Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

„Do prázdna, s holýma rukama“

Masaryk se vrhl do nejistoty exilu s jasným cílem: vybojovat nezávislost

Tomas Masaryk
Masaryk kolem roku 1900 • Autor: Getty Images

Ve čtyřiašedesáti letech, kdy si mohl – a měl – užívat klidu zasloužilého univerzitního profesora a předního intelektuála, vzal kufr a téměř bez peněz vyrazil na nejistou a riskantní cestu. Cíl: vybojovat samostatnost pro Čechy po válce. „Šel jsem z Prahy do prázdna s holýma rukama,“ řekl Tomáš Garrigue Masaryk později Karlu Čapkovi. Doma nechal rodinu, ze čtyř již dospělých dětí ho na cestu do neznáma doprovázela pouze dcera Olga. Před sebou měl několikeré obeplutí zeměkoule, tisíce schůzek, stovky novinových textů a taky řadu ne úplně standardních rozhodnutí a kroků, z nichž některé jako by vypadly ze špionážního románu. A taky dlouhé roky stesku po domově a rodině. „Jak mi chybíš, Charlie,“ píše často ženě, s níž na dálku s pláčem prožil i smrt tyfem nakaženého syna Herberta.

Ze solitéra konsenzuál s nabitým revolverem

Stejně jako se samostatný stát nezrodil přes noc, ani odchod budoucího „otce budovatele“ do ciziny se neudál ze dne na den. Masaryk ještě v létě 1914 „doufal, že vojna nebude“, následně pak dlouhé měsíce zvažoval další postup, pečlivě mapoval situaci a radil se mnoha lidmi. Odejít do ciziny se rozhodl na sklonku roku 1914 poté, co dospěl k závěru, že když Rakousko-Uhersko válku vyhraje, bude to pro Čechy znamenat zhoršení jejich postavení, a že jinak než z ciziny tyto trudné vyhlídky zvrátit nepůjde (více v textu na str. 30–35). Do ciziny pak odcházel jiný Masaryk, než jaký předtím desítky let ovlivňoval rakouskou i českou veřejnou debatu. „To byl zřejmě uzlový bod jeho přerodu,“ píší Eduard Kubů a Jiří Šouša v knize T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci. „Z polohy solitérního exkluzivního sebevědomého politika, jenž nebere ohledy na názory většiny politického spektra, tedy člověka spíše polemicky názorově rozdělujícího, v Masaryka konsenzuálního, sjednocujícího kolem sebe směrodatné politické síly akceptující princip nezávislosti.“

Od počátku pak Masarykův pobyt v cizině nese rysy špionážního románu. Hned první zprávu, kterou poslal ještě z Prahy „přátelům v zemích Dohody“, konkrétně šéfovi zahraniční rubriky britského listu The Times Wickhamu Steedovi, se musel kurýr, jímž byl českoamerický dobrodruh Emanuel Voska, naučit zpaměti, aby nebyl kompromitován, a v rámci bezpečnostních opatření cestoval do Anglie ve skupině. Utajení bylo namístě – poskytnutím informací vojenského charakteru i zprávami o perzekucích obyvatelstva nepřátelské mocnosti se TGM dopustil velezrady. Přes nejrůznější bezpečnostní opatření byl ovšem Masaryk během pobytu v exilu dlouhodobě sledován německými a rakouskými „špehouny“.

Reklama
Reklama

Jak zmínil TGM později ve svých rozhovorech s Karlem Čapkem, hlavní aktéři zprvu ve svém „špionážním románu“ neuměli moc chodit. Ale rychle se to naučili, protože jakmile se zahraniční akce rozběhla, byl Masaryk podle svých slov jako „natažený stroj“: „Neměl jsem v hlavě nic než naši akci proti Rakousku, nic jiného jsem neviděl a necítil, jako bych byl hypnotizován,“ řekl Čapkovi. A to jak ve vyjednávání v salonech evropských a amerických velkoměst, tak v mnoha pozoruhodných dovednostech, které velký zápas o československou samostatnost vyžadoval. Na některé riskantní schůzky s lidmi podezřelými ze spolupráce s rakouskými úřady TGM nosil nabitý revolver, jednu dobu cestoval na srbský pas, pak zase na pas, v němž předstíral, že je Dán jménem Thomas George Mardsen. Na cesty s falešným pasem a do nebezpečných zemí (třeba Švédska, kde hrozilo jeho vydání Rakousku) se pečlivě připravoval: „Vypáral jsem ze šatů všechny krejčovské firmy pražské i londýnské a třikrát jsem prohlédl každý kousek papíru a šatstva, co jsem s sebou vezl, aby mě nic neprozradilo,“ vyprávěl Čapkovi. Vymýšlel taky nové způsoby pašování tajných zpráv a prověřování jejich kurýrů. „Nechtěl jsem užívat obvyklých a rakouským úřadům jistě známých prostředků, jako je zašít zprávy do límce nebo je vložit do podpatků,“ říká TGM. Zprávy tak putovaly v sudech s olejem, v kufrech s dvojitou stěnou (nikoli dnem, jak bývalo zvykem), v navrtaných deštnících, v hodinkách, v deskách s notami Smetanových oper. Pečlivě vybíral také posly, kterým hrozilo velké nebezpečí. To mimochodem Masaryk reflektuje v poznámce o nákladech na jednu cestu kurýra do Prahy, která stála zhruba 200–300 franků, ale u níž počítal, že se navýší „až nám některého posla chytnou a snad pověsí“.

„Zprávy putovaly v sudech s olejem, v kufrech s dvojitým dnem, v navrtaných deštnících, hodinkách, v deskách s notami Smetanových oper.“

Tweetni to

A když už jsme u peněz a nákladů, stojí za zmínku mírný nesoulad v představách o transparentnosti účtů, který zavládl mezi představiteli exilu a hlavními sponzory jejich akce, jimiž byly početné a pro myšlenku nezávislosti zapálené krajanské spolky v Americe. Američtí Češi a Slováci přispěli největšími peněžními částkami (jen za první dva roky války zhruba 100 tisíci dolarů, v dnešních dolarech bezmála dva a půl milionu), ale výměnou za štědrost žádali detailní informace o tom, na co byly peníze vynaloženy – což jim Masaryk a spol. odmítali vyjevit. Jednak proto, že by z podobného vyúčtování mohly rakouské úřady rozpoznat taktiku zahraničního odboje, ale také proto, že část peněz šla na „podporu osob, redaktorů, honoráře za dodávání důležitých informací“, byť Masaryk později odmítl, že by kohokoli „podpláceli“. Jak nicméně píše Vojta Beneš, starší bratr Eduarda, v knize vzpomínek vydané v roce 1923: „Jsou určité podniky – a vpravdě rozumný muž to chápe –, jež ve hnutí našem není možno na veřejnost přenášet dnes.“ K čemuž TGM dodával, že revoluci „vyúčtovat nelze“.

Vedle špionských metod a vyjednávání s vrcholnými politiky si Masaryk velmi dobře uvědomoval, že je třeba působit i na veřejné mínění v jednotlivých zemích a tamní významné osobnosti, byť by neměly přímo vliv na politická rozhodnutí. Všude, kam dorazil, tedy mezi prvními kontaktoval místní žurnalisty. „Podle své taktiky, kterou jsem se řídil v celé své propagační práci za hranicemi, snažil jsem se na státníky působit publicistickou diskusí, články, interviewy atd. A dříve než jsem mluvil s presidentem, mluvil jsem s osobnostmi, se kterými se stýkal a které na něho měly jistý vliv,“ píše ve vzpomínkové knize Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918, vydané v roce 1925. Později zdůrazňoval pomoc novinářů: „Jsem všem, celé americké žurnalistice díky zavázán.“ Vedle promyšlené taktiky pomáhaly i náhody nebo plody Masarykova předchozího působení – u amerických Židů, vlivných hráčů amerického veřejného života, si třeba vysloužil pozitivní image díky postoji, který zastával během hilsneriády. Několikrát do běhu věcí zasáhla prozřetelnost. Třeba v roce 1916 se Masaryk chystal – měl už koupený lístek – odplout lodí Sussex na schůzku s francouzským premiérem Briandem, zadržel ho až Benešův telegram, že setkání se odkládá. Loď byla torpédována německou ponorkou a potopena.

Některé detaily exilových let pak vzbuzují úsměv na tváři. Budoucí československé hlavě státu se prý celou válku – a pak „aji doma jako prezidentovi“ – zdávalo, že ho honí rakouští „policajti“. A v Londýně si jednou rozbil hlavu, ale nikoli zásahem všudypřítomných rakouských špehounů, ale proto, že v londýnské mlze vrazil do „kandelábru“. X

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte