Pokud Asada neumíte zabít, musíte s ním jednat

Zatímco humanitární organizace evakuují civilisty ze syrského Homsu, v Ženevě začalo další kolo dlouhého jednání, na jehož konci by mělo být ukončení nejhorší války 21. století. „Sýrie, jak jsme si znali před rokem 2011, už tu není a už se ani nevrátí,“ popisuje současnou situaci v zemi Aron Lund, který platí za jednoho ze světově největších znalců syrské občanské války a zvláště tamní ozbrojené opozice. Švédský odborník je editorem webu Sýrie v krizi, který vychází v rámci bejrútské pobočky think tanku Carnegie Endowment.

Je mírová konference v Ženevě zatím úplným fiaskem, anebo jste si všiml pozitivního posunu?
Především jednání ještě neskončila. Právě začalo další kolo, které se může táhnout pěkně dlouho. A i když skončí, doufejme, že budou následovat další setkání válčících stran. Samozřejmě, dvoustranná jednání mezi syrským režimem a opozicí byla zatím jen špatným vtipem. Nedošlo k žádným dohodám a rozhodnutím; k ničemu. 

Ale dobrou zprávou je už jen to, že se vůbec rozběhl vyjednávací proces. Je důležité vrátit do násilného konfliktu politiku a přivést obě strany k jednomu stolu. Režim do této doby trval na tom, že bude mluvit jen s „legální opozicí“, kterou si kultivuje v Damašku, což je samozřejmě úplný nesmysl, protože tahle fiktivní opozice nemá žádnou váhu. Jednání v Ženevě tedy aspoň prokopla uzavřenou uličku.

Ostatně mírový proces sestává ze dvou částí: z míru a z procesu. Teď aspoň probíhá proces, to je nutný začátek. Důležité bude, aby se ho diplomatům povedlo ustálit; aby dialog byl permanentní a šlo ho časem naplnit i smysluplným obsahem. Navíc doufám, že na okraji ženevských jednání dojde i k jiným důležitým rozhovorům - mezi USA, Ruskem, Íránem, Katarem, Saúdskou Arábií. Podle některých zpráv spolu už hovořili a vzhledem k jejich velkému vlivu na válčící strany by to byla velmi pozitivní zpráva.

Syrská válka je výjimečně dlouhá a krutá. Zabránila by výraznější intervence Západu v počátcích konfliktu - například většími dodávkami zbraní rebelům - tomuhle katastrofálnímu výsledku?
Vojenská intervence nebo masivní dodávky zbraní by pravděpodobně zničily nebo svrhly Asadův režim a změnily vývoj války. On byl zranitelný. Problém byl ale v tom, že náklady jeho svržení byly pro USA a Západ neúnosně vysoké. Nemyslím jen finanční, ale také diplomatickou cenu, kterou by s sebou neslo porušení mezinárodního práva. A také politickou cenu, jež by byla důsledkem nepopulární intervence. Západ by pak navíc musel převzít odpovědnost za chaos, který by nastal po Asadově pádu. Neexistovala - a ani dnes neexistuje - žádná opozice, která by dokázala převzít správu státu, kdyby byl Asad zítra nějakým zázrakem odstraněn.

Mohla tedy evropská a americká zahraniční politika udělat něco, co by válce zabránilo?
Sýrie mířila do pekla od chvíle, kdy obě strany konfliktu na svoji stranu získaly dost podpory mezi Syřany a mezi vlivnými zahraničními státy. To se stalo někdy uprostřed roku 2011– tedy až několik měsíců po vypuknutí protestů, možná dokonce ještě později. Ale myslím, že byly dva způsoby, jak se válce po vypuknutí protestů vyhnout. Jednak mohl Asad hned zpočátku udělat veliké ústupky, které by ho skoro jistě stály prezidentskou funkci. Druhou alternativou bylo, že by jeho tajné služby revoluci včas vyčenichaly a násilně ji zastavily dříve, než se rozšířila do ulic. Ani v jednom případě by ale Sýrie nebyla úplně stabilní; odstředivé síly byly velmi silné.

Mohl byste popsat dnešní rebely? Které skupiny jsou teď nejvlivnější a co vlastně chtějí?
Válka v Sýrii je mimořádně lokalizovaná, to znamená, že se situace na různých místech země extrémně liší. To je asi nejlepší způsob, jak složitý vývoj ve zkratce shrnout. I uvnitř větších rebelských skupin jsou různé lokální frakce, které často sledují mírně odlišnou taktiku a podporují odlišné ideologické cíle.

Prakticky všechny ozbrojené skupiny, které dnes mají nějaký vliv, jsou islamistické a chtějí do budoucna nějakou formu islámského státu. Některé jsou v tom smyslu více radikální než jiné, mnohé rétoriku proměňují podle toho, co se jim zrovna nejvíce hodí.

Jedinou výjimkou je YPG, hlavní kurdská milice. Je přísně sekulární a levicová, nemá však žádný vliv mimo kurdská území. Zdá se, že má s Asadem lepší vztahy než s většinou z islamistických opozičních skupin.

Jak vlivní jsou dnes sekulární a liberální kritici režimu, kteří byli velmi vidět v počátcích revoluce? 
Sekulární intelektuálové a bývalí političtí vězni byli opravdu důležití při rozběhu revoluce a při určování prvotního opozičního diskursu. Vždycky ale tvořili malou menšinu mezi obyvateli, kteří se Asadovi vzbouřili a podpořili opozici. Dnes jsou nejvíce aktivní a poměrně vlivní v exilové opozici, v Sýrii zůstalo pár známých osobností - buď na územích kontrolovaných rebely, někteří umírnění pak zasedají v režimem zčásti tolerované skupině reformistů. Většina ale uprchla ze země, další zemřeli nebo zmizeli.

Jak velkou podporu má dnes vůbec v Sýrii Asad?
Zdá se, že se těší silné podpoře ve své alavitské menšině. A vcelku silné loajalitě - i když ne tak jednoznačné – i v jiných menšinách. Na to se ale musíte zeptat lidí, kteří poslední dobou projeli Sýrii nebo mají nějaký jiný způsob, jak to přesně zjistit. Z historek, které slýchám, se přitom zdá, že podpora Asada nutně není totéž jako podpora režimu.

Spousta Syřanů jen nechce vítězství opozice a Asada považují za lepidlo, které drží stát pohromadě. Myslí si, že se po prezidentově případném odchodu rozpadne armáda a celý státní systém – a dost možná mají pravdu. Syrská diktatura je totiž velmi centralizovaná, Asadova rodina má velký vliv ve všech důležitých mocenských orgánech; po desítky let si pěstuje kult osobnosti. V oblastech kontrolovaných režimem musíte ze zákona svého prezidenta milovat – takže si lidé radši nebudou stěžovat, aby neskončili v base.

Proč přesně tolik Syřanů drží při Asadovi navzdory jeho zločinům a proč se opozici nepovedlo získat víc podpory? Dá se to vysvětlit jen náboženským sektářstvím?
Především - jak jsem řekl - neexistuje něco jako „opozice“. Když podporujete „režim“, přesně víte, kdo to je: Asad a jeho armáda. Pokud podporujete cokoli jiného než tuhle vládnoucí rodinu, jste považován za příznivce „opozice“, ovšem tak jednoduché a jasné to není.

Sektářské obavy a loajalita jsou samozřejmě jednou z příčin, proč si Syřané vyberou jednu ze stran konfliktu, ale nikoli jediné. Před válkou například v Sýrii otevřená a agresivní sektářská náboženská mobilizace, kterou vidíme teď, vůbec nefungovala. Jenže ve chvílích chaosu, sociálních otřesů a bezpečnostních obav začíná působit; lidé potřebují hledat jistotu.

Sektářství přitom může mít velmi odlišné podoby. Bašár Asad ani jeho otec Hafíz nikdy na veřejnosti nepronesli sektářsky laděnou větu, současně do armády a tajných služeb nabírali hlavně lidi ze své náboženské menšiny. Většina Asadových příznivců i dnes sama sebe považuje především za nacionalisty - ačkoli je sektářství zřejmé, jakmile se na dění v zemi podíváte z odstupu.

Celá galerie

Náboženství se navíc mísí i s rodinnými, klanovými a komunitními vazbami. Asadům se povedlo k režimu připoutat důležité části sunnitské většiny, především bohaté obchodnické rodiny, tradiční elity a některé kmenové skupiny. Peníze a takovéto klientelistické vazby hrály před rokem 2011 klíčovou roli při správě Sýrie - a pořád jsou důležité, ačkoli přitažlivost režimu u příslušníků jiných sekt výrazně poklesla.

V čelných pozicích státu a armády bylo podle všeho velmi málo křesťanů a drúzů. Přesto se většina příslušníků těchto menšin v této válce seřadila za Asadem - protože se více než režimu obávají opozice a války samotné.

Co by podle vás měla dělat Evropská unie a evropské státy?
Evropské státy by měly vyslechnout doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a vzít na svá území více syrských běženců. Pomohly by tím Libanonu a Jordánsku, což jsou velmi malé státy, které jsou pod obrovským náporem stovek tisíc syrských utečenců. Také by Evropa měla těmto sousedům Sýrie poslat více humanitární pomoci. Dál by měly podporovat pokračování mezinárodních jednání o Sýrii, kterých by se účastnily u důležité regionální mocnosti, jež mají ve válce své zájmy. Mezinárodní společenství zkrátka nemůže doufat, že Sýrii nějakým zázračným způsobem „vyřeší“. Místo toho by se mělo soustředit se na to, co se ještě zachránit dá – když nic jiného, je třeba uchránit před válkou Libanon.

Často zmiňovanou podmínkou úspěšných mírových jednání je odchod Bašára Asada z funkce. Je to realistický a rozumný požadavek?
Nebyla to podmínka ženevských jednání, ačkoli to tak opozice ráda prezentuje - a snad tomu i věří. Většina ozbrojených skupin v Sýrii ale opravdu požaduje jeho rezignaci předtím, než se k mírovým jednáním vůbec přidají. Nemyslím si, že to je realistické.

I kdyby náhodou Asad chtěl odstoupit, aby Sýrii dal šanci na budoucnost, tak to neudělá dříve, než bude jasné poválečné uspořádání. Nemůže se to stát hned na začátku mírového procesu. A teď o odchodu ani nebude diskutovat, protože by tím mohl narušit celý svůj tábor; jeho lidé by si mohli začít myslet, že opouští potápějící se loď. To je pro opozici samozřejmě špatná situace, ale pokud ji chce změnit, musí začít vyhrávat na bitevním poli a dovést režim na hranu prohry. To se zatím zdaleka nestalo.

Měl by tedy naopak Západ s Asadem začít znovu více hovořit?
Nemyslím si, že má Asad větší šance vést budoucí Sýrii než opoziční skupiny. Sýrie, jak jsme si znali před rokem 2011, už tu není a už se ani nevrátí. Západ by neměl syrskému režimu dávat naději, že se mu povede znovu ovládnout celou zemi, protože něčeho takového už nemůže dosáhnout. Jediným důvodem, proč se Asad ještě drží u moci v půlce země, je pomoc Hizballáhu, iráckých a íránských milicí, které mu pomáhaly na bojišti, a mobilizace sektářských alavitských milicí, které po celé zemi vedou permanentní válku. To ho opravdu může ochránit před úplným pádem, ale nemůže takto vládnout zemi.

Příliš velká část Sýrie stojí proti němu, rebelové mají velkou podporu i na územích, která Asadova armáda formálně ovládá. Naopak nenajdete pro-asadovské komunity v územích ovládaných rebely. Je velmi nepravděpodobné, že se Asadovi ještě někdy povede dobýt celý sever a východ země a udržet tam stabilitu. Snad jedině kdyby dostal jasnou podporu většiny mezinárodního společenství a směl etnicky vyčistit vzpurné komunity. A to se nestane.

Jedinou alternativou je složité vyjednávání a opětovné propojení různých enkláv. Asad je důležitou součástí tohoto řešení, ale jen jednou z mnoha. Sám nic nezmůže. Fakticky už Sýrie není jednotným státem a nemá jednoho prezidenta. Asad vládne svým teritoriím, má v některých oblastech dokonce velkou podporu. Je to warlord, vůdce jedné silné milice z mnoha, a tak bychom se k němu měli chovat.

Pro Západ je to tedy jednoduchá situace. Pokud Asada neumíte zabít, tak s ním musíte jednat. A když s ním budete jednat, musíte ho považovat za jednoho z řady hráčů, kteří společně mohou znovu slepit zemi zvanou Sýrie.

Všichni jsou ohledně vývoje v Sýrii velmi pesimističtí. Vy vidíte nějaké světlo na konci tunelu?
Snažím se ho nehledat.

K Sýrii si přečtěte další aktuální články a komentáře: 

• Článek, který na příkladě města Homs ukazuje, jak je těžké do Sýrie vrátit mír 
• Článek o možném překreslování hranic na Blízkém východě 
• Komentář o tom, jestli Západ neměl do války mnohem více zasáhnout
• Rozhovor o tom, jak přesně probíhá pomoc Lékařů bez hranic v zemi