Toto je závěrečná pohlednice z Berlína. Složila jsem ji z věcí, které jsou možné prostě jenom tady. Většinou se na nich nedá vůbec vydělat, nic neprodukují a užitek z nich je prchavý. Ale dějí se a fungují. Když jde o město a jeho rozvoj, Češi se naučili věřit hlavně v sílu trhu a peněz. Berlíňané věří zase v sílu potrhlých myšlenek.
„Arm, aber sexy“. „Chudý, ale sexy.“ Je to jeden z výroků, kterým se zapsal do dějin berlínský starosta Klaus Wowereit (SPD) (další byl: „Jsem homosexuál, a je to tak dobře“, což řekl v roce 2001 ve své inaugurační řeči.)
Označil tak Berlín, a řekl to hezky. Také totiž mohl říct, že jeho město je nejzadluženější evropská metropole (dluh přibližně 60 miliard eur) která má obrovské veřejné výdaje, minimum velkých podniků a čtrnáctiprocentní nezaměstnanost. Za jeho dobu v úřadě se to nijak zvlášť nezlepšilo, ale heslo se mezitím uchytilo. A celkem dobře vystihuje některé kroky města. Je těžké si o nich něco myslet. Jsou totiž za daných okolností velmi nerozumné a hlavně zcela nehospodárné. Musí se zároveň přiznat, že jsou neodolatelně sexy.
Jedním z takových je nový největší městský park, otevřený letos na jaře. Vzniknul tak, že se na předválečné letiště Tempelhof nedaleko centra pustili lidé a řeklo se, že teď je to park. Plocha je to obrovská, 380 hektarů trávníků a letištních ramp, více než má Central Park v New Yorku. Zatím se tu ani nedělaly žádné velké úpravy, prostě se otevřely brány a ohradilo se ploty, kde smějí běhat psi a kde se má grilovat. Mohlo tady přitom být centrální městské letiště pro malá letadla, tedy výdělečný podnik. Místo toho tady budou běhat občané, a někteří si tady možná udělají i záhonky.
Jedna část je totiž vyhrazena na to, aby tam lidé z okolí mohli něco zasázet. Zahradničení pro radost ze zahradničení je také jedna z typicky berlínských činností. Jako by se ten sklon k nevýdělečným aktivitám přenesl z města i na jeho obyvatele. Je tady řada míst, kde lidé mohou pečovat o zeleň, přičemž z toho nemají nic, jen opečovanou zeleň. Takové jedno místo je také v parku poblíž Prenzlauer Allee ve čtvrti Prenzlauer Berg v centru města – celá buš uprostřed fotografie je upravovaná a zastřihovaná lidmi se sousedství, kteří tam pravidelně už několik let docházejí.
Důraz na svépomoc, na vlastní kreativní síly a na iniciativu zdola je pro Berlín také typický; právě tyto hodnoty mají vyvážit chornicky prázdné kapsy Berlíňanů. U nás jsme si zvykli spoléhat na to, že věci nejlépe fungují nejlépe za peníze a že pud směňovat se ziskem je ta nejspolehlivější motivace. Tady se všichni naopak tváří, že to tak není. Taky nevím, co si o tom myslet. Ale vždycky znovu mě překvapí, kolik věcí se dá vymyslet, uskutečnit a udržet v chodu za málo peněz. Jedna z nich jsou třeba dobrodružná hřiště čili Abenteurspielplatz. Jedno je na obrázku, jsou to ty kůlny vedle keřů. Ve čtvrti Prenzlauer Berg jich ovšem je několik.
Je to čtvrť, kde se z celého Berlína rodí nejvíc dětí a mladé rodiny to tam mají rády právě kvůli věcem jako jsou dobrodružná hřiště. Na první pohled vypadají takto, anebo ještě podivněji. To nejznámějsí, Kolle 37 (www.kolle37.de), je kůlnami, budkami a různými lávkami a žebříky totálně zastavěno. Vtip je v tom, že tyhle stavby staví samy děti. Přijdou, dostanou pilku, kladívko a prkna a vyrábějí nepravděpodobné útvary, kterými pak prolézají. Výsledek zcela jistě neodpovídá normám EU, ale oč je rozvrzanější, o to je oblíbenější. A co je na tom ještě zajímavé, tato hřiště udržuje v chodu nezisková organizace Netzwerk Spiel/kultur už od roku 1990. Kolik se za tu dobu vyměnilo dětí? A kolik králíků? (viz obr). Tahle organizace, která vyrábí zábavu za minimum peněz, jen za pomoci několika pedagogických dozorců, hřebíků a prken ale žije dál. (Hlazení králíků pro veřejnost se koná na dobrodružném hřišti Maria denně od 18 hodin.)
Králík je skoro zadarmo, je také ekologický a recyklovatelný, čímž je velmi berlínský. To vše má společné s bambusovým kolem. Studenti na Technické univerzitě vymysleli kolo z bambusu a pořádají také dílny, kde se může každý naučit, jak si bambusové kolo vyrobit. Je trochu těžké a žádné výhody pro uživatele nemá. Vynálezci ovšem mají své argumenty: bambus je obnovitelný, energeticky nenáročný zdroj, roste všude. A samozřejmě, jak také píší ve svýh materiálech, je „total cool“ (www.berlin-bamboo-bikes.org).
Výčet takových neužitečných „total cool“ věcí by byl ještě dlouhý. Samozřejmě je Berlíňanům trochu závidím. Na útěchu tedy aspoň malý dodatek.
Dokonce ani když je člověk v tomto městě milionář, nehodí se mít vysloveně milionářské způsoby. Christian Boros je majitel velké mediální agentury a za své miliony si koupil válečný protlietadlový bunkr v centru města. Na střeše této poněkud krví potřísněné stavby si pak postavil postavil luxusní vilu.
Ovšem protože jsme v Berlíně, v bunkru samotném umístil svoji
a o víkendech ji otevírá veřejnosti. () Krabice na obrázku je například dílem umělce (jméno si nepamatuji), který tímto zkoumá hranice umění. Je krabice z polystyrenu podložená reklamním letákem ještě umělecké dílo?
Nevím. V každém případě shromažďovat sebestředná a nesrozumitelná díla podobná této krabici, jakých je bunkr plný, je také velmi berlínské. Christian Boros je za to obdivován, i když dvouhodinová prohlídka jeho sbírky je čisté utrpení. A nyní slíbená útěcha: to, že se někde dá uskutečnit jakýkoliv nápad ještě neříká, že všechny nápady jsou skvělé. Přesto si přeju, aby v Česku bylo víc zdánlivě neužitečných a trochu potrhlých nápadů a také aby lidé, kteří je uskutečňují neměli pocit, že jsou potrhlí, ale spíš že jsou velmi sexy. S tímto přáním se loučím s Berlínem, děkuji čtenářům a těším se na shledanou v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
