Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Měli jsme se bránit?

Co všechno se mohlo stát, kdybychom se v roce 1938 postavili Hitlerovi silou

Československá armáda, českoslovenští vojáci, vojenské jednotky, hranice, pohraničí, kulometné…
Neprojdou! (Kulometné hnízdo Československé armády během zářijové mobilizace kdesi v pohraničí – vojáci mají na hlavách přilby zbylé ve skladech ještě po rakousko-uherské armádě) • Autor: ČTK

Je to neustále se opakující otázka novodobých českých dějin. Měli jsme se v roce 1938 bránit? Naposledy ji znovu otevřel šéf nakladatelství Academia a autor několika úspěšných průvodců naší historií Jiří Padevět. „Měli. A to i přesto, že bychom se neubránili. Válka by stála mnoho životů, zřejmě i mezi civilisty, země by utrpěla nemalé materiální škody. Nebyla by ale zlomena páteř tohoto národa. Nezůstaly by tady stovky tisíc mužů, jejichž odhodlání postavit se zlu bylo jedním rozkazem smeteno,“ napsal nedávno v Hospodářských novinách a dodal, že podvolení se mnichovské dohodě bylo „kapitulací svědomí“.

Zkusme se tedy vrátit do září 1938 a hypoteticky si představit, co by se dělo, kdyby se Československá armáda z hranic po mnichovské konferenci nestáhla bez boje. A jakou cenu bychom asi za toto uchování si svědomí zaplatili.

Dali jsme si na ně!

Československou obranyschopnost tehdejších dnů zmapovalo po revoluci nepřeberně publikací věnovaných prvorepublikové armádě. Jednou z posledních je kniha Jiřího Suchánka a Jaroslava Beneše Mobilizace ve fotografii. Dvojice historiků v ní detailně popisuje chvíle největšího vzepětí vojska ve dnech, kdy vrcholila mezinárodní jednání vedoucí ve finále k mnichovské dohodě. Mobilizaci vyhlásil 23. září 1938 ve 22.30 Československý rozhlas během schůzek Adolfa Hitlera s britským premiérem Nevillem Chamberlainem. Pod velením hlavního velitele Ludvíka Krejčího se měli ke svým jednotkám během 48 hodin dostavit záložníci, aby armádní síly navršili na maximální stav.

všeobecná mobilizace 1938, pohraničí, hranice, bunkr, opevnění---military bunker, borders,…
Nedokončené… (Lehké opevnění v Krkonoších) • Autor: ČTK

V zemi se následující dva dny prakticky zastavil vlakový provoz pro civilisty, veškeré spoje byly vyhrazeny pro armádu. Plných 126 tisíc záložáků výzvu k mobilizaci neuposlechlo (šlo převážně o příslušníky jazykových menšin v čele s českými Němci, kteří neměli mnoho důvodů cítit k mladé republice loajalitu až za hrob – a i tak jich drtivá většina narukovala). Přesto mohla 25. září armáda ohlásit, že ji aktuálně tvoří 1 127 000 plně ozbrojených mužů. S onou „plností“ to však bylo velmi relativní.

Československá armáda se totiž začala modernizovat pozdě. Její přizpůsobování se Hitlerovým čím dál agresivnějším silám se pořádně rozběhlo až zhruba od roku 1937. Tehdy se začal kolem hranic stavět hlavní pilíř obrany, takzvaná betonová hranice. Bezpečnost republiky mělo po vzoru francouzské Maginotovy linie zajistit 1276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, které měly v prvních dnech úderu zadržet hlavní nápor útočníka, umožnit soustředění sil na Moravě (případně ústup na Slovensko) a poskytnout čas při čekání na příchod spojenců z Velké Británie a Francie.

Společnými silami pak měl být proveden protiútok, který by zahnal nacisty zpátky na jejich území. V plánech se počítalo i s případnou pomocí Sovětského svazu, s jehož podporou by k rozhodujícím bitvám mohlo dojít zhruba měsíc po začátku války někde u břehů německé řeky Rýn.

Meli jsme se branit06_Vojenský historický ústav
Připraveni (pěšáci coby páteř armády)

Dokončení životně důležitého pevnostního pásma však bylo plánováno až na rok 1951. V kritickém září 1938 bylo hotovo pouze 21 procent těžkých objektů, a to ještě bez hlavní výzbroje v podobě dalekonosných houfnic chránících území okolo pevností. Když došlo k mobilizaci, před většinou z pevností, na kterých často ještě ani nestačil zaschnout beton, stála obyčejná polní děla krytá dřevěnými fošnami. Lehkých bunkrů, takzvaných řopíků, byly dokončeny dvě třetiny, čili zhruba deset tisíc.

Meli jsme se branit04
Připraveni? (zastaralé stíhačky Avia B-534)

Armádě navíc chyběly protitankové pušky, které byly nutné ke zpomalení největší německé hrozby, tankového vojska, jež dosahovalo počtu přes tři tisíce lehkých a středních tanků. Čechoslováci měli pouze 300 lehkých tanků, jejichž konstrukce nemohla proti německým strojům obstát. Protiletadlové dělostřelectvo prakticky neexistovalo, s německými stíhačkami a obávanými střemhlavými bombardéry se mohly utkat jen zastaralé dvouplošníky bez jakéhokoli pancéřování (i zde se v případě války počítalo se zahraniční pomocí). Na rozdíl od Němců Čechoslováci nedisponovali ani výsadkáři, ani oddíly pracujícími s chemickými látkami.

Tohle byl ve skutečnosti stav výzbroje, kterou si demonstrující davy vymohly na vládě v předvečer vyhlášení vše-
obecné mobilizace voláním zoufalých daňových poplatníků: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“

Reklama
Reklama

Dílo zdravého rozumu

Československo přijalo mnichovskou deklaraci přesně týden po mobilizaci, 30. září 1938. Během následujících hodin se bez boje stáhlo z hranic. Vojáci tak neměli šanci ukázat, jak dlouho by se svým omezeným zbrojním arzenálem dokázali Německu vzdorovat. Vzhledem k situaci republiky sevřené mezi tři nepřátelské státy (Maďarsko i Polsko byly po vzoru Německa rozhodnuté si též zabrat pohraniční území obývané svými menšinami) a absenci zahraniční pomoci by byl průběh války zřejmě velmi krátký a na československé straně by si vyžádal obrovské oběti.

Jak velké? O tom se historici přou prakticky už od roku 1938. Ve hře byla spousta proměnných, které mohly situaci radikálně změnit na naší i na německé straně. V případě Československa bylo pochopitelně největší otázkou, zda by se Británie, Francie či Sovětský svaz do bojů po vypuknutí války nakonec přece jen nezapojily (následující zkušenost německé invaze do Polska ovšem v případě SSSR vyvolává spor o to, na kterou stranu by se východní mocnost ve válce postavila). A v případě Německa se nabízí hned několik hypotéz, jež by jeho šance na úspěch zásadně snížily – například že by se velení jeho armády, která ještě nebyla zcela připravená na boj, mohlo vzepřít svému hlavnímu veliteli.

Pokud by ale zůstaly karty rozdané tak jako v září 1938 i následující dny a týdny, byl by průběh konfliktu jednoznačný a nutně by skončil fatální prohrou. Z českých historiků se tuto teorii jako první odvážil publikovat Jan Tesař v roce 1989 v dnes už legendární studii Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů. Po rozebrání chmurného stavu naší armády v ní došel k přesvědčení, že „rozhodnutí nebojovat bylo dílem zdravého rozumu“ a že za tento rozum vděčíme tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Protože ten měl jako vrchní velitel armády nejlepší přehled o tom, v jaké kondici se nachází. A když si uvědomil, co by nás čekalo, nařídil jí raději složit zbraně.

Co by se stalo, kdyby tak Beneš neučinil, na tom se historici neshodují. A snaží se do teorií ani nepouštět s argumentem, že tohle „co by kdyby“ není vědecká disciplína. Jak by tedy průběh války s Německem mohl na podzim 1938 vypadat?

Praha hoří

Když po neúspěšné mnichovské konferenci v západních Čechách nedaleko Chebu padnou v pohraniční přestřelce první vojáci wehrmachtu, kteří v rámci řízené provokace „omylem“ vstoupí na naše území, Hitler Československo obžaluje z terorismu vůči svým obyvatelům a německým jednotkám dá povel k útoku. Jeho hlavní síle v Čechách vzdoruje I. armáda, která se opírá o pevnostní pásmo. Klíčovou práci odvádí ale pouze relativně dokončený úsek na Náchodsku: ostatní pevnosti se po ostřelování rychle ocitají v izolaci, Němci po zničení děl stojících před bunkry pevnosti obcházejí a ze západu, severu a jihu se špatně bránitelnými úseky valí do země.

I. armáda se tedy podle plánu rychle stahuje do Povltaví, kde obsazuje připravené malé pevnůstky, a umožňuje tak Praze připravit se na evakuaci. Hlavní město je ovšem mezitím už bombardované. Nepřátelským letadlům nemá kdo vzdorovat, československé dvouplošníky jsou během prvních pár hodin zničeny i se svými elitními letci mnohem modernějšími německými stíhačkami. Bojuje i II. armáda, bránící na severní Moravě průmyslová města, a IV. armáda, operující v jižních Čechách a na jižní Moravě, odkud do země pronikají tanky z anektovaného Rakouska. Mlčí zatím pouze zbraně III. armády, která je na Slovensku připravená čelit Maďarům.

všeobecná mobilizace 1938, písek, hromada písku, náplavka, bezpečnostní, obranná opatření---General…
Proti bombardérům. (Písek připravený při mobilizaci pro hašení v případě náletů na Prahu) • Autor: ČTK

Čechy o své pohraničí přicházejí (až na osamoceně se bránící pevnosti) během několika dnů. A to i kvůli očekávané zradě německých krajanů – včetně velké dezertace již mobilizovaných záložáků –, kteří ochotně pomáhají wehrmachtu odhalovat československé bunkry a polohu přesunujících se jednotek. Když se vojáci mladé republiky při ústupu dostanou k Vltavě, na obzoru mohou vidět kouř stoupající z hořící Prahy. Tenčí se zásoby munice, zásobování potravinami po útocích německých střemhlavých bombardérů na silniční uzly kolabuje.

muži, vojáci, vlak, všeobecná mobilizace 1938, železnice---people, train, General Mobilization
Připraveni? (Mobilizovaní záložníci) • Autor: ČTK

Hořící Pražský hrad opouští prezident Edvard Beneš, který s vládou prchá na Slovensko, kam už byly předtím přesunuty korunovační klenoty. Němci v Praze omylem vybombardují Národní muzeum, protože si myslí, že v něm sídlí rozhlas. Když přijdou na chybu, provedou nový nálet na správný cíl a jediný informační zdroj v dobývané zemi utichá. V krajině propuká chaos, málokdo ví, které území ještě patří pod ochranu domácí armády a které už ne. Kolony uprchlíků směřující na východ přitom bránícímu se vojsku blokují už tak přetížené silnice a komplikují mu přesun na místa, kde by bylo potřeba.

Do konfliktu, za jehož původce je mezinárodními autoritami označeno vzdorovité Československo, se i přes enormní ztráty na životech vojáků i civilistů odmítají zapojit bývalí spojenci. Francii a Británii o pomoc z Košic marně žádá Beneš a Sovětský svaz místo „bratrské intervence“ podepisuje s Německem smlouvu o vzájemném neútočení. Do bojů naopak vstupují Poláci, kteří armádě mladého státu vpadají do nechráněného boku a okamžitě zabírají Těšínsko.

Když se zemí začne šířit zpráva, že Praha bráněná už jen civilisty padla, dojde v Brně k ozbrojenému povstání německé menšiny a nad městem po pár hodinách pouličních bojů s českými četníky zavlaje vlajka s hákovým křížem. Oddíl SS na cestě z Moravské Třebové do Brna narazí na židovské ghetto v Boskovicích, vypálí ho a jeho 400 obyvatel zastřelí v lese za městem. Přes Moravu se mezitím snaží ustupovat na Slovensko místní jednotky zdecimované týdenním bojem. Beneš je odhodlán Hitlerovi vzdorovat třeba i v horách – stále doufá, že se spojenci vrátí ke svým slibům a přijdou na pomoc.

Jeho plán však padne ve chvíli, kdy lídr slovenských autonomistů Jozef  Tiso Benešovi oznámí, že s Hitlerem osobně vyjednává o příměří a vyhlášení samostatného slovenského státu protektorovaného nacisty. Tiso vyhrožuje, že pokud Beneš nekapituluje, vstoupí na Slovensko maďarské jednotky, které budou se slovenskými dobrovolníky likvidovat trosky Československé armády.

Kapitulaci Beneš nakonec podepíše v Hitlerově osobním vlaku přistaveném na košické nádraží; německého vůdce při aktu zastupuje Tiso, neboť Hitler ve stejné chvíli nechá po Václavském náměstí potupně pochodovat tisíce válečných zajatců, kterým nařídil, aby ho zdravili vztyčenou pravicí. Hlavní velitel poražené armády Ludvík Krejčí spolu s mnoha svými muži neuposlechne a raději spáchá sebevraždu. Po 14 dnech je válka u konce.

Bilance

Kolik by měli Čechoslováci obětí? Při skutečném útoku Německa v září 1939 na Polsko padlo přes 65 tisíc polských vojáků, zajato jich bylo víc než 400 tisíc. Poláci přitom mobilizovali víceméně stejný počet mužů jako Československo o rok dřív. Němci měli při bezmála dvoumilionovém počtu invazních vojáků ztráty kolem deseti tisíc mužů. I bez přičtení invaze sovětské armády, která po několika dnech zaútočila na Polsko z východu a zajala přes 200 tisíc vojáků, je zřejmé, že československé ztráty by byly větší.

Na rozdíl od severních sousedů by totiž domácí území armádě neposkytovalo dostatečný manévrovací prostor k ústupu a obětí by dramaticky přibývalo. Pokud by ztráty dosáhly „jen“ deseti procent, tedy něco kolem 100 tisíc padlých, dalo by se to z vojenského hlediska považovat za úspěch. K tomu je třeba připočítat desítky tisíc mrtvých civilistů, statisíce zraněných a pohřešovaných a v neposlední řadě i desítky židovských čtvrtí srovnaných se zemí a vymazaných z mapy i se svými obyvateli.

Čili pojďme rychle zpátky do reality. Ve skutečnosti ze stavu příslušníků československé branné moci a pomocné Stráže obrany státu padly mezi 21. květnem 1938 a 15. březnem 1939 při přestřelkách s německými bojůvkami dvě stovky lidí. A následující ztráty ozbrojeného odboje na domácí, západní a východní frontě dosáhly zhruba 25 tisíc. Ztráty na v úvodu zmíněné atmosféře národa, který v roce 1938 kapituloval bez jediného výstřelu, jsou nicméně samozřejmě nevyčíslitelné. A vše nasvědčuje tomu, že ještě dlouho budou. 

RESPEKT 38/2018

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1638
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte