Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Před ordnery do republiky

Válce předcházel mohutný útěk ze zabraného pohraničí

Štětí, uprchlíci ze Sudet, vystěhovalci, dítě, děti, Mnichovská dohoda---Czech refugees from…
Skutečné potíže. (Uprchlíci ze Sudet, ubytovaní ve Štětí, říjen 1938) • Autor: ČTK

Protože jsem byl členem Sokola, měl jsem odjet přes Starý Rokytník do Úpice. To však už nešlo. Ke strýci jsem se tedy chtěl dostat přes Poříčí, ale hned v podvečer byli okupanti i tam. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo. Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře a okna, sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali dva kilometry do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni, vězněni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na Vánoce sešli.“

Takhle na svou rodinnou tragédii po obsazení Sudet nacisty v září 1938 vzpomínal šedesát let poté Antonín Rosa z obce Humburky (dnes Bojiště) nedaleko Trutnova, což bylo před válkou město obydlené převážně českými Němci. Příběhy, jako byl ten Rosův, záhy překryla okupace, doba protektorátu, heydrichiáda, konec války a nakonec poválečný odsun právě těch německých kamarádů, o nichž pamětník mluvil. Vyhnání a útěk statisíců etnických Čechů (ale nejenom jich, před smrtelnou hrozbou prchali i sudetoněmečtí antifašisté a samozřejmě Židé) ze zabraného pohraničí do vnitrozemí je dnes zpola zapomenutou historií, přitom ale ve své době odstartovaly logistickou a humanitární akci, jaká v novodobých českých dějinách nemá obdobu.

Odejdeme nakonec všichni

V květnu 1938 česká armáda částečně mobilizovala. Německo v březnu anektovalo Rakousko a československá rozvědka se dostala k informacím – z dodnes neznámého zdroje – o podezřelých přesunech německých vojsk u československých hranic. Zprávy se nakonec ukázaly jako neopodstatněné, přesto českoslovenští spojenci, Británie a Francie, diplomaticky tvrdě zareagovali a vzkázali Hitlerovi, že v případě útoku přijdou Československu na pomoc. Hitler nakonec tenkrát nezaútočil, přesto reálná představa nacistického vstupu vedla mnoho nejzranitelnějších obyvatel pohraničí – Židů – k definitivnímu rozhodnutí nečekat na nejhorší v obklíčení stále agresivnějších henleinovců a raději opustit domov.

Reklama
Reklama

Olympiada1936

Tak vznikla takzvaná první utečenecká vlna, zatím jen velmi slabá. Od května po celé léto přijížděly do vnitrozemí, hlavně do Prahy a větších měst, rodiny židovských občanů. Byli to především ti bohatší a vzdělaní, největší zastoupení mezi nimi měli lékaři a advokáti. Šlo o stovky, nanejvýš tisíce lidí, a logicky nebudili u úřadů ani u veřejnosti velkou pozornost. Koneckonců, šlo o československé občany, kteří se díky svému společenskému postavení byli schopni ve svém novém vnitrostátním exilu zaopatřit sami a nevyžadovali státní podporu.

První velký zlom nastal po 12. září. Hitler pronesl na stranickém sjezdu v Norimberku projev přenášený rozhlasem, ve kterém obvinil Československo z útisku a týrání německé menšiny v Sudetech. Členové Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) už předchozího dne podle instrukcí z Berlína  pořádali demonstrace i útoky na Čechy, Židy a německé antifašisty. 12. září teror zesílil a v průběhu následujících deseti dní se přelil v povstání a pokus o puč, které ukončila až plná mobilizace československé armády 23. září a vyhlášení stanného práva.

Pod dojmem těchto událostí  se už vydalo na cestu ze Sudet do vnitrozemí přes 20 000 lidí, řádově víc než v předchozích měsících. Odcházeli hlavně ti obyvatelé pohraničí, kterým z rukou nejaktivnějších členů SdP a jejího polovojenského Freikorpsu hrozila újma na zdraví nebo rovnou smrt: Židé a němečtí antifašisté. Jak zaznamenával dobový tisk, etničtí Češi byli mezi těmito utečenci v menšině. Česká veřejnost jim vyjadřovala sympatie („Jde vesměs o lid německé národnosti, který tak drastickým a pro něj jistě bolestivým způsobem dává najevo, co si o hakenkrajzlerech myslí,“ psal o utečencích ze Sudet deník České slovo), zároveň však už pomalu vyvstával logistický problém. Už nepřicházeli jen bohatší lidé schopní se zařídit sami, nýbrž uprchlíci všech profesí a ze všech sociálních vrstev, na což úřady nebyly vůbec připravené.

Third Reich - Hitler in Sudetenladn 1938
Dočkali jsme se. (Podhradí u Aše po německém záboru) • Autor: ČTK

V následujícím týdnu vpadl do cesty pomalu se rozbíhající mašinerii státní pomoci třetí zlom – mnichovská dohoda, zábor Sudet nacistickým Německem a s ním i poslední vlna uprchlíků. Jestliže do 1. října 1938 přišlo do českého a moravského vnitrozemí 25 000 lidí, v následujících třech měsících to bylo 150 000. Tentokrát to už převážně byli etničtí Češi, z nichž někteří prchli jako Antonín Rosa jen s holýma rukama a bylo pro ně nutné najít přístřeší, zajistit stravu – a dát jim šanci nějak si zorganizovat život na příští léta.

Slované první

O skutečném vyhnání je možné mluvit zhruba u třetiny lidí. Utečenci vyplňovali po svém příchodu do vnitrozemí dotazníky, v nichž uváděli důvody svého odchodu, 30 procent vyplnilo „skutečné potíže“ – politické, hospodářské či kulturní. Šlo především o lidi, kterým kvůli členství ve spolcích či politických stranách hrozilo od nacistů násilí nebo zatčení, případně živnostníci, kteří se stali obětí henleinovských bojkotů (či rovnou přímočarého ničení obchodů a řemeslnických dílen). Čtyřicet procent jako důvod svého odchodu uvedlo „obavy před potížemi“ a dalších zhruba 20 procent touhu žít v ČSR a mezi Čechoslováky.

1935

Pohled českých úřadů na utečence z pohraničí, kteří se na cestu vydali v polovině září, při sudetoněmeckém povstání, byl v prvních třech týdnech jejich exodu velmi přísný. Oficiální stanovisko vlády po 12. září, kdy začaly hlavně do Prahy přijíždět tisíce lidí, znělo, že drtivá většina uprchlíků nemá k odchodu pádný důvod a měli by se vrátit do svých domovů. S útočištěm se počítalo zhruba pro jedno procento uprchlých, hlavně pro německé sociální demokraty, kterým i v očích vlády hrozilo reálné nebezpečí. Centrální úřady proto nařídily okresním činitelům, aby bránili „bezdůvodně odešlým“ československým občanům v cestě do vnitrozemí a ubytovali je pokud možno nanejvýš v okresech hraničících se Sudety (financování takové pomoci se dojednávalo improvizovaně). Okresní úředníci se měli snažit přesvědčit uprchlé lidi k návratu do jejich domovů.

MX

Na vládní stanovisko ovšem utečenci nebrali mnoho ohledů a jejich proud ještě zesílil po 21. září. Vláda Milana Hodžy ustoupila anglo-francouzským návrhům a předběžně souhlasila, že odstoupí Hitlerovi ta československá území, kde žije nadpoloviční většina Němců. Následně Hodžova vláda podala demisi s tím, že detaily této dohody budou dojednány později, provizorní vládou Jana Syrového. Navzdory přesvědčování, že momentálně se nic nemění a na československém území nadále platí československé zákony a úřední moc, panika mezi obyvateli Sudet vzrostla. Vládní instrukce ovšem zůstaly nezměněné, okresní hejtmani měli „bez krutosti“, leč důsledně držet utečence co nejblíže hranicím a v každém případě zamezit jejich příjezdu do Prahy a dalších velkých měst. To především z obavy z šíření epidemií.

Zvratem v politice československého státu byla mnichovská dohoda, která definitivně stvrdila ztrátu Sudet. Začala urychlená evakuace. Ta se zprvu netýkala civilistů, nýbrž úřadů, vojska a důležitých hospodářských zařízení. Civilisté měli prozatím zůstat na svých místech. Stát sledoval dvojí zájem. V první řadě ho zaskočilo už 20 000 dosavadních utečenců, a po Mnichovu bylo možné očekávat desetinásobek (oprávněně). Vláda usoudila, že postarat se o takové množství bezprizorních lidí je nad síly úřadů. Zadruhé tu byl důvod strategický. Mnichovská dohoda počítala s plebiscitem, který by rozhodl o osudu části území, kde byl poměr Čechů a Němců vyrovnaný. Byl to závazek, který Němci neměli nikdy v plánu dodržet, ale na počátku října dávalo z hlediska pražské vlády smysl, aby v okolí budoucích volebních uren udržela co nejvíce Čechoslováků, a nepřišla tak při hlasování ještě o další území.

Úřady nejprve nevěděly, co si s tolika lidmi počít, a přesvědčovaly je, ať zůstanou doma.

Tweetni to

Zároveň se pootočila optika, s níž úřady i veřejnost na nově příchozí hleděly. Jednoznačnou přednost před ostatními československými občany dostávali etničtí Češi, neboť, jak zaznělo na vládním jednání o evakuaci, „náš stát v nových hranicích jest státem národním“. Kromě toho, že přijímání pouze Čechů mělo administrativě ekonomicky a organizačně ulevit, svou roli hrála i obava z možné rozvratné role německých (a židovských) přesídlenců. V politice i tisku se začal objevovat názor, že jejich přítomnost je nežádoucí, protože brzy budou po vzoru z první republiky žádat ústupky pro sebe jako pro menšinu, a budou tak republiku oslabovat, což už si český národ nemůže dovolit. Občany německé národnosti, kteří budou na území nové republiky přijati, vláda plánovala „rozptýlit, aby netvořili kompaktní celek“.

2. října 1938 se vládní instrukce zmírnily. Nikdo už neměl být nucen se vrátit na území, která obsazovala nacistická armáda (zároveň samozřejmě nikomu v takovém návratu nemělo být bráněno), ale utečenci měli být vraceni co nejblíže k nově vzniklé hranici, což byla politika, jíž se československé úřady už držely. V praxi to znamenalo, že v průběhu podzimu a zimy přišlo na okleštěné území druhé republiky přes 150 000 lidí.

Práci a byt

Většina z uprchlých si dokázala svou novou existenci zajistit sama, například našli útočiště u příbuzných či známých. Zbytek – řádově tisíce lidí – byl ubytován v provizorně zřízených táborech a ubytovnách – v hostincích, zámeckých sálech, sokolovnách, či dokonce silech. Většina těchto táborů byla v příhraničních okresech. Řešení to bylo dostačující pro první měsíce, ale nepomohlo v otázce stálého bydlení. Tento problém, podle dochovaných zpráv, začali pociťovat i lidé, které do svých někdy i tak stísněných domovů přijali příbuzní.

Mnichov

Nově vzniklý Ústav pro péči o uprchlíky (který státní pomoc administroval do května 1939, kdy byly akce na podporu uprchlíků novou protektorátní správou ukončeny) nabízel bezúročné půjčky obcím, v nichž byla bytová tíseň nejnaléhavější (týkalo se to především Slezska a západních Čech). Poměrně vysokou částku 18 milionů korun získal v zimě roku 1939 ústav z fondu londýnského starosty. Z těchto prostředků a státních půjček bylo postaveno několik stovek malých bytových jednotek po celé republice.

Ústav zároveň zajišťoval i sociální podporu pro utečence. Ucházela se o ni velká většina lidí přišlých z pohraničí. Výjimku tvořili Židé, těch o státní podporu požádalo pouze 269 – buď byli schopni se zaopatřit sami, nebo jim pomáhala židovská obec. Němci byli závislí na pomoci státu ve větší míře, ale i v jejich případě suplovaly stát německé občanské organizace.

Podpora, kterou ústav nabízel, byla skutečně nouzová, v podstatě pokryla jen stravu. Zprvu liberální praxe přidělování podpor se od listopadu 1938 zpřísnila a úřady začaly vést centrální evidenci. Utečencům byl přidělen takzvaný podpůrný list, na jehož základě mohli sociální podporu čerpat. Zákonný nárok měli jen ti, kteří nepobírali podporu v nezaměstnanosti, a zároveň jen ti, kdo se pravidelně jednou měsíčně hlásili na zprostředkovatelně práce (a neodmítli nabízenou práci). V lednu 1939 pak ústav takřka zcela opustil hotovost a podporu vyplácel jen v naturáliích, tedy v potravinách.

V průběhu podzimu a zimy přišlo do okleštěné republiky přes 150 000 lidí.

Tweetni to

Jedním z hlavních úkolů ústavu bylo zajistit nově příchozím zaměstnání. V jednodušší situaci byli dělníci. Podniky na území druhé republiky měly relativně dost volných míst a utečenců z dělnických profesí se „ujaly“. V horším postavení byli řemeslníci a živnostníci. Stát omezil možnost zcela volně zakládat živnosti, a tak ústav alespoň pravidelně zjišťoval a zveřejňoval místa, kde by bylo možné živnost nebo obchod otevřít. Ještě hůře na tom byli sedláci, kteří při německém záboru přišli o půdu. Vcelku se dá říct, že právě uprchlí sedláci a inteligence měli největší potíže se v okleštěné republice uchytit, buď museli přijmout „podřadnou“ práci, nebo se složitě přeškolit.

Third Reich - Sudetenland Crisis 1938
Takhle nás tu týrají. (Po nahraném vypálení německé celnice u Nového Přerova. Německo tak ospravedlňovalo svůj nárok na pohraničí.) • Autor: ČTK

I po konci programu na podporu uprchlíků na jaře 1939 bylo na státní podporu, co se týče ubytování a stravy, do konce války odkázáno několik tisíc lidí – šlo hlavně o staré a osamocené lidi a nemohoucí. Zbytek uprchlíků se rozptýlil po republice a následně po protektorátu, někteří se po skončení války domů nevrátili, někteří ano. Jak vzpomínala jiná pamětnice, Marie Krejčová z Ústí nad Labem: „V Ústí jsme nechali veškeré zařízení třípokojového bytu, jen nějaké oblečení jsme dostali, snad prostřednictvím známého. Bydleli jsme napřed u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt v Praze na Letné a po třech měsících v Holešovicích. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí v roce 1945.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1164
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte