Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Najednou jsem uviděl úplně jiné Slovensko

S novinářem a spisovatelem Martinem M. Šimečkou o normalizační měkkosti, tíze z ní a o tom, že slovenský odpor nikdy nebyl tak silný jako v Čechách a na Moravě

ROZHOVOR_Simecka01_jaros
Martin M. Šimečka • Autor: Milan Jaroš

Cesta, kudy se bude život Martina M. Šimečky ubírat, byla nalinkovaná už tím, v jaké rodině vyrostl – jeho otec Milan Šimečka podepsal Chartu 77 a strávil rok ve vězení. On sám pak působil spolu se svojí ženou v bratislavském disentu, vydával samizdat a také mu v něm vycházely první knížky. Přesto dodnes, když si na normalizační šeď vzpomene, padne na něj znovu tíha, kterou ve svých třiceti letech každodenně zažíval.

Spolu s tvojí ženou jste patřili k nepříliš početné skupině bratislavských disidentů. Jak jste prožívali druhou polovinu osmdesátých let, tedy normalizační roky?

K tomu mám takovou historku. V roce 2014 nás navštívil jeden americký profesor, který byl tady v Bratislavě i v listopadu 1989. Přijel po pětadvaceti letech, aby znovu mluvil s lidmi, se kterými se setkal tenkrát, psal na to téma knihu. Její součástí byl také dotazník, ve kterém jsme měli hodnotit stupnicí od jedné do deseti, kdy deset bylo nejvyšší ohodnocení, jak jsme pociťovali život před rokem 1989 a jak jej vnímáme dnes. Já jsem dal životu v komunismu známku dva a polistopadovým rokům osm. Marta, moje žena, oznámkovala oba režimy stejně – pět a pět. Úplně jsem se tenkrát zděsil. Ptal jsem se jí, jak může dát stejný počet bodů minulému i současnému režimu? Na to mi odpověděla, že i tehdy se cítila být docela šťastná: byli jsme mladí, měli jsme malé dítě, žili v disidentské societě, dělali samizdat, měli spoustu kamarádů… Tu otázku v dotazníku chápala velmi osobně. Tím chci říct, že i v té hnusné době bylo možné se cítit šťastně.

A jak ses cítil ty?

Mně se naopak dodnes vybavuje ta tíha. Život v disidentské bublině, kamarádi, potud to bylo dobré. Já dělal topiče v kotelně, což byl tenkrát snový džob, sice špinavá práce, ale celkem slušně zaplacená a se spoustou volného času. Měl jsem taky za sebou už pár knížek vydaných v samizdatu, takže jsem se necítil jako nějaký úplný lúzr. Ale bylo mi jen něco málo přes třicet a padala na mě tíha času, který mám před sebou – rok za rokem v tom samém, nehybném šedém režimu, dokud neumřu. V režimu, do kterého jsem se narodil, o kterém jsem věděl absolutně všechno a o němž jsem byl hluboce přesvědčen, že se nezmění. Pamatuji se, když v exilovém Indexu vydali slovník zakázaných spisovatelů, kde bylo asi pět set jmen, a všechny ty životopisy se sobě navzájem podobaly – ten byl v base, toho mlátili, ten dělal v kotelně, toho knížky šly do stoupy… Říkal jsem si: Tak tohle mě čeká taky, budu jen další ze stovky osudů.

Řešením byla emigrace nebo požádat o vystěhování.

Nevím, zda emigrace byla řešení. Já neměl ani pas, takže by mě stejně nepustili ani do Polska. A byl jsem hodně ovlivněn debatou českého disentu o emigraci, kdy například Ludvík Vaculík říkal: Neodcházejte, protože každý odchod oslabí komunitu. Když se otec v roce 1982 vrátil z vyšetřovací vazby, kde byl rok za údajné podvracení republiky, tak nám estébáci nabízeli vystěhování. To mi bylo kolem pětadvaceti, ještě pořád bych mohl někde venku začít studovat, cestovat. Měli jsme k tomu takovou rodinnou poradu, rodiče a já s bráchou – a společně jsme se dohodli, že nás odtud nedostanou.

Nemohl jsi studovat ani cestovat, na druhou stranu jsi nemusel dělat kompromisy.

Já byl zaťatý, třeba až do roku 1989 jsem fakticky nevstoupil do žádné veřejné budovy, mám na mysli úřady či ministerstva, bylo to pro mě nepřátelské území. Výjimku jsem udělal jen jednou, když jsem svůj román Džin, který vyšel v samizdatu, odnesl do budovy Slovenského spisovatele, to bylo v devětaosmdesátém, ještě před pádem režimu.

A co se stalo?

Došel jsem na podatelnu a knížku tam nechal. Asi za měsíc jsem se šel zeptat, jestli knížka k někomu doputovala. Na vrátnici mi řekli, že mám jít nahoru do kanceláře, a tam mě čekal šéf vydavatelství. A že prý je knížka dobrá, ale aby ji vydali, musím tohleto a tamhleto změnit. Ptal jsem se ho, co má na mysli, protože ta knížka byla apolitická. A on na to – to vám nemůžu říct, ale to naši autoři vědí, jak co napsat, aby to mohlo vyjít. Takhle fungovala autocenzura, dokonce i tím způsobem, že nic bližšího neřekli, člověk to měl vědět.

Takže jsi odkráčel.

Nikdy jsem neměl sebemenší pochybnost, že bych měl udělat nějaký kompromis, abychom se třeba měli líp nebo mi vyšla kniha. Věděl jsem, že tohle nechci. Že určitá svoboda v disentu i solidarita a pocit jistého emocionálního bezpečí té komunity pro mě byly naprosto klíčové. Problém ale byl, že komunita dávala pocit bezpečí, ovšem země obehnaná dráty vyvolávala depresi. Žili jsme na hranici s Rakouskem, do kterého se člověk díval z Děvína, měli jsme možnost pustit si rakouskou televizi, což pro nás bylo jako okno do jiného vesmíru, ale nemohli jsme nikam. Řešil jsem to tím, že jsem křížem krážem prolezl Slovensko, a svobodu si hledal i v tom, že jsem běhal po lesích.

Kanonem proti vrabcům

Byla normalizace na Slovensku jiná než v českých zemích?

Určitě byla méně tvrdá, řekl bych mírnější. Za husákovské éry plynuly na hospodářsky zaostalejší Slovensko celkem velkorysé částky z rozpočtu, investovalo se a modernizovalo, životní úroveň se zvedala. Takže nebylo moc důvodů, proč se starat o politiku, v tomhle směru vládla v šedé zóně spokojenost. Ani čistky v první půlce sedmdesátých let se netýkaly tolika lidí jako v Česku; komunisté sice z důležitých postů povyhazovali lidi s reformními názory, kteří nesouhlasili s invazí, ale spoustu z nich zašili někam na teplá místa do knihoven a podobně.

Proč to dělali?

Slovenští komunisté byli totiž hlavně nacionalisté, a možná tak nechtěli úplně přijít o svoji elitu. Taky si ji tím zavazovali – máš slušné zaměstnání, tak koukej držet hubu.

To ale neznamená, že spousta vysokoškolských učitelů, novinářů, intelektuálů i obyčejných lidí neskončila na dlažbě, můj otec byl jedním z nich. Ale jak říkám, tady na Slovensku jich nebylo zdaleka tolik jako v Česku. Paradoxně pak měla tahle normalizační měkkost ještě jeden důsledek – že se na Slovensku nezrodil silný disent. Neměl zkrátka z čeho vyrůst. Těch, kdo skončili na dlažbě, a neměli tudíž co ztratit, bylo málo.

Na Slovensku navíc převládal katolický disent, který byl hlavním odpůrcem režimu.

Ano, dokonce jedna z prvních opravdu velkých demonstrací se neodehrála v Praze, ale v Bratislavě, kdy koncem března 1988 tisíce lidí na tzv. svíčkové demonstraci manifestovaly za náboženskou svobodu. Ján Čarnogurský s Ferem Mikloškem, což byli jedni z hlavních organizátorů protestu, stavěli na tom, že katolický disent se prolíná širokými vrstvami společnosti a čerpá z – na Slovensku živých – křesťanských tradic. To byl nejspíš také důvod, proč Chartu 77, která stavěla převážně na občanské svobodě a lidských právech, podepsalo jen pár desítek Slováků.

Byl jsi na té demonstraci?

Ano, s Martou jsme tam byli. Mysleli jsme, že půjde o protest, kde bude pár lidí, a byli jsme euforičtí z toho, že Hviezdoslavovo náměstí je zcela zaplněné, navíc další tisíce lidí byly v zablokovaných přilehlých ulicích. Lilo jak z konve, většina byla věřících, stáli tam mladí i babičky se zapálenými svíčkami, byl to neskutečný zážitek. Najednou jsem uviděl úplně jiné Slovensko.

Takže se začalo něco hýbat.

Nutno říct, že režim zareagoval neobyčejně brutálně, protest rozehnal vodními děly, auta VB se zapnutými majáky a sirénami najížděla do davu, policajti bili lidi pendreky i pěstmi, kopali do nich, když upadli… Prostě peklo, jako když jdeš kanonem proti vrabcům. A ze čtvrtého patra hotelu Carlton na to koukali z oken komunističtí pohlaváři, kteří dali k zásahu příkaz.

Způsobilo to další akce?

Společnost byla v šoku, probírala to i zahraniční média, ale žádný další výraznější odpor se nekonal. Jako by se zavřela voda. Zatímco v Praze se v tom roce protestovalo v srpnu na výročí okupace a pak 28. října a následně v lednu na Palachův týden, tady se nedělo nic. Až v listopadu 1989. Na tu naši neschopnost vzdorovat jsme pak dojeli po rozpadu republiky, kdy nám dal Mečiar lekci, takovou další normalizaci. Možná normalizaci v o něco lepších podmínkách, ale lekce to byla.

Zavládl strach? Nebo je pro to jiné vysvětlení?

Je to dané povahou Slováků, jejich nechutí jít do protestů, demonstrací, otevřených střetů. Navíc základní debata ve slovenském disentu oproti českému nezněla, jak odstranit politický systém. Úvaha byla, jak v režimu protlačit některé svobody a rozšířit mantinely zevnitř, postupně, legální cestou – že mít to tady jako třeba v Maďarsku byl by úplně zázrak. Nebyl plán jít proti systému ani nějaká organizovaná změna, neexistoval také žádný program, který by počítal s pádem režimu. To všechno v době, kdy už se systém začínal veřejně kritizovat, i když to bylo pořád ještě jazykem perestrojky. Slovenský disent byl navíc roztříštěný, osobně jsem ani mnohé z těch lidí neznal. Disent – katolický i občanský, ale také lidé z undergroundu nebo ochránci přírody a ekologičtí aktivisté – se začal sbližovat až před pádem režimu, někdy v létě a na podzim roku 1989.

Proč byl roztříštěný?

Nepočetná občanská opozice fungovala v podstatě jen v Bratislavě a Košicích, kdy paradoxně košičtí disidenti, třeba Erik Groch nebo Marcel Strýko, měli blíž k pražským disidentům – bylo pro ně zkrátka jednodušší sednout na rychlík do Prahy, která byla centrem odporu, Bratislava je nezajímala. Také pohled na politické aktivity byl jiný - jak už jsem říkal, katolický disent a tajná církev hájily především zájmy věřících. Kdybych to měl nějak zjednodušit, tak my jsme debatovali, oni se modlili. Velký vliv na pozdější prolnutí katolického a občanského disentu měl můj otec, který Čarnogurského a Mikloška přesvědčoval, že svoboda víry velmi úzce souvisí s občanskou svobodou jako takovou.

Jak byla na Slovensku vnímána Gorbačovova perestrojka?

V osobním životě jsem žádnou glasnosť nezaznamenal, estébáci nás pérovali pořád dál, domovní prohlídky a podobné znepříjemňování života skončilo až s pádem režimu. Ale v šedé zóně určitý pohyb nastal. Formovalo se dokonce jakési reformní křídlo po vzoru osmašedesátého, které horovalo pro přestavbu, v čele s tehdy mladým komunistou Peterem Weissem, který je dnes velvyslancem v České republice, či Pavolem Kanisem. Zkrátka, jak jsem říkal, slovenští komunisté nebyli tak pravověrní jako jejich soudruzi v Praze, byli to pragmatici a často nacionalisté – a s Gorbačovovými změnami vycítili svoji šanci.

Obyčejný člověk z paneláku

V Česku jsou listopad i role disentu v posledních letech částí společnosti zpochybňovány. Děje se to i na Slovensku?

Myslím, že rok 1989 je v Česku zdrojem napětí z toho důvodu, že stále máte komunistickou stranu, která se otevřeně hlásí ke stalinismu, teď je dokonce ve vládě. A navíc Zeman a jemu podobní disent a jeho roli s oblibou snižují tím, že tvrdí, že disidenti byla mrtvá větev společnosti. Protože to většina – tedy obyčejný český člověk z paneláku, jak říká Klaus – porazila komunismus, zatímco disidenti byli elitáři, kteří svou statečností naschvál provokovali ostatní, aby jim ukázali, jak jsou zbabělí. Na Slovensku je to jinak. Za Mečiara byl rok 1989 potlačován, překryl ho nacionalismus. Dnes mám pocit, že je u nás mnohem větší společenský konsenzus ohledně listopadu než v Česku. Máme tu už druhou mladou generaci, a ta se zajímá o stav společnosti a minulost víc než generace předcházející; ten posun je opravdu viditelný.

Čím to je?

Podle mého názoru je jedním z motivů šok z kotlebovců, z fašounů, který mladou generaci do jisté míry zmobilizoval. Mám celkem intenzivní pocit, že vůbec celé Slovensko se tak nějak zmobilizovalo; když to srovnám s dobou před deseti lety, je to skutečně posun. A nejen v Bratislavě. I v dalších městech jako Banská Bystrica, Košice, Žilina, Liptovský Mikuláš nebo třeba Lučenec se to mění k lepšímu, každou chvíli jsou tam nějaké festivaly, koncerty, debaty, a tahle lokální centra oživuje právě mladá generace.

Reklama
Reklama

ROZHOVOR_Simecka03_jaros
Martin M. Šimečka • Autor: Milan Jaroš

Martin M. Šimečka (1957)

Narodil se v rodině filozofa a disidenta Milana Šimečky. Kvůli „špatnému kádrovému profilu“ nemohl vystudovat střední školu a vyučil se ve Slovnaftu potrubářem, poté pracoval v různých dělnických profesích. Od začátku osmdesátých let publikoval v samizdatových časopisech a edicích, jeho první próza z roku 1981 nesla název Vojenská knížka. Za soubor povídek Žabí rok z roku 1983 dostal ještě za komunismu Cenu Jiřího Ortena, po pádu režimu vyšla v rozšířené verzi tří novel pod názvem Džin, byla přeložena do více jazyků a v roce 1994 získala ocenění Los Angeles Times. V roce 1999 se stal šéfredaktorem deníku Sme, v letech 2006–2008 stál v čele Respektu a poté zde působil jako editor. Nyní je členem redakce slovenského Denníku N. Jeho poslední kniha z roku 2017 nese název Mezi Slováky. Stručné dějiny lhostejnosti od Dubčeka k Ficovi aneb Jak jsem se stal vlastencem.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Mázdrová

redakce vydání

mazdrova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 373
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte