Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Až starostové povládnou světu

Místo států se o slovo hlásí superměsta

Mesta01_profimedia
Autor: Profimedia, Solent News

Kanada je druhou největší zemí na světě, její panenské lesy a nekonečné pláně se táhnou od Pacifiku až po Atlantik. Je to také velmi bohatá země – stabilně patří do první dvacítky největších národních ekonomik na světě. Všechno je ovšem relativní – kdybychom změřili ekonomický význam měst, celou kanadskou ekonomiku o velikosti 1,6 bilionu dolarů by strčilo do kapsy jediné město – japonská metropole Tokio.

Mužem, který na tento paradox současnosti nedávno upozornil, je profesor Torontské univerzity Richard Florida. Letos v dubnu spočítal ekonomický výkon globálních superměst, jako jsou Tokio, New York nebo Londýn, a porovnal ho s národními státy. A došel k zajímavému postřehu: „Skutečnými centry globální ekonomiky jsou dnes města – to ona jsou platformami pro inovace, podnikání a ekonomický růst. Avšak co se týče fiskální a politické moci, zůstávají uvězněná uvnitř stále více zastaralých a zpátečnických těles, která nazýváme národními státy,“ píše Florida na webu CityLab, který patří pod časopis The Atlantic.

Reklama
Reklama

Urbanista Florida není sám, kdo si myslí, že váha měst roste. „Začíná éra, ve které budou města důležitější než státy,“ píše světoběžník a známý autor knih o globalizaci Parag Khanna ve své knize Connectography: Mapping The Future of Global Civilization (Konektografie: Popis budoucnosti globální civilizace). V ní popisuje svět, kde New York (nebo třeba Dubaj) fungují tak trochu jako moderní verze čile obchodujících, nezávislých městských států, které známe ze starověku (řecký přístav Délos), středověku (hanzovní města jako Hamburk) či renesance (italský Janov).

Někteří autoři jdou ještě dál. „Národní stát globálně selhává. Poskytl skvělý politický recept pro dosažení svobody a nezávislosti národů, ale vůbec se nehodí pro dobu všeobecné provázanosti. Město je v dnešním globalizovaném světě nejlepší nadějí pro budoucnost demokracie,“ soudí politolog Benjamin Barber ve své knize If Mayors Ruled The World: Dysfunctional Nations, Rising Cities (Kdyby starostové vládli světu: Rozklad států, vzestup měst). A předkládá důvody, v čem je podle něho „glokální“ politika světových měst mnohem více vhodná pro dnešní svět než systém vlády národních států.

Tisk

Výše zmíněné slogany mohou působit přehnaně, ale faktem je, že města jsou pro dnešní rozvinutý svět zjevně příznačná. Někdy během roku 2010 nastala chvíle, od které většina obyvatel planety žije ve městech a venkov je poprvé v historii lidstva v menšině. V roce 2050 bude podle demografických propočtů ve městech žít 70 procent zemské populace. Čtyřicet hlavních „megaměst“ dnes vytváří dvě třetiny světového bohatství.

Provokativní teze, že města v budoucnu nahradí státy, vyvolává celou řadu otázek. Opravdu slábne role států? Jak má takové globální město 21. století vypadat? A máme mít vůbec ze vzestupu globálních měst radost? Na tom se urbanisté, politologové ani ekonomové úplně neshodnou.

Město je v dnešním globalizovaném světě nejlepší nadějí pro budoucnost demokracie.

Tweetni to

Díky obrovskému množství dostupných dat ale pravidelně sestavují žebříčky, v nichž města hodnotí. Srovnávají, ve kterém městě sídlí nejvíc velkých firem, které má nejvíc leteckých spojení, ale i kde je vysoká sociální nerovnost. Tyto žebříčky poskytují novou perspektivu, přes kterou lze vnímat dnešní svět; ukazují, kde je dnešní Délos, Hamburk nebo Janov. Naznačují, která města v nové světové architektuře světa upadají a kterých vliv naopak roste. A někteří se snaží odpovědět na základní otázku: je globální město dobrým místem k životu?

Od výroby k „výrobě“

Co to vlastně je globální město? A jak se liší od města neglobálního? S termínem přišla známá americká socioložka Saskia Sassen, která v roce 1991 napsala knihu The Global City: New York, London, Tokyo (Globální města: New York, Londýn, Tokio). V knize, která dnes patří do kánonu pro urbanisty i ekonomy studující globalizaci, Sassen popisuje, jak změny ve způsobu průmyslové výroby v druhé polovině 20. století dramaticky zvýšily ekonomický význam měst.

Vzestup těchto měst umožnila – jak jinak – globalizace, přesněji řečeno její obchodní dimenze. Po druhé světové válce se svět propojoval, překážek, jako jsou dovozní cla, ubývalo, vznikly celosvětové organizace typu Světové banky a GATT (dnes WTO), které usnadňovaly volný přeshraniční obchod. Velké společnosti pochopily, že pro ně bude výhodnější rozptýlit výrobu po světě do více různých zemí. Vývoz zboží nahradily přímé investice; automobilka už nevozila auta z Japonska do USA, ale postavila tam továrnu. Z národních firem jako Toyota či General Motors se začaly stávat nadnárodní korporace. Výroba se postupně začala decentralizovat. Města jako Detroit, Manchester či Nagoja začala ztrácet na významu, velká část průmyslové výroby se přesunula do měst v Číně, na Tchaj-wanu nebo v Mexiku.

Redcar steelworks closure: Thousands prepare for a grim Christmas
Kouřící komíny globální uzel nedělají. (Cleveland) • Autor: Eyevine, Profimedia

Vzniklé nadnárodní firmy vyžadovaly stále větší počet specializovaných služeb – finančních, právnických, účetnických nebo informačních. Tyto úkony byly nad jejich schopnosti a objednávaly si je od specializovaných firem, tedy investičních bank, konzultantských společností, advokátních kanceláří či mediálních domů. Tyto servisní firmy mají tendenci se shlukovat na jednom místě, zpravidla tam, kde sídlí burza cenných papírů a hlavní banky – do velkých měst. „Z těchto služeb se postupem času stala výroba nového druhu,“ píše Sassen. Tato „výroba“ specializovaných služeb se postupně stala mohutnějším odvětvím než tradiční výroba věcí, například automobilů. Z měst, kde se tyto služby koncentrovaly, se stala řídicí centra nové globální ekonomiky a místa produkce většiny bohatství. „Ekonomický úspěch těchto měst je čím dál více nezávislý na jejich geografickém okolí, a dokonce i na jejich národních ekonomikách,“ píše Sassen.

Globální města jako Londýn či New York se stala uzly na globální síti finančních a informačních proudů, které už nejsou příliš regulovány hranicemi ani pravidly. Architektura světa se změnila. „Co přispívá k růstu sítě globálních měst, nemusí nutně vést k růstu států. Existuje například systémový vztah mezi růstem globálních měst na jedné straně a úbytkem moci národní vlády a úpadkem hlavních průmyslových center na straně druhé?“ ptá se v knize Saskia Sassen. Socioložka varuje před dalším trendem, totiž že v globálních městech roste ekonomická nerovnost mezi obyvateli (tu detailně rozebírá v pozdějších knihách). Nerovnost je způsobená vysokými příjmy těch, kteří se přímo účastní funkcí globálního města (finanční služby, poradenství a audity, právnické služby, public relations) a daleko nižšími mzdami zbytku obyvatel. Saskia Sassen vzestupu globálního města přihlíží s obavami a nepovažuje ho za automaticky lepší než model silných národních států.

Město z plakátu

Totéž se nedá říci o Paragu Khannovi, v úvodu zmíněném autorovi v roce 2016 vydané knihy Connectography. Khanna je autorem mezinárodních bestsellerů o tom, jak se proměňuje náš svět, a jeho pohled na globalizaci je oproti Saskii Sassen vyloženě optimistický. Vychází z její teze o globální síti vztahů mezi městy a dál ji rozvíjí.

Ústředním motivem knihy Connectography je teze, že „konektivita“ neboli propojenost je zásadní kvalitou, která definuje globální město. „Přichází éra, kdy města budou důležitější než státy a dodavatelské řetězce budou důležitějším zdrojem moci než armády, jejichž smyslem bude ochrana těchto řetězců, nikoli hranic. Soutěž v konektivitě je závodem ve zbrojení 21. století,“ píše na úvod Khanna. A popisuje budoucnost, kdy na mapách světa nebudou výraznými symboly označená jen velká města, ale také globální dálnice, superrychlé železnice a internetové kabely, které je spojují.

Best Images of 2014
Asijská města se derou stále více do popředí. (Singapur) • Autor: Profimedia, Zuma Press – News

Zcestovalý Khanna ve svižně napsané knize bere čtenáře na oslnivý výlet kolem světa. Vyzdvihuje města jako Dubaj (kde vyrůstal) a Singapur (kde nyní žije), která jsou podle něho modelem, jak globální, propojené město bude vypadat. Zejména Dubaji je věnovaná celá kapitola. Khanna ji chválí za to, že je to město, které si dalo konektivitu jako svůj cíl a stalo se vzorem, jak se z typické arabské země těžící ropu může skrze investice do infrastruktury stát globální obchodní uzel nezávislý na nerostném bohatství. Ještě před třiceti lety byla Dubaj poměrně ospalým městem regionálního významu. Postupem času ale na poušti v Perském zálivu vyrostlo kosmopolitní skleněné město, kterému se přezdívá Hongkong Blízkého východu.

Dubaji vévodí Burdž Chalífa, nejvyšší věž na světě, u jejíž paty se nachází nákupní centrum, které je nejnavštěvovanějším místem na planetě. Zdejší terminál aerolinek Emirates má nejvíce leteckých spojení na světě, lze odtud odletět prakticky kamkoli ve kteroukoli denní i noční dobu. Finanční centrum poskytuje služby klientům z Číny, Íránu, Afriky i Evropy. Šejkové, kteří Dubaj spravují, nechali ve městě vytvořit speciální bezcelní zóny, kde firmy nemusí platit daně. Každé odvětví má svoji vlastní: Je tu Media City, Design District, Auto Zone, Gold and Diamond Park, Silicon Oasis atd. Skoro 90 procent obyvatel Dubaje tvoří cizinci, což z města dělá vpravdě globální metropoli, píše Khanna. Že velkou část obyvatel tvoří chudí dělníci z Bangladéše, Indie či Pákistánu, žijící v podmínkách připomínající novodobé otroctví, autor připouští, považuje to ale za přirozenou a oboustranně výhodnou společenskou smlouvu. Výsledkem je hospodářsko-politický model, který jiná města aspirující na rozvoj chtějí okopírovat (mezi mnoha třeba ázerbájdžánské Baku či nigerijský Lagos).

Khannovi nelze upřít nadšení. Při jeho zasvěceném popisu Dubaje (ale třeba i Šen-čenu či dalších čínských měst) má čtenář pocit, že drží prst na tepu doby. Ve svém optimismu ale nepochybně občas svět popisuje spíš takový, jaký by si ho přál mít. „Žijeme v éře, kdy území a hranice států přestávají hrát roli,“ píše v jedné z kapitol. Avšak jeho kniha vyšla v roce, kdy rostou územní spory o Jihočínské moře, dříve ukrajinský Krym patří Rusku, poté co ho obsadila ruská armáda, a Británie vystupuje z Evropské unie. Prezidentem největší ekonomiky světa se stal muž, který chce globalizaci tlumit pomocí protekcionistických opatření, nikoli ji rozvíjet. Dílo vyzdvihující triumf globalizace vyšlo ve chvíli, kdy se svět svým způsobem rozděluje, což Khanna nijak nereflektuje.

Politická autonomie

Jaký efekt bude mít zvolení Donalda Trumpa či brexit na chod globálních měst, jako jsou New York a Londýn? Hlubší reflexe zatím k dispozici nejsou, možný směr ale už naznačily aktuální události. Zatímco většina Británie hlasovala pro vystoupení z EU, Londýn byl ostrůvkem odporu – 60 procent jeho obyvatel si přálo v Unii zůstat. Po výsledcích referenda kdosi uspořádal petici, kterou podepsalo asi 80 tisíc lidí, a žádal odtržení Londýna od zbytku Británie. Londýnský starosta Sadiq Khan sice takový požadavek s lehkým úsměvem odmítl, prohlásil ale, že v reakci na brexit bude hlavní město požadovat větší autonomii v rámci Spojeného království. Nebyl zdaleka sám – také profesor Tony Travers, který přednáší o lokální politice na London School of Economics, napsal sérii článků, v nichž obhajuje nárok Londýna na větší autonomii.

Mesta02_Kateřina Malá
Máme víc společného s obyvateli New Yorku než s venkovany z Yorkshiru. (Londýn)

„Je stále snazší charakterizovat Londýn jako městský stát. Díky své velikosti, bohatství a pestrosti se liší od zbytku země a naopak má více společného s New Yorkem, Torontem než s Yorkshirem či Skotskem,“ napsal Travers v článku pro londýnský deník City A.M. A pokračuje: hustota osídlení v Londýně je desetkrát vyšší než v druhém nejlidnatějším regionu země. Město má víc obyvatel než Skotsko a Wales dohromady a 40 procent z nich se narodilo jinde než v Británii. Londýn tvoří víc než pětinu britského HDP a ze svých daní každý rok pošle deset až dvacet miliard liber do zbytku země. Kdyby si tyto peníze nechal, mohl by za ně postavit dostupné bydlení pro chudé, myslí si Travers. O potřebě větší rozpočtové autonomie a využití peněz na výstavbu dostupného obecního bydlení pro chudé, ostatně optimisticky mluví i starosta Khan (a potvrzuje tím varování Saskie Sassen, že globální města jsou místy extrémní nerovnosti).

73_mapa_mesta

Podobná propast mezi městem a venkovem existuje i v USA. Jak známo, lidé žijící v New Yorku a dalších velkých amerických městech hlasovali v prezidentských volbách pro Hillary Clinton, ale venkov zvolil do Bílého domu Donalda Trumpa. Krátce po svém zvolení Trump v televizním rozhovoru řekl, že hodlá ze země deportovat imigranty bez dokumentů, jak sliboval ve své kampani. Mluvil o dvou až třech milionech lidí, z nichž velká část žije v takzvaných chráněných městech, což jsou města, která přistěhovalcům nabízejí možnost pobytu i bez dokumentů. Po Trumpově prohlášení vystoupilo několik starostů velkých měst a oznámilo, že prezidentský příkaz tyto emigranty deportovat nebudou respektovat. „Neobětujeme půl milionu lidí, kteří žijí mezi námi. Uděláme vše, abychom tomu vzdorovali,“ řekl třeba starosta New Yorku Bill de Blasio a podobný postoj zaujali i kolegové stojící v čele radnic Chicaga či Los Angeles.

Městská politika není tak ideologická a u starostů není tak důležité, ke které straně patří.

Tweetni to

Americká města znovu projevila nezávislost letos v červnu, když Trump oznámil, že ruší ekologický program vzniklý v Obamově éře, který usiluje o snižování skleníkových plynů na základě Pařížské dohody. Starostové velkých amerických měst na to reagovali s klidem. Oznámili, že už mají svoje vlastní plány na snižování emisí ve městech, protože to je v jejich vlastním zájmu – a pařížskou úmluvu tedy dodržovat budou.

Radnice povládnou světu

Jedním z lidí, kteří velkou část svého života zasvětili boji za větší autonomii měst, byl Benjamin Barber, politický teoretik a poradce mnoha různých starostů po celém světě a také bývalého amerického prezidenta Billa Clintona. Barber je autorem v úvodu citované knihy If Mayors Ruled The World, v níž vysvětluje výhody komunální politiky nad celonárodní. Barber za svého života (zemřel letos v dubnu na rakovinu) razil názor, že toto století bude patřit městům a starostům. Jeho oblíbená fráze, kterou používal v rozhovorech, byla: „Neexistuje republikánský nebo demokratický způsob, jak opravit potrubí.“ (Jejím autorem je bývalý starosta New Yorku Fiorello H. La Guardia.) Barber byl přesvědčen, že městská politika není tak ideologická a u starostů není tak důležité, ke které straně patří.

Věřil, že demokracie dospěla v éře dnešních národních států do slepé uličky a oživit ji bude možné návratem politiky a rozhodování na lokální úroveň. Barber kromě psaní knih v roce 2005 spoluzaložil C40, což je síť měst, jejichž lídři se scházejí, aby si vyměňovali zkušenosti o tom, jak omezovat skleníkové plyny a bránit globálnímu oteplování (zakládajícím členem byl například starosta Londýna Ken Livingstone). Dnes síť spojuje 90 největších měst světa, jejichž lídři se každý rok scházejí. Pro prosazení vyšší autonomie měst Barber před třemi lety s podporou někdejšího starosty New Yorku Michaela Bloomberga založil také Globální parlament starostů.

Výše zmíněného urbanistu Richarda Floridu z Torontské univerzity lze částečně považovat za jednoho z Barberových následovníků. Také on si myslí, že (zejména americký) národní stát je stále větším anachronismem s příliš velkou mocí, zcela neodpovídající skutečnému rozložení ekonomických center – tedy do měst. Mocný stát se hodil do časů průmyslového kapitalismu, ale už nevyhovuje požadavkům dnešního vědomostního kapitalismu. „Zdrojem inovací, talentu a ekonomiky jsou dnes superhvězdná města a technologické uzly,“ píše v článku s titulkem Spojená města americká z letošního dubna. Florida volá po větší autonomii států a měst v tomto novém rozpoložení, protože dnes „neexistuje jedna strategie, která by vyhovovala jak demokratickým bohatým městským centrům, tak republikánským předměstím“.

Jednotná strategie neexistuje ani pro globální města. V době, kdy Saskia Sassen napsala svoji vlivnou knihu, bylo město automaticky silné, pokud mělo velký finanční sektor. Dnes se cení i jiné silné stránky, shodují se urbanisté, když pro konzultantské firmy sestavují světové žebříčky „nejvlivnějších měst“ nebo „nejvíce globálních měst“ (podle těchto žebříčků se globální firmy rozhodují, kam umístit svoji pobočku). Stále platí, že globální město musí mít velký finanční sektor (a další specializované služby, o nichž psala Sassen) a koncentraci sídel velkých korporací, přibyla však i další kritéria. Dnes může město v žebříčku zazářit také množstvím univerzit, etnickou pestrostí, kvalitou života či objemem startupových inkubátorů. Město, které v sobě spojuje nejvíce z těchto silných stránek, bývá označováno za nejvíce globální. Ve většině žebříčků stále vede Londýn a New York, Tokio mírně upadá, stejně jako Los Angeles, Chicago a Paříž. Do popředí se stále více dostávají města z Asie: Singapur, Soul, Šanghaj – a zmíněná Dubaj.

České hlavní město na vrcholu žebříčků nenajdeme, nadnárodní konzultantská firma A. T. Kearney ale v poslední zprávě vyzdvihla jednu jeho pozoruhodnou kvalitu: v Praze je mimořádně nízká sociální nerovnost měřená tzv. Giniho koeficientem. Nízkou hodnotu Praze mohou závidět Londýn, New York i Tokio. Zdá se, že varování socioložky Sassen o rostoucí nerovnosti ve městech dnes už sdílejí i velké korporace.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte