O smrti románu, Hrabalovi a nekonečně zajímavé Americe

Olga Grušinová se narodila v Moskvě (1971), část dětství prožila v Praze a nakonec skončila v Americe, kde studovala, pracovala jako servírka a tlumočnice ve Světové bance a několik dní tlumočila i pro bývalého prezidenta Cartera. Nedávno jí v nakladatelství Kalich česky vyšel román Život a sny Anatolije Suchanova. S Respektem mladá autorka dvou románů mluvila o svém dětství v Moskvě a Praze, o problémech s komunistickým režimem, Hrabalovi a Americe.

Proč jste si vybrala pro svůj první román Život a sny Anatolije Suchanova příběh komunistického malíře a kritika? Měl něco do činění s nějakou skutečnou postavou?
Je to úplně smyšlená postava. Chtěla jsem napsat příběh o člověku obdarovaném velkým talentem, který se musí rozhodnout mezi svými vášněmi a tím, v co věří, na jedné straně a na druhé zajištěním své rodiny, každodenními povinnostmi a uspokojením z drobností. Není to černobílé rozhodnutí. Svým způsobem jde o tragickou volbu mezi uměním a životem, mezi božskou schopností tvořit a prostým lidským štěstím. Ve věku 33 let, v Kristových letech, se Suchanov rozhodne opustit cestu umělce, ale jeho umrtvené, tajné umělecké „já“ v něm kdesi hluboko stále je, stíhá ho ve snech a nočních můrách, promítá se mu do barev a vrací se mu ve vzpomínkách. Postupně se dere na povrch až ke konečné katarzi a následnému uvolnění. Lze na to pohlížet jako na výpověď o významu umění v našich životech, o síle lidského génia, který je mocný, i když je ignorován nebo potlačován.

Proč jste si vybrala právě katarzi a ne pohrdání nebo hněv na člověka, který podlehl komunistickému režimu? Prožila jste sama podobný moment, nebo jste se s ním u někoho setkala?
Přitahují mě dramatické transformace člověka, témata jako pokušení, ztráta, víra, role času v našich životech, vášeň, vzpomínky a vlastně hledání smyslu života každým jednotlivcem. Tyhle věčné volby a emoce mě baví zkoumat.
Výběr motivu pro knížku nediktuje můj život, ale to, co mě jako spisovatelku právě nejvíc zajímá, do čeho se chci ponořit a co nejlépe unese příběh, který mám v hlavě. Na psaní mě baví právě ta svoboda něco si úplně vymyslet, zabydlet se ve smyšlené postavě a opanovat si nový prostor, protože si ráda stavím svůj vlastní svět namixovaný z fantazie a reality, přes který pak mohu zkoumat archetypy a univerzální témata. Ve své první knížce samozřejmě pracuju se svými zkušenostmi z Ruska, Moskva v ní je téměř další postava a zmiňuji protichruščevovskou výstavu Manéž z roku 1962. Nad rámec těchto kulis je ale všechno čistá fikce.

Váš otec byl prominentním ruským sociologem. Musel někdy čelit podobné výzvě jako Suchanov tváří v tvář komunistickému režimu?
Měli jsme problémy s režimem. Ještě za Stalina byli zatčeni moji pradědečci, jeden za to, že vedl kostelní sbor a druhý kvůli tomu, že studoval v Německu. Pak, za časů Chruščova, měl problémy můj otec. Byl jedním z předních sociologů v Rusku a vlastně prvním, kdo začal dělat průzkumy veřejného mínění. Kvůli tomu, že se mnohé z nich nehodily komunistům v jejich ideologii, byl otec neustále ve křížku s mocí. V 70. letech proti němu vedli Sověti kampaň v tisku, byl označen za antimarxistu, a na protest proti té veřejné dehonestaci odešel z práce. Tím se stal v Rusku nežádoucí osobou a nemohl zhruba tři roky najít žádnou práci. V jedné chvíli byl tak zoufalý, že uvažoval o tom, že začne pracovat v Entomologickém institutu, ačkoli o hmyzu nevěděl nic, nad rámec odhánění much. Tehdy živila rodinu hlavně moje matka, která pracovala jako editorka v jednom vydavatelství. Moje vzpomínky na tu dobu jsou ale velmi mlhavé. Byly mi teprve dva roky, když otec přišel o práci. Vybavuju si jen na vůni otcova tabáku a ťukání jeho psacího stroje.

Vyrostla jste tedy v rodině antikomunisty, s nenávistí vůči režimu?
Ne, to ne. Vyrůstala jsem ve velmi apolitickém prostředí. Otec byl historik a sociolog, pozoroval režim a ruskou společnost z těchto úhlů. Nepamatuju si vlastně na jedinou konverzaci o komunismu s otcem. Mluvili jsme o literatuře a poezii, ale ne o politice. Jen jednou mi říkal, že kdyby žil na začátku 20. století, pravděpodobně by byl jedním z prvních komunistů a byl by zastřelen carskou armádou. Věřil té vznešené myšlence o rovné společnosti, ale ne tomu zpodobnění v praxi.

Prvním sovětským studentem v Americe

Jak se to stalo, že jste v roce 1988 dostala stipendium do Ameriky?
V 17 letech, po střední škole, jsem začala studovat žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě. Katedra žurnalistiky měla výměnný program s Emoryho univerzitou v Atlantě a v jeden moment přijela na školu skupina amerických profesorů. Já jsem byla vybraná jako jedna z neoficiálních tlumočnic pro Američany a shodou okolností jsem tlumočila šéfce té delegace. Jednou se mě zeptala, čím bych chtěla být. Já jsem vždycky chtěla psát, ale studovat jsem chtěla sociologii a religionistiku. Jenže v té době nebyla možnost tohle v Moskvě studovat, žádné sociologické semináře nebo předmět religionistika neexistovaly. Řekla jsem jí to a ona se mě zeptala, jestli bych to nechtěla jít studovat do Ameriky. Přikývla jsem a okamžitě na to zapomněla. Za pár měsíců mi ale přišlo oficiální pozvání a nabídku čtyřletého stipendia na Emoryho univerzitu.

Proč vás komunisti pustili, i když, jak říkáte, byl váš otec na černé listině? Pídila jste se po tom?

Nijak zvlášť. Prostě si myslím, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Byla jsem, jak se později ukázalo, prvním sovětským studentem, který mohl oficiální cestou získat titul v Americe, ale po mně následovali mnozí další. Režim se rozhodl zvednout stavidla – psal se rok 1988, čas perestrojky – a já jsem jimi proplula první.

Poznala jste Moskevskou univerzit, Emoryho a nakonec i Harvard, kde jste pracovala. V čem byl největší rozdíl?
Stylem výuky. Na žurnalistice v Moskvě měli všichni stejné předměty a byly hodně historizující – měli jsme například antickou literaturu, dějiny umění. Nicméně mně to vyhovovalo. V Americe si studenti určují portfolio předmětů sami. Což na jednu stranu poskytuje velkou svobodu, ale může se stát, že člověk skončí úplně ztracený, pokud přesně neví, co chce dělat. Můžete si vybrat antropologii, matematiku, anglickou literaturu … a tři roky po vás nikdo nechce, abyste řekli, čím chcete být.

Co se mi na Emoryho univerzitě a obecně Americe tehdy učarovalo, byly univerzitní knihovny – bohatostí a tím, že člověk mohl svobodně chodit mezi regály a vzít si jakoukoli knihu.

Nebyla jste frustrovaná z propagandistické výuky v Moskvě, z toho znásilnění jazyka? Nepřišlo v tomto směru nějaké odhalení v Americe?
V době, kdy jsem nastupovala na moskevskou univerzitu, tři roky probíhala perestrojka a cenzura, znásilnění jazyka, už téměř neexistovaly. Nemuseli jsme hledat útržky pravdy mezi řádky, v knihkupectvích ležely knížky ruských autorů do té doby zakázaných a v sovětských časopisech vycházela na pokračování Orwellova Zvířecí farma, kterou jsem četla. Na žurnalistice jsem navíc studovala jen rok, pak hned přišla Amerika, takže mě to nijak nezformovalo.

Docela dost jste toho stihla, dělala jste servírku, tlumočnici ve Světové bance, několik dní jste překládala exprezidentovi Carterovi … Co vám to dalo? Co jste se dozvěděla sama o sobě?
Mám ráda změny a nové životní zkušenosti. Tím nechci říct, že bych nějak zvlášť milovala ty temné, ale pro spisovatele je skvělé toho spoustu zažít a říct si, teď vím, jaké to je, jak to člověk cítí, protože teď vím, jak o tom psát.
Jedna z těch zkušeností ale byla hodně zásadní. Po absolvování Emoryho školy jsem uvažovala, že půjdu dál na práva, protože tak to dělá většina amerických studentů. Ještě předtím jsem si ale našla práci v jedné právnické kanceláři, abych zjistila, jaké to je. Tohle se později ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, protože jsem svojí práci nenáviděla. Byl to nejhorší rok mého života. Pracovala jsem ve dne v noci, dojížděla tři hodiny, byla jsem vyprázdněná a nemohla psát. Tehdy jsem si jasně uvědomila, že tohle nechci dělat. Že můj život je a bude psaní. Dala jsem výpověď a pak jsem chvíli pracovala v baru, protože bylo potřeba se nějak živit.

Anglicky s ruskou příměsí

Pozhodla jste se psát anglicky. Proč?
Když jsem psala Život a sny Anatolije Suchanova, už jsem žila v Americe dlouho a věděla jsem, že pokud chci jako spisovatelka působit a uspět v Americe, musím tak psát. Na škole v Atlantě jsem si psala krátké povídky do šuplíku, a ty ještě rusky. Pak jsem je zkusila přeložit do angličtiny, ale vůbec to nešlo, bylo to to nejhorší z obou jazyků. V té chvíli mi došlo, že musím začít přemýšlet anglicky, abych tak mohla psát. Inspirovala jsem se tehdy Nabokovem, který je můj oblíbený autor - Nabokov přečetl celý anglicko-ruský slovník a já jsem se rozhodla udělat to samé.

Zvládla jste celý slovník? Od A do Z?
Musím se přiznat, že jsem se zastavila u C.

Hned u C? To jste to vzdala docela brzy.

Vzdala, nicméně i tak je to znát. Kdokoli by z rodilých mluvčích analyzoval můj text, zjistil by, že používám spoustu obskurních slov od A nebo B, která nikdo předtím neslyšel.

Slovníková cesta mi ale připadala bez života. Tak jsem dál jenom četla anglicky. Trvalo mi pět sedm let, než jsem se cítila dostatečně pohodlně, abych mohla rovnou psát anglicky.

Kdy přišel ten zlom?
Když jsem začala snít v angličtině. Kdy postavy v mých snech mluvily anglicky. Neusiluju ale o standardní, mainstreamovou angličtinu. Snažím se kombinovat svoje ruské já, svoji ruskou příměs, s angličtinou, aby z toho vzniklo něco originálního. Hodně literárních kritiků o mém stylu říká, že je to napsané rusky s pomocí anglických slov a to je, myslím, přesné. Nepíšu v zažitých větách a klišé, protože to neumím. Natolik angličtinu nemám zvnitřněnou.

Zmínila jste Nabokova jako svého oblíbeného autora. Čím vás oslovil?
Kromě mistrovské magičnosti a představivosti je to jeho dechberoucí dojemnost, pronikavá humanita, touha po mizejícím světě a umírající kultuře, a to všechno napsané klasickým jazykem, které je zároveň okamžitě rozpoznatelný, který Nabokova indetifikuje. Knížky jako Lužinova obrana, Mášeňka nebo Dar jsou v mých očích bezchybným shrnutím a poklonou klasické ruské literatuře a jsou velmi drahé mému ruskému srdci a mně jako spisovatelce.

Moje Praha

V roce 1976 jste se s rodiči odstěhovala do Prahy. Jak k tomu došlo?
To bylo v době, kdy můj otec nemohl sehnat práci v Moskvě. Jeden jeho známý v Praze mu tehdy našel umístění v Československu, v mezinárodním časopise Problémy míru – Problems of Peace – a otec tam pracoval jako editor a esejista. Byl to pro něj takový úkryt. Zůstali jsme tu nakonec pět let.

Musela jste žít v nějakém ghettu? Jak vypadala vaše dětská léta v Praze? Co vám z té doby utkvělo?
Nežila jsem v žádném ghettu. Nejdříve jsem chodila do obyčejné školky a pak do sovětské školy, což musely chodit všechny ruské děti, ale to bylo všechno.

Můj život v Praze byl neuvěřitelně šťastný. Do značné míry to bylo dáno láskou mého otce k Praze, kterou jsem po něm zdědila, a pak samotným městem. Když zavřu oči, dokážu stále popsat každý dům, jeden po druhém, v Nerudově ulici nebo v Celetné. Otec mě brával s sebou na procházky a já si vybavuju, s jakým úžasem jsem pozorovala erby ve štítech domů, točitá kamenná schodiště, barokní sochy. Nebo když řekl, že jdeme do Stromovky – bydleli jsme nedaleko, na Dejvické – a já se po chvíli ocitla ve středověkém sklepení, kde seděli Češi, popíjeli pivo, můj otec si sedl k nim a za chvíli vytáhl blok a začal si něco zapisovat. Sbíral hospodské říkanky o pivu – uměl výborně česky – a pak tu vyšly i knižně.
Praha se změnila, je víc kosmopolitní, ale ty základní kulisy jsou stejné. Je to moje město.

Opravdu? Vždy jste tu žila jako velmi malá, od svých pěti do deseti let.
Vím, ale každý člověk potřebuje nějaké svoje město a Moskva to nikdy nebyla, ani teď Washington. Bydleli jsme v Moskvě na sídlišti na předměstí, v takové té panelákové šedi, a když jsme se vrátili z Prahy, strašně se mi stýskalo. Tady jsem žila obklopená hrady a příběhy a návrat do Moskvy byl velmi depresivní. První rok jsem byla skoro pořád nemocná, měla jsem kašel, neustále se vracející chřipky a zpětně si myslím, že to bylo způsobené opuštěním života v Praze. Praha je město, kam se chci odstěhovat, až budu se vším hotová. Tady chci jednou dožít, protože jednu věc má jenom Praha – je to moje dětství.

Váš oblíbený český autor je Bohumil Hrabal. Co od něj máte nejraději a proč právě on? Co zásadního vnesl do literatury podle vás?
K Hrabalovi jsem se dostala v Americe přes Milana Kunderu. Tehdy ve Státech zrovna běžel film Nesnesitelná lehkost bytí a někdo přede mnou zmínil jméno Hrabal, já jsem si ho vyhledala a okamžitě mu propadla.
Nečetla jsem od něj všechno, protože ne všechno bylo přeložené do angličtiny – česky číst nemůžu. Vlastně Hrabalovo celé dílo objevuju až teď v Praze. Zrovna dneska jsem si koupila několik jeho knížek, v angličtině, když jsem procházela městem. Nejradši mám Obsluhoval jsem anglického krále a hodně se mi líbilo Městečko, kde se zastavil čas. Ale nejde jen o Hrabala. Vyrostla jsem na Boženě Němcové. Nejenom na Babičce, ale také pohádkách, mám ráda Vančuru.

Co je na Hrabalovi pro vás tak specifické?
Pro mě to je spíš osobní, intimní věc. Přes Hrabalovy texty jsem se vždycky přenesla do míst, která jsem milovala, která mi připomněla šťastné dětství.

V jeho slovech je velká humanita, vyzařuje z nich lidské teplo a je to vlastně dojemné… na rozdíl od Kundery, například, ten je chladnější. Neumím ho nějak zařadit do kontextu světové literarury a “objektivně” spisovatelsk říct, že podle mě svým stylem a žánrem přinesl světu to či ono. Hrabal je můj osobní příběh.

Pěna dní

Sledujete současnou literární scénu, ať už ruskou, americkou nebo českou? Podle čeho si vlastně vybíráte knížky, které chcete číst?
Musím se přiznat, že příliš ne. Mám teď takový cíl přečíst všechna zásadní díla světové literatury v chronologické řadě, od těch nejstarších dochovaných pramenů po dnešek. Začala jsem starou egyptskou literaturou a vším, co se dochovalo z mezopotámských písemností – což byla pěkná nuda mimochodem –, přečetla jsem díla ze starého Řecka a Říma a teď jsem u středověku.

Na takový projekt ale potřebujete celý život.

Možná spíš dva nebo tři životy, i když něčeho je málo, třeba starověká řecká poezie jsou v podstatě dva svazky, a všechno čtu v angličtině, což také trochu zužuje výběr. Nicméně i tak, než se dostanu k současným autorům, bude mi 375 let.

Proč jste se do toho pustila?
Chtěla jsem se vrátit k základu, k příběhům příběhů, k velikánům, abych zjistila, co bylo přede mnou. Když si člověk přečte příběh Achilla nebo Sofokla, dojde mu, že vlastně všechno už jednou bylo řečeno, že po těhle knihách a příbězích už nic nemůže přijít. A myslím, že poslání spisovatele, který jen nezabírá prostor, je snažit se ve svých dílech velikánů dosáhnout a přesáhnout je. Napsat velkou knihu. Já kolem sebe vidím jen malé knihy. Můžete klidně napsat o milostném trojúhelníku, ačkoli to bylo popsáno tisíckrát, a bude z toho mistrovské dílo. Já je ale kolem sebe nevidím. Vidím jen pěnu dní, ne druhou Annu Kareninu.

Sdílíte tedy tezi, že román je mrtvý?
Forma románu se neustále mění a je myslím pravda, že ta současná se bude muset změnit. Mám pocit, že se román vyčerpal. Alespoň to, co vychází v Americe, je pořád to samé: rodinný příběh, imigrantský příběh, příběh o lásce. A stejný je i jazyk – suchý, rychlý, úsporný. Nudí mě to, mám pocit, že se lidé nesnaží psát originálně, vymýšlet původní příběhy, které se nemusí každému líbit, ale které nesou nějaký rukopis a jsou rozpoznatelné.

Co vám chybí? Jaké téma? Nebo jakou cestou by se měl román vydat?
Nemám na to všeobjímající odpověď. Spousta lidí zkouší nové věci, třeba psát zároveň od začátku i od konce, z obou stran knih, pomocí poznámek pod čarou a tohle experimentování se mi líbí. Ale základem je silný příběh, nemůžete jen tak napsat text vzhůru nohama na stránku a tvrdit, že je to román. Ve své první knížce jsem použila silný příběh, faustovský, ale snažila jsem z něj způsobem vyprávění a jazykem udělat něco originálního, původního. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale takhle k příběhům přistupuju.

O čem bude vaše třetí kniha, kterou právě píšete?
To nemůžu říct. Mám teorii, že když mluvíte o nějakém projektu, plánu, ve chvíli, kdy ještě není dokončen, tak někde vyčerpáte tu energii, ztratíte ji a plán nikdy nespatří světlo světa. Když jsem začala psát druhý román, mělo to být o Rusech v Americe a Američanech v Rusku a lidem, kteří se mě ptali, jsem to i řekla. No a nakonec to vůbec není o Rusech v Americe a Američanech v Rusku. Po nějakých sto stránkách jsem zjistila, že se mě to vůbec nedotýká, že to nevzbuzuje mojí zvědavost, že mě to neláká. Nechala jsem toho a ta knížka je nakonec o něčem úplně jiném. Ale v té době jsem to už řekla tolika lidem, že se to objevilo v tisku a někde dokonce uveřejnili úryvek z těch sta stránek. Po tomhle jsem si řekla, že to podruhé nechci absolvovat. V hlavě mám v každém případě nápad na dalších pět šest knih.

Dekoncetrovaná Amerika

Žijete 23 let v Americe. Jaká pro vás je?
Nekonečně zajímavá. V něčem se podobá mikrokosmu škol, jak jsem o nich mluvila – musíte se snažit, investovat energii do toho, abyste tu barvitost a bohatost našli, musíte si najít vlastní cestu. V Moskvě nebo v Praze se hodně věcí děje na jednom místě – hlavní galerie, hlavní koncertní sál, politická nebo intelektuální elita se stýká v jedné hospodě a podobně. V Americe je všechno rozprostřené do větší plochy, dekoncentrované, takže za tím musíte cíleně jít a pospojovat si to, abyste z Ameriky dostali ty fascinující plochy a vrstvy.

A sledujete americkou a ruskou politiku? Chtěla jste být novinářka.
Ne. Ani ruskou, ani americkou. Pobavilo mě, že obě moje knihy byly recenzenty označeny jako politické, já jsem tohle přitom vůbec nezamýšlela. Víceméně nečtu ani noviny. Mám sice několikery předplacené, ale stejně zjistím, že mi pak leží na stole a nikdy jimi ani nezalistuju. Sice jsem studovala novinařinu, ale byla to spíš mladická rebelie, potřeba nějak se vymezit vůči společnosti. Nebyla bych jako novinářka šťastná, to vím bezpečně. Chci psát slova, která budou čtena stokrát, tisíckrát, a noviny jsou marné už druhý den, nepřežijí ho. I proto jsem se vědomě rozhodla nepsat žádné politické romány nebo romány, které by visely na nějaké konkrétní, nezobecnitelné realitě. V Suchanovovi například není ani jednou uvedeno jméno Michail Gorbačov. Záměrně – aby Suchanov přežil.

V čem spočívala ona rebelie?
V polovině osmdesátých let, kdy jsem se rozhodla pro novinařinu, začínala perestrojka. Jít na novinařinu byla pro mě  taková malá, osobní revolta proti tehdejšímu systému – šance objevovat o Rusku a o jeho minulosti nové pravdy a předkládat je lidem. Než jsem se ale koncem 80. let zapsala na Moskevskou univerzitu, byla situace úplně jiná: režim umíral a většina pravd už byla v té době odhalena. To určitě přispělo k tomu, že jsem se nakonec pro žurnalistiku nerozhodla.

Recenzi českého překladu Život a sny Anatolije Suchanova z pera Ondřeje Nezbedy si můžete přečíst zde.