou firmu. Když zjistil, že nájemníci požadují náhradou za případné vystěhování obdobně velké byty jako mají dnes, zkusil jinou metodu, jak se jich zbavit. S nájemným nesmí podle zákona hýbat, proto zvýšil cenu za úklid, vodu a odvoz popelnic: za tyto služby měla každá rodina celkem platit místo sto padesáti asi tisíc korun měsíčně. Nájemníci novou cenu odmítli, a Linda je žaloval, že neplatí nájemné. Soud ale žalobu zamítl.

Linda se poté rozhodl postupovat radikálněji. V domě nechal odpojit plyn a vodu, odstranil televizní anténu, odvezl popelnice a na zimu vysadil okna na chodbě. „Koncem října jsem si v bytě mohla jen rozsvítit,“ vzpomíná jedna z nájemnic, Marta Moravcová. Do domu prý chodili nocovat narkomani z blízkého náměstí Republiky.

Po odstřižení vody a tepla mohly úřady případ posoudit jako ohrožení obecního zájmu. V listopadu Obvodní úřad v Praze 1 vybavil nájemníky elektrickým topením a vařičem, pro vodu si chodili s kanystry na vedlejší okrsek policie. V lednu úřad nechal na obecní náklady zavést vodu a plyn. „Teď nám nezbývá než se s Lindou o peníze soudit,“ prozrazuje další postup místostarosta Karel Loucký. Sám dlužník si ale ze soudních postihů starosti nedělá: „Dům vlastní ve skutečnosti firma Linda sonix. Nemá žádné peníze a čeká ji bankrot.“ Činžák mezitím prodal. Nový majitel bydlí v Německu a nájemníkům zatím sdělil jen číslo svého konta.

 

DŮM V PALACKÉHO ULICI Č. 9 patří do obvodu Prahy 1. Chodba kdysi výstavního činžáku necelých sto metrů od Václavského náměstí zapáchá močí a odpadky z odstavených popelnic. Zámek od venkovních dveří bývá často vypáčený. Nájemníci si stěžují, že po schodech se každou noc trousí cizí muži. „Některé byty se načerno pronajímají prostitutkám,“ říká vedoucí správy obecního majetku Prahy 1 Ilona Leixnerová. „Sjednat pořádek je ale velice obtížné.“ Lidé, kteří tu skutečně bydlí (převážně důchodci), posílají protestní dopisy. Pokud jim obvodní úřad odpoví, pak se dovědí, že bez soudu není možné nic podniknout a že černý podnájem navíc prakticky nelze dokázat. Věci se pohnuly až loni na podzim, kdy se o poměry v domě zajímali novináři. Tisk popsal příhodu, jak se jeden z nočních návštěvníků nemohl dostat za prostitutkou, a proto polil benzinem a zapálil zamčené dveře (svůj kousek zopakoval ještě dvakrát). Tehdy obecní úřad posbíral svědecké výpovědi a předal případ policii. Majitelům dekretů na byty, které se načerno pronajímají, okamžitě zrušil smlouvy. Rychlé změny ale nenastanou. Bez soudního verdiktu není možné byty vystěhovat a soud se podle obecních právníků potáhne minimálně do konce roku. Není prý vyloučeno, že soudce obvodnímu úřadu přikáže, aby bezohledným nájemníkům přidělil náhradní byty.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte