Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Kým vlastně jsem?

Základním tématem současné populární hudby se stalo hledání identity

American Express Music Presents: Kendrick Lamar Live At Music Hall Of Williamsburg In Brooklyn, NY
Návrat k jedinci. (Kendrick Lamar) • Autor: Getty Images for American Expres

Umění by mělo uklidňovat ty, kdo se trápí, a potrápit ty, kdo jsou v klidu,“ říká v rozhovorech často Josette Maskin, členka kalifornského popového tria Muna. To rčení je staré. Původně bylo věnované nikoli umění, ale novinařině, ovšem v roce 2017 se dá bez problému vztáhnout i na populární hudbu a Muna se toho drží při každé příležitosti.

Bylo to pár dnů poté, co Donald Trump zakázal vstup uprchlíkům do USA, kdy Muna, která se otevřeně hlásí k LGBTQ hnutí, vystoupila v televizní show s klávesovým hitem I Know a Place a na místě zazpívala i na poslední chvíli dopsanou sloku: „I když naše kůže i naši bozi vyhlížejí jinak, věřím, že každý lidský život má stejnou váhu. Chci to bránit všemi silami. On není můj lídr, i když je můj prezident.“ To gesto mnoho diváků u obrazovek uklidnilo – a samozřejmě bylo i dost těch, které namíchlo.

Reklama
Reklama

2016 Lollapalooza - Day 4
Není můj lídr, i když je můj prezident. (Muna) • Autor: WireImage

Nikdy jindy v historii popu nebylo na vrcholu tolik tvůrců, pro něž je snaha popsat, za čím si společensky i politicky stojí, stejně důležitá jako hravost, chytlavost nebo autenticita. Trend před pár sezonami odstartovaly afroamerické hvězdy jako Beyoncé nebo Kendrick Lamar, které mluvily z pozice rasové menšiny nebo reflektovaly ženský úděl. Dnes tato perspektiva zjevně prosakuje do všech žánrů a scén.

Umění by mělo uklidňovat ty, kdo se trápí, a potrápit ty, kdo jsou v klidu.

Tweetni to

Před očima se měnící svět přináší obrovská zmatení, pocity nejistoty a s nimi se pojí potřeba jít úplně na začátek – až k jedinci. Z gruntu pojmenovat, kým v tom světě jsme. Právě identita tvůrce i posluchače je letos v populární hudbě téma číslo jedna, což nedávno konstatoval také deník The New York Times. Pop do jisté míry navazuje na tradici lidové hudby, nenárokuje si titul vysokého umění. Patří lidem, mluví k nim i za ně, a proto není divu, že chce přijít i na to, jací jako „lidé“ jsme. S nástupem internetu se začalo věřit, že síť všechny rozdíly smaže, ale dávno víme, že se to nestalo.

Proto je současné hudební dění plné dobrodružného pátrání po tom, co to vlastně dnes v daném společenskopolitickém klimatu globalizovaného světa znamená patřit k menšině či většině. Co to obnáší být mužem nebo ženou, cizincem, homosexuálem nebo míšencem, mít jiné náboženství či pocházet z nižší nebo vyšší vrstvy. Na porozumění tomu všemu totiž lze dále stavět a hledat v mnohosti hlasů společnou řeč.

Specifická obrana

Líbivý a povznášející klávesový zvuk, který Munu charakterizuje, zní ozvěnou osmdesátých let. Nejde tu ale jen o prostý obdiv k popu té doby – volba má co dělat také s atmosférou strachu, která není nepodobná té dnešní. Pouze stíny hrozby AIDS, ve vzduchu visícího jaderného konfliktu na planetě rozdělené na Východ a Západ, vystřídala nevyzpytatelnost teroristických útoků, informační válka nebo nepředvídatelní populističtí vůdci.

„Ty časy se podobají, protože dnes stejně jako tehdy je nástrojem ovládání strach,“ říká k tomu v rozhovoru zpěvačka Muny,  Katie Gavin. A je to právě strach, který si coby otevřeně queer osoba, jež v textech popisuje sexualitu i nefunkční a násilné vztahy, nechce nechat vnutit.

Obranou je vytváření prostoru – myšlenkového i skutečného, kde by podobně naladění lidé necítili žádné ohrožení. O tom pojednává i zmíněný hit I Know a Place, kde Gavin v refrénu zpívá: „Znám místo, kam můžeme jít. Tam všichni složí zbraně. Věř mi a sleduj, co se stane.“ Další bolestivý význam ta skladba získala krátce poté, kdy loni v červnu do gay klubu Pulse v Orlandu na Floridě vstoupil střelec a usmrtil tam 49 lidí. Muna ji od té doby hraje jako permanentní přání bezpečného prostoru pro libovolnou jinakost.

Tendence mluvit za určitou skupinu lidí je něco, co se vrací k samotným kořenům populárních žánrů. Popisuje to Nitsuh Abebe v nedávném textu pro výše zmíněné The New York Times, kde dokládá, že po většinu času tu neexistovaly žánry, ale národnosti. Programy amerických kabaretů počátku 20. století obsahovaly čísla takřka pro každou skupinu imigrantů od irských přes italské, židovské po čínské. Toto dělení přetrvalo víceméně do padesátých let a skrývalo se za ním přesvědčení, že hudba – podobně jako jídlo – pochází z konkrétních míst a od tamních lidi. Světová hudba měla podobu světové kuchyně, kde různí lidé vytvářejí různé styly.

Vše se změnilo po válce, kdy se na populární hudbu přestalo pohlížet jako na lidovou tradici, ale stala se z ní tu umělecká forma, tu zboží vyráběné na míru konzumentské skupině – především mladému publiku. Roztrhl se pytel se žánry, které byly na základě zvuku – nikoli místa původu – propracovány do nejmenších detailů. Hudba se pomalu oddělovala od lidí, což jen umocnil nástup internetu. S počátkem nového milénia se začalo hojně mluvit o tom, že brzy přestane být podstatné, kdo, s jakou zkušeností a kde na světě hudbu dělá.

Přitom je to ale nakonec zkušenost jedince – spoluprožívaná s publikem –, moment, kdy se osobní mění ve společenské, co je největší silou písně. Současný trend ukazuje nejen, jak je nemožné oddělit píseň od člověka, ale také to, jak pestrá je lidská zkušenost roku 2017. Vedle žánrů na ni totiž už úplně nestačí ani genderové či národnostní dělení.

Problém bílého muže

Laetitia Tamko byla teenagerka, když její rodina přesídlila z Kamerunu na předměstí New Yorku, kde byla v místní komunitě jedinou černoškou. Vyčnívala v mnoha ohledech. Kvůli tradičnímu krátkému sestřihu si ji tu všichni pletli s klukem. Ačkoli je tmavé barvy pleti, o afroamerické hiphopové kultuře neměla sebemenší ponětí. Nakonec našla spřízněné duše na indierockové kytarové a písničkářské scéně, která je ale dominantně bílá.

Celou tuto cestu reflektuje její letošní kritikou opěvované album Infinite Worlds, které je vzrušující právě tím, že na něm jedna konkrétní lidská zkušenost překračuje tradiční dělení světa i hudebních stylů. Vykořeněná Laeitia Tamko díky indie rocku nalezla svoje bezpečné místo a přitom její unikátní příklad je něco, co indie rock proměňuje a otevírá mu nové obzory. „Uvědomuji si, že to, jaká jsem a jakou hudbu dělám, nemůže nebýt politické,“ vysvětluje Tamko v rozhovoru pro server Pitchfork.  „Jsem černá, je to zjevné, nepopírám to. A dělám to pro všechny černé lidi, které by nikdy nenapadlo, že by mohli dělat to, co já.“

2017 SXSW Conference And Festivals - Day 7
Žánrové ani genderové a národnostní dělení už nestačí. (Tamko z Vagabon) • Autor: WireImage

Odvahu ale nevyžaduje jen přihlášení se k menšině. Vedle všech zjevných případů, kdy se v čele kapel ocitají translidé či potomci z rasově smíšených vztahů a popisují svoje vidění světa (jako příklad uveďme Mitski nebo Japanese Breakfast), naprostou revizí prochází i mužská zkušenost. Právě ta totiž hrála v rokenrolu od jeho dřevních dob prim. V době svého vzniku rokenrol hledal dostatečně provokativní, přitom ale ještě společensky přijatelný slovník definující mužskou sexualitu. Tu má rokenrol přímo ve své DNA. Poválečné hvězdy typu Chucka Berryho nebo Elvise Presleyho zpívaly o nových botách i mladých vyzývavých dívkách a čerstvě probuzenému teenagerskému publiku bylo v těch jinotajích vše jasné. Podobná jednosměrnost sexuálních tužeb je však v dnešní době  neudržitelná. Nehledě na to, že samotná mužská role doznala od zmíněných časů značných proměn.

Moc dobře si to uvědomují hardcorepunkoví Pissed Jeans z Filadelfie, jejichž aktuální album Why Love Now se zbavuje veškerého machismu, který bývá v rockové hudbě přítomný.  A také dost dobře chápou, jaká privilegia jim zaručuje, že jsou parta bílých mužů ve středním věku. U Pissed Jeans to není žádná novinka, už jejich předchozí tvorba byla postavená na (sebe)ironizování maskulinity, což dokládaly názvy skladeb jako Ashamed of My Cum nebo Goodbye Hair. Nyní šli dokonce tak daleko, že si jako oponentní poradkyni pro texty vybrali feministickou básnířku a hudebnici Lydii Lunch.

Výsledkem je deska, která by na první poslech sice mohla znít jako stereotypní chlapsky tvrdá nahrávka, ale v druhém plánu ostře polemizuje s tím, jak bídně někdy muži svou roli naplňují. „Jsem prototyp ctnostného muže. A teď mi dovol prozradit proč. Protože ta laťka je hrozně nízko,“ vyráží ze sebe Matt Korvette v singlu The Bar is Low.

V centru alba pak stojí nechutný monolog sexuálního predátora – šéfa ve firmě, který poroučí své podřízené a častuje ji obscénními poznámkami typu: „Skoč mi pro kafe a namoč v něm svoje kalhotky, poněvadž já mám rád svoji kávu se smetanou.“ Ta scéna je odpudivá už v tom, že v rámci profesních vztahů a vystupování z pozice moci vůbec není nepředstavitelná, a zobrazuje něco, co by Pissed Jeans nejraději vymazali z charakteristik svého genderu. Pokoušejí se o to vším, co dělají.

Ve světě, kde se všechny zažité definice daly do pohybu, je otázka po identitě zcela klíčová.

Tweetni to

„Myslím si, že je v pořádku přiznat si, že máš sexistické sklony, že jsi privilegovaný a že ti svět jako bílému muži skýtá spoustu výhod. Připustit si to a začít na tom dělat je důležitější než to zkoušet popírat a tvrdit, že na mé straně není žádný problém,“ říká k tomu Korvette v nedávném rozhovoru pro server Bandcamp.

Základní jednotka

Ve světě, kde se všechny zažité definice daly do pohybu, je otázka po identitě zcela klíčová. Míří na samý začátek, k podstatě toho, kým jsme, kým bychom mohli být a co stojí v cestě tomu, proč takoví nejsme. Píseň je pro toto sdělení evidentně ideální médium, protože hudba má velkou výhodu, že spojuje individuální prožívání se skupinovým. Vstupuje do těla a probouzí intimní reakce od dojetí po chuť tančit. Přitom nabízí kolektivní zážitek, propojuje posluchače s interpretem i jeho dalšími fanoušky. Má schopnost vytvořit prostor a ovládnout jej, alespoň na tu chvíli, co zní éterem.

Ve všeobecné atmosféře chaosu, obav a nedůvěry se tak spousta hudebníků zcela pochopitelně obrací k identitě, jejíž respektování vytváří předpoklady dobře fungujícího společenství. Hledají tu základní stavební jednotku, jíž není nic jiného než lidská zkušenost. O ní chtějí začít zpívat. Nejlépe nakonec to, o čem jsou písně roku 2017, shrnuje název debutového alba tria Muna. Jmenuje se About U –  O tobě.  Ať už jsi kdokoli.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1354
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte