Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Rusko pořád v mlze

Ale možná se blíží obrovská změna v jeho dějinách

Trans-Siberia
Stále se vracející existenciální otázka ruských dějin: Proč? • Autor: Milan Bureš

V letech 1866–1876 pracoval ruský básník, spisovatel a kritik Nikolaj Někrasov na poemě Kdo žije šťastně na Rusi?.  Dílo je jednou z mnoha uměleckých reakcí, ale asi tou nejznámější, na pravděpodobně nejvýznamnější sociální reformu v celých ruských dějinách, na zrušení nevolnictví, které v březnu 1861 zvláštním manifestem vyhlásil car Alexandr II. Sedm mužiků se vydává na pouť Ruskem a snaží se najít šťastného člověka. Bude to statkář, úředník, pop, kupec, ministr, nebo car? Těžká nemoc autorovi nedovolila napsat zamýšlených osm částí a závěr poslední, čtvrté, proto definitivní odpověď nepřináší, což však nakonec asi není podstatné. Někrasov totiž dokázal zformulovat jednu z existenciálních otázek ruských dějin. Otázku, která se stále vrací, a v posledních letech s mimořádnou naléhavostí… Proč?

V prosinci 1877, kdy Někrasov umírá, postupovala ruská armáda, po těžkých bojích v Bulharsku, směrem k Istanbulu (Konstantinopoli). Poté, co se Rusko vypořádalo se Švédskem (1721), bylo zlikvidováno Polsko (1795), vyhnán Napoleon a dobyta Paříž (1814), bylo vítězné Rusko poraženo v krymské válce (1856). Podobná gigantické „chaloupce na kuří nožce“ se pokořená mocnost, „bez jejíhož svolení v Evropě nevystřelilo jediné dělo“, otočila k Evropě zády a zabrala další nesmírná území v Asii. Tehdy byly ruské dějiny přirovnány ke kyvadlu, které osciluje mezi Evropou a Asií a rozdrcení osmanské říše mělo Rusku v očích Evropanů vrátit ztracený respekt. Nestalo se tak. Osmanská říše se zhroutila až v důsledku první světové války, stejně jako Rusko, ve kterém se dostal k moci jeden z nejstrašnějších režimů v lidské historii. Zásadní příspěvek k porážce nacistů ovšem přiměl svět zavřít oči nad dříve spáchanými zločiny bolševiků, které si s těmi nacistickými nijak nezadaly. A nejen to: velkolepé vítězství korunované dobytím Berlína, mistrovsky propracovaná propaganda, strach a apatie ztýraného obyvatelstva a fanatické nadšení mezinárodních hlasatelů komunistické ideje umožnily zamaskovat zoufalou sociální a ekonomickou situaci sovětských lidí, kteří se, jak v práci Každodenní stalinismus skvěle vystihla Sheila Fitzpatrick, již ve třicátých letech proměnili v „lovce a sběrače industriálního věku“, permanentně mobilizované k válce v rytmu tehdy populární písně „Jestli zítra vypukne válka“.

Hlasovat nohama

Z dnešní perspektivy je možné konstatovat, že zrušení nevolnictví, které položilo základy pro možný dobrý život stále se zvětšující části ruské společnosti, nakonec kvůli sedmi dekádám vlády bolševiků k ničemu pozitivnímu nevedlo. Základy zmizely. Po rozpadu SSSR se nové vybudovat nepodařilo. Politická tranzice a ekonomická transformace skončily nezdarem, což lze nejvýmluvněji demonstrovat na tragických číslech demografického vývoje a obnoveného růstu počtu emigrantů. Od roku 1992 do roku 2012 úmrtnost nepřetržitě převyšovala porodnost. V letech 2013–2015 sice opticky došlo ke změně, ale zejména díky zvýšenému počtu migrantů, neboť Rusové, kteří po rozpadu SSSR zůstali v ostatních sovětských republikách, se konečně mohou bez větších komplikací vracet domů. Navrátilci však nezvládnou negativní demografický trend zvrátit, neboť nastává období, kdy by měly začít mít děti ročníky narozené v devadesátých letech, tedy historicky nejméně početná část ruské populace. Navíc je třeba vzít v úvahu, že v dnešním Rusku tři ze čtyř těhotenství končí potratem, a v důsledku nepříznivých socioekonomických a politických podmínek stoupá emigrace. Stejně jako v případě jakékoli jiné země i z Ruska odcházejí v první řadě mladí, zdraví a vzdělaní lidé. Zmíněný trend, na kterém se shodují jak ruští, tak i zahraniční experti, v zásadě vylučuje jinou interpretaci, než že Rusové zkrátka své vlasti, respektive jejím politickým elitám, nedůvěřují.  Tím, že nechtějí mít děti a ve velkém opouštějí  vlast, potvrzují (údajně) Leninův výrok, že lidé jsou nejupřímnější tehdy, když je necháte „hlasovat nohama“.  Někrasovova otázka je v posledních letech zodpovídána způsobem, který je nanejvýš výmluvný.

Reklama
Reklama

Ruský veřejný prostor byl vyhrazen pro rituální demonstrace pevného sepětí prezidenta s lidem.

Tweetni to

Rusko opouští jeho budoucnost, což nelze zamaskovat ani spektakulární proměnou Moskvy plné mrakodrapů nebo pořadatelstvím světového fotbalového šampionátu. Putin o skvělé budoucnosti Ruska pochopitelně mluví, ale málo z toho, co dosud udělal, přineslo pozitivní výsledky. Po anexi Krymu, čímž Putin do Evropy jako prostředek komunikace mezi státy opět vrátil válku, byl dán příkaz k vypracování státní kulturní politiky „Rusko – ne Evropa!“. Rusko, v jehož znaku je dvouhlavý orel, si totiž má možnost vybrat s kým a proč (ne)bude spolupracovat. Jeho orel hledí jak do Evropy, tak do Asie a teď nastal  čas k obratu do dynamicky se rozvíjející Asie, což  přinese nevídaný a netušený rozvoj. Až se tak stane, bude se v Rusku žít dobře… Nebo ne?

Korupční evergreen

Zatím, a jistě lze namítnout, že je ještě příliš brzy, tomu nic nenasvědčuje. Čína, neboť o ni jde v prvé řadě, od rozpadu Sovětského svazu prodělala mnohem dynamičtější vývoj než samo Rusko, ale aby se tak stalo, musela se reformovat. Rusko nic takového nepodniklo a pod Putinovým vedením toho ani nebude schopné. Dnes produkuje maximálně kolem 12 procent čínského HDP a rozdíly v ekonomické síle se budou i nadále zvětšovat. Stejně špatně vyznívá i srovnání rozvoje lidského potenciálu.

Oč hůře si Rusko vede hospodářsky či demograficky, a není podstatné, zda v Asii či v Evropě, o to intenzivnějším způsobem ho Putin připoutává k obrazu zářné, monumentální a hrdinské minulosti. Protože monopol na její interpretaci má stát, jedná se o obraz pokřivený, ale většina ruské společnosti to neví, respektive vědět nechce. Staré hrdinské příběhy jsou – v novém, technicky dokonalém provedení – úspěšně vraceny do oběhu. Sovětské masové písně dostaly rockovou úpravu, místo tradiční balalajky či garmošky jsou doprovázeny zvukem elektrických kytar a syntetizátorů. Vrcholem návratu do minulosti je tradiční vojenská přehlídka na Den vítězství. Po Rudém náměstí opět rachotí tanky, jsou předváděny nejmodernější druhy zbraní, včetně zbraní jaderných. Vojenská přehlídka je jak vzpomínkou na minulost, tak ukázkou ruské síly a ambicí, zdrojem hrdosti.

Od roku 2000 je zřejmé, že ruský veřejný prostor byl téměř exkluzivně vyhrazen pro rituální demonstrace pevného sepětí prezidenta s lidem, který náležitě oceňuje neúnavnou a obětavou práci vůdce. Během Putinovy vlády většina jeho kritiků zemi opustila, někteří, kteří se nedali umlčet, byli zlikvidováni.  Letos v březnu však Rusko zažilo něco zvláštního a jedinečného, když nemalá část veřejnosti dala najevo nespokojenost s bezprecedentní úrovní korupce.

Boj proti korupci je jedním z evergreenů Putinova vládnutí, a proto by se mohlo zdát, že prezident a vláda proti takovým vystoupením nemohou nic namítat. Kreml však pochopil, že demonstranti podporu boje proti ekonomické korupci pojala jako kritiku vlády, která s ekonomickou korupcí nic nedělá, neboť její členové patří mezi nejzkorumpovanější osoby v zemi. Poprvé v novodobé historii Ruska vyšli ve do ulic lidé, kteří se narodili v postsovětském Rusku. Optimisté jsou přesvědčeni, že to je první generace Rusů, kteří nejsou poznamenáni sovětskou ani postsovětskou mentalitou. Tradiční komunikační kanály, ať už jde o státem ovládané sdělovací prostředky, které pro většinu představují hlavní, pokud ne jediný zdroj informací, nebo státem poskytované platy, důchody a sociální dávky, které představují hlavní zdroj příjmů většiny Rusů, na tuto generaci zatím nemají vliv. Další měsíce ukážou, jak bude státní moc reagovat. Ruská historie je velmi chudá na případy, kdy státní moc komunikovala, ale velmi bohatá na případy, kdy na nepříjemné otázky reagovala silou. Je to sice málo pravděpodobné, leč přesto možné, že stojíme na prahu éry, o níž se jednou řekne, že tehdy Rusko nastoupilo cestu, kdy se Rusům v Rusku začalo dobře žít.

Autor je politolog.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte