Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Přijetí údělu

Můj otec Milan Šimečka měl životem vyhrazeno jen deset měsíců svobody po listopadu 1989 a já průběžně přemýšlím, co ho vedlo k tomu, jak s nimi naložil

Simecka01_rodinny archiv
Venku ještě režim nepadá. (Mezi přáteli u Havlů na Hrádečku, Milan Šimečka první zprava, zády s kytarou Vlasta Třešňák) • Autor: Rodinný archiv

Otec se ocitl v pasti, kterou si sám svým životem nastavil, když přijal roli – ať už jako komunista, nebo disident – aktivního účastníka československých poválečných dějin.

Bylo úterý 21. listopadu 1989, v Bratislavě už třetím dnem přibývalo protestujících lidí a první masová demonstrace byla ohlášena na středu. Ale můj otec seděl doma.

Reklama
Reklama

Našel jsem ho v kuchyni, jak vaří večeři a poslouchá zprávy rakouského rozhlasu. „Venku padá režim,“ řekl jsem, „a tebe, který jsi o zákonitosti jeho pádu léta psal, to najednou nezajímá?“ Kouknul se na mě přes rameno a olízl vařečku: „Chlapče,“ tak mi říkal, když něco myslel velmi vážně, „davy nejsou pro mě a revoluce také ne.“

Třicet let si průběžně kladu otázku, jak to tehdy myslel a jak prožíval těch deset měsíců svobody – jediných ve svém dospělém životě –, které mu zbývaly do smrti v září roku 1990. Dnes jsem v jeho tehdejším věku, což mi pomáhá lépe ho pochopit, jistotu však mít nikdy nebudu.

Otec byl v Československu opravdu jeden z mála, ne-li jediný intelektuál, který důsledně trval na tom, že komunistický režim je v soutěži se západní demokracií ideologicky i ekonomicky vyčerpán, a proto musí padnout. Předpokládal však, že komunisté se k témuž poznání doberou také a budou se chtít s disidenty domluvit na proměně systému po vzoru Sovětského svazu za Gorbačova nebo po vzoru kulatých stolů v Polsku či v Maďarsku.

Představuji si, že se na tato jednání těšil: sedět za kulatým stolem a dívat se do očí vyděšeným vládcům, kteří ho věznili, a teď mají sami strach z vězení. Byl připraven být velkorysý, ale také jim chtěl nahlédnout do vyprázdněných duší. Chtěl samozřejmě svobodu pro všechny včetně sebe, ale také toužil po intelektuální satisfakci, jíž by mu bylo dopřáno v přímém doteku se sklerotickou mocí. Poznání bylo pro něj stejně důležité, ne-li důležitější, jako svoboda.

A o toto poznání přišel, protože příliš rychlá revoluce smetla komunisty dřív, než se jim stačil podívat do očí. Nečekal, že davy lidí se vzbouří, protože byl hluboce přesvědčen o jejich konformismu a strachu, na nichž byla založena moc normalizačních komunistů. Náhlou vzpouru davů tedy chápal jako své intelektuální selhání, jímž pozbyl práva účastnit se revoluce.

Byl jsem to nakonec místo něj já, kdo se koncem listopadu spolu s dalšími revolucionáři z hnutí Veřejnost proti násilí díval do očí vyděšeným komunistům ve vládním paláci. Byl jsem překvapen, jak nezajímaví to byli lidé, a myslím, že i můj otec by byl zklamán. Za několik dní nato slovenská komunistická vláda jako první padla, federální následovala až poté.

Pokud se ve své úvaze nemýlím, pak má otcova situace jistou obecnou platnost: celých dvacet let normalizace poctivě razil cestu k poznání společenské a mocenské povahy režimu, aby se nakonec mýlil v povaze lidské a v její touze po svobodě. Stejnému omylu podléháme často i my, o politicích ani nemluvě.

Komunisté

Na moje naléhání ale nakonec otec přece jen přistoupil na to, že se půjde na demonstrace podívat, a dokonce vystoupil na tribuně. Záhy pak začal chodit i na politické debaty VPN a jeho autorita mezi revolucionáři byla tak velká, že jaksi bezděčně svými postoji výrazně ovlivnil polistopadový vývoj.

Bylo zvláštní, že stejnou autoritu měl i mezi mnohými komunisty, přestože byl jedním z nejtvrdších kritiků normalizačního režimu. Jak to bylo možné? Myslím, že cítili, že jim – jakožto bývalý komunista – vždy rozuměl, byť se s nimi dávno rozešel.

Největší záhadou pro mě však nebyl uctivý postoj komunistů k mému otci, ale otcův téměř laskavý postoj k nim. Jako kluk jsem s ním často chodil v sobotu nakupovat a byl jsem nejednou svědkem toho, jak na ulici potkal nějakého bývalého přítele, který v první vlně normalizace zůstal ve straně a pokračoval v kariéře. „Jak se ti žije se zlomenou páteří?“ vyptával se zvědavě a bez špetky soucitu s blekotajícím nešťastníkem.

Tuto otázku přestal po listopadu klást. Počátkem března mu bylo šedesát a jeho bývalí kolegové z vysoké školy pro něj uspořádali oslavu. Byli to ti, kdo zůstali ve straně i ve škole, zatímco on šel dělat dělníka. Přišel jsem tam pro něj, protože špatně viděl a měl jsem ho odvést na jinou oslavu, tentokrát s přáteli z disentu.

Našel jsem ho v uvolněné atmosféře, z níž čišela úcta těch lidí vůči němu. „Ptal ses jich, jak se jim žilo se zlomenou páteří?“ zeptal jsem se, když jsme se ocitli na ulici. „Ne,“ odpověděl. „Proč taky?“

Zřejmě věděl, že by mu stejně neodpověděli upřímně, a dávat tou otázkou najevo svou mravní převahu už ztratilo smysl. Byl na straně vítězů.

Mohl však pozvání na onu oslavu odmítnout, mohl se konformním komunistům, jimiž za normalizace pohrdal, vyhýbat. Nechápal jsem jeho vstřícnost k nim, kterou je díky své veřejné autoritě legitimizoval. Dokonce byl neformálním poradcem (spolu se svým přítelem z disentu Mirem Kusým) Milana Čiče, který se stal kompromisním premiérem nové slovenské vlády. Čič byl v Bratislavě obdobou federálního premiéra Mariána Čalfy v Praze: do poslední chvíle byli oba ministry komunistické vlády, aby pak hladce přešli na druhou stranu.

archÌvna snÌmka Ëeskoslovensk˝ politolÛg Milan äimeËka prezidentsk˝ poradca b˝valÈ »eskoslovensko…
Je naše svoboda iluzí? (Milan Šimečka) • Autor: TASR

Jak si to vysvětlit? Otcovou vášní byly dějiny a politika. Studoval sociální utopie a revoluce, ale také celá léta žil každý večer díky vídeňské televizi a rozhlasu rakouskou demokracií. Věděl vše o kompromisech, které demokracie vyžaduje. Byl přesvědčen, že spolupráce s těmi konformními komunisty, kteří se chtěli na demokracii podílet, otupí vliv radikálů všeho druhu, jichž se obával nejvíc.

Ale tento postoj – ať už ho vnímáme po třiceti letech jakkoli – by nemohl mít bez vlastní bytostné zkušenosti s komunismem, který jako mladý muž pomáhal v padesátých letech budovat. Myslím si, že tato zkušenost byla dokonce klíčová.

Patřil k poválečné komunistické generaci, která byla v Československu intelektuálně i mocensky nejsilnější generací minulého století. Pojil ji společný zážitek z mládí, jenž se po listopadu 1989 ukázal být v mnoha případech silnější než zážitek z rozštěpení v roce 1968 na konformisty a disidenty. Stmelila ji hrůza z války a koneckonců i odpor k revoluci, jíž se s takovým nadšením kdysi účastnila.

Pokud lze otcův postoj zobecnit, tak především jako odkaz, že společný prožitek z mládí bývá někdy tmelem takové síly, kterou lidé s odlišnou zkušeností – byť ze stejné generace, jako například nekomunisté, roztroušení v různých politických proudech – nemůžou pochopit. Platí to i pro mou generaci, která dorůstala za nejtvrdší normalizace a tento společný zážitek ji chtě nechtě definuje. Jejím tmelem je cynismus a nedůvěra v jakékoli ideje, o ideálech ani nemluvě. Tato generace je u nás dodnes částečně u moci, byť snad už na ústupu.

Bez možnosti volby

Pro mě byl listopad 1989 branou k jinému životu, k životu ve svobodě. Pro otce byl spíše škvírou, jíž s povzdechem, obtěžkán pocitem odpovědnosti, prolezl opět jen ke starému údělu.

Nechtěl ho přijmout – proto seděl v ono listopadové úterý v kuchyni a doufal, že ho revolucionáři nechají na pokoji. Politika jako konkrétní činnost ho zoufale nebavila. Bavilo ho o ní přemýšlet, ne ji dělat. A přesto přijal nejen roli poradce premiéra Čiče, ale i roli poslance slovenského parlamentu a pak funkci poradce v týmu prezidenta Václava Havla.

Byl jsem u toho, když v červnu 1990 zvedl v kuchyni telefon a s nešťastným výrazem ve tváři poslouchal Václava Havla, který ho žádal, aby nastoupil k němu na Hrad. Moje matka byla vyděšená: „Vždyť konečně můžeš svobodně psát a cestovat, po ničem jiném jsi přece netoužil. Snad to nepřijmeš?“ Jenže otec jen sklesle řekl: „Komukoli na světě bych řekl ne, ale Václavovi to nemůžu odmítnout.“

Byla to jen částečná pravda. Otec se ve skutečnosti octl v pasti, kterou si sám svým životem nastavil, když přijal roli – ať už jako komunista, nebo jako disident – aktivního účastníka československých poválečných dějin. Mohl samozřejmě svobodně odmítnout všechny nabídky se na čemkoli dále podílet (odmítl například nabídku stát se slovenským premiérem s výmluvou, že je Čech) a jen „psát a cestovat“, ale věděl, že takové rozhodnutí jej zatíží pocitem viny, čímž jeho svoboda zhořkne natolik, že ztratí smysl.

Z dnešního pohledu se může jeho dilema jevit jako zbytečně tíživé. Nebyl koneckonců listopad 1989 branou ke svobodě, jež dnes překypuje možnostmi volby, a břímě údělu odpovědnosti je proto považováno za směšnou výmluvu těch, kdo berou sebe sama příliš vážně? Nicméně já dnes otce chápu mnohem lépe než tehdy a v jeho volbě, jež neměla alternativu, vidím hlubší moudrost: naše svoboda je iluzí, pokud není její součástí i přijetí osobního údělu, jenž nás současně v této svobodě omezuje.

Ale otec měl ještě jeden pádný důvod vzdát se svobody „psát a cestovat“ (byť jen dočasně, jak doufal) a přijmout politické funkce: obával se lidských myslí, které se v nabyté svobodě vydají špatným směrem a odmítnou ideje, díky nimž tuto svobodu získaly.

Skutečnost dávala jeho skepsi rychle za pravdu, a to dokonce i mezi jeho přáteli. V lednu 1990 se u Mira Kusého v Bratislavě naposledy sešla parta českých a slovenských spisovatelů kolem samizdatového časopisu Obsah, kteří se pravidelně scházeli celá osmdesátá léta.

Havel už nepřijel, neboť se stal prezidentem, ale jinak byli téměř všichni. Záhy se debata, před listopadem vždy soustředěná na témata, jež by se dala shrnout pod pojem lidské důstojnosti a svobody, stočila na to, u jakého vydavatelství vydat dosud zakázané romány a jaký honorář žádat.

Když už to trvalo dvě hodiny a všichni mluvili jeden přes druhého, otec zahřímal: „Posloucháte se vůbec, o čem mluvíte? O penězích a smlouvách! Kam se poděly ideje, z nichž jsme dosud žili?“ V nastalém tichu pak jen mávl rukou a vzdal to.

Nikdy předtím, dokonce ani v komunistickém vězení, jsem ho neviděl tak frustrovaného. A jak míjely měsíce, jeho skepse se prohlubovala. Možná se před listopadem 1989 mýlil v lidské povaze, když pochyboval o její touze po svobodě, ale nemýlil se v jejím sklonu ke špatnosti, jenž byl pěstován a rozvíjen komunistickým režimem. Proto musel vzít na sebe úkol pomáhat stavět proti této špatnosti politické hráze.

Od jeho smrti průběžně přemýšlím, jak prožíval těch deset měsíců svobody, jež mu byly dopřány, a jak mám na ně nahlížet já. Povídali jsme si sice a z těch rozhovorů prýštila jeho skepse i zklamání z tuposti politických debat i politiků samotných. Jenže když nemyslíte na smrt – a otec na ni nemyslel –, všechna skepse byla ředěna nadějí, že jeho úděl není věčný a za pár let bude „psát a cestovat“. Naše rozhovory tudíž neměly existenciální vážnost, kterou by jim dávalo tušení brzkého konce.

Když otec umíral, nebyl jsem u toho, ale moje máma mi popisovala, jak se svíjel v bolestech a připisoval svůj blížící se konec chybě své volby. Úsudek v předsmrtné agonii nelze vnímat jako odkaz do věčnosti, nicméně otec byl přesvědčen, že jeho srdce nevydrželo tíhu údělu, který na sebe po listopadu vzal. Byl přesvědčen, že kdyby se rozhodl „psát a cestovat“, mohl žít.

V tom se ovšem hluboce mýlil. Jeho srdce bylo dědičně naprogramováno k prasknutí (jeho starší bratr se skácel po náhlém infarktu mrtev k zemi už v padesáti), a když se to stalo, neměl nejmenší šanci na přežití. Jeho polistopadová volba nést břímě svého údělu neměla s infarktem nic společného.

Přestože toto všechno vím, nemohu se ubránit přemýšlení o otci jako o muži, jehož příběh lze zobecnit. Je to příběh o přijetí lidského údělu, v němž odpovědnost vůči sobě i společnosti má přednost před osobní touhou po svobodě. Není to však smutný příběh, přestože skončil příliš brzy. Listopad 1989, který správně chápeme jako naše osvobození, byl pro něj jen další etapou, v níž nebylo alternativy. Jenže bez lidí jako on by žádný listopad 1989 nebyl.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte