Usvědčil mě Ivan Ivanovič Ivanov, popisuje běloruský olympionik zatčený na protestech
 
Andrej Kraučenka
Andrej Kraučenka, 2014 • Autor: REUTERS

Andreje Kraučenku (34) znají čeští sportovní fanoušci dobře. Je to desetibojař a v tuzemsku oblíbené disciplíně získal v roce 2008 stříbrnou olympijskou medaili. Jak ale sám říká v internetovém rozhovoru, poslední tři měsíce mu sport v hlavě neleží. Běloruský atlet se zapojil do protestů proti diktátorovi Aljaksandru Lukašenkovi - což mu mimo jiné vyneslo trest deseti dnů vězení, mlácení, mučení a infekci koronavirem. “Ale to mě neodradí. Svoboda je zkrátka drahá,” říká odhodlaně a vlastně v dobré náladě jeden z nejslavnějších běloruských sportovců, kteří se Lukašenkovi veřejně postavili.

Popište nám vašich posledních sto dní.

Nemůžu normálně a v klidu trénovat. Pořád musím přemýšlet o tom, co se děje v naší zemi. Můj život se hodně točí kolem nedělí, kdy spolu s naší organizací - nebo spíš skupinou - Svobodné sdružení sportovců chodíme na demonstrace a pochody. Je nás čtrnáct, jsme vrcholoví sportovci, často olympionici. Podporujeme protesty, jsme aktivní na sociálních sítích, děláme všechno pro to, aby lidi ve světě věděli, co se u nás děje a jaká represe tady je.

Máte s ní osobní zkušenost. Zatkli vás a dostal jste trest deseti dnů vězení. Co se přesně stalo?

Člověk musí při demonstracích hodně často utíkat a dávat pozor, ale nejde to vydržet věčně. Tak jsme předminulou neděli v pozornosti polevili, už to bylo cestou z demonstrace s pár kamarády, chtěli jsme nasednout do auta a odjet, ale bohužel jsme celou dobu šli vedle policajtů, jak se ukázalo - a ti nás zatkli.

A co následovalo?

Odvedli nás za roh, postavili čelem ke zdi a ruce nám spojili takovými těmi plastovými páskami. Jeden z policistů mně i mému kamarádovi dal ránu do tváře. Potom přijely autobusy a ty nás kousek odvezly. Cestou musíte být na kolenou a tváří k zemi. Z autobusu nás vyhodili, zase ke zdi a pak do antonu. Anton je pro tři lidi. Jelo nás šest. Toho posledního museli natlačit dovnitř, aby šly zavřít dveře. A antonem jsme dojeli na policejní ústředí.

Cichanouská: Ultimátum se dává jen jednou

Tam byly cely?

Ještě úplně ne. Tam nás čekalo šestnáct hodin ve stoje čelem ke zdi. Ale aspoň nám rozvázali ruce. Na chvíli nás usadili do cely předběžného zadržení, ale krátce potom přijely antony OMON (pořádková policie, pozn. red.) a těmi jsme jeli konečně do věznice. S palci na rukou svázanými zase tou plastovou páskou.

A zase na kolenou?

Tváří dolů. Podlahu těch antonů pokryli červenobílou běloruskou vlajkou, abychom po ní museli šlapat, to bylo dost nepříjemné, i když to fyzicky nebolelo. Takové ponižující. Na dvoře věznice jsme hodinu a půl stáli, protože byla fronta, zase čelem ke zdi, kolem chodil bachař a tloukl nás gumovým obuškem přes lýtka.

Co se dělo uvnitř?

Uvnitř jsme čekali v jedné chodbě. Hlava na hlavě, myslím, že chtěli, ať se navzájem nakazíme koronavirem. V naší chodbě nás bylo asi čtyřicet. Museli jsme ji projít husím pochodem, takže v dřepu, a pak dělat dřepy s výskokem. Myslím, že jsem jich udělal sto. Já jsem sportovec, mně to nevadilo, ale někteří lidé už nemohli. Ti dostávali obuškem. Můj kamarád-boxer sice mohl, ale podle bachařů se moc usmíval, tak dostal kopanec do břicha.

A na konci chodby byla…

… další chodba, zase husí krok a zase dřepy s výskokem. Bylo jich tři sta. Těm, kteří už nedokázali dřepovat, jsme pomáhali, alespoň to šlo. Takhle jsme se nakonec dostali až k celám. K těm jsme se museli plazit po kolenou, to byla asi nejvíc ponižující věc za celou tu dobu. Horší než prohlídka před celou, kdy jsme se museli svléct donaha a dělat zase dřepy. Cela je pro čtyři lidi. Když jsme přišli my, už v ní bylo devět lidí. S námi třináct. A za pár hodin dorazilo dalších sedm. Takže nás v té malé cele bylo dvacet. První hodinu jsem byl nahatý, pak jsem svoje úplně propocené oblečení dostal. A po třiceti dvou hodinách od zatčení jsme dostali první jídlo.

A v cele jste ve dvaceti lidech strávili kolik času?

Těch třicet dva hodin. Po jídle nás definitivně rozdělili do menších skupin po osmi, které ubytovali do cel pro čtyři. Extra matrace, aby měl každý svou, jsme dostali až po čtyřech dnech.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=VXfB-X004MA

Jak ty dny vypadaly?

Od šesti od rána do deseti do večera musíte buď stát, nebo sedět na lavičce. Je tam jedna, vejdou se na ni dva lidi. Ležet se nesmí. Takže hodiny stojíte a pak chvíli sedíte.

Co když si sednete na zem?

Tak vás zmlátí. A celou dobu jste dost unavení, protože se nevyspíte. Nonstop svítí hodně silné světlo na stropě. To je hodně nepříjemné. Sice usnete, ale po probuzení se úplně třesete, je to zvláštní.

Musela to být taky hrozná nuda.

To byla. Pátý den byl o něco lepší, protože přišly balíčky zvenčí. Nové oblečení, kartáčky na zuby a tak. Pak už části lidí bylo o něco lépe.

Vám taky?

Mně ne, protože bratr mi sice balík donesl, ale já ho nedostal. Ale od šestého dne dál už to bylo lepší. Sice mě začalo pálit v nose, takže myslím, že tehdy se projevila koronavirová infekce, ale už na nás jen řvali, jinak nás nechali na pokoji. Blížila se neděle, tak se šetřili na nové zatčené, hádám.

V cele jste se nakazili všichni?

O sedmi to vím, osmý možná taky.

Jak vám je?

Bolí mě hlava, necítím vůně a pachy. Je mi slabo, ale tělo funguje.

Za co jste byl vlastně odsouzený?

Že jsem v 18:11 v mnohatisícovém davu skandoval hesla. Jenže já byl zatčený už v jednu.

Co jste měl skandovat?

To vlastně nevím. Asi “Ať žije Bělorusko” nebo “Lukašenku do basy”, zkrátka běžná hesla. Ale to je jedno. Mě a sto devět dalších lidí usvědčil člověk, který se měl jmenovat Ivan Ivanovič Ivanov. Skupinu po nás zase usvědčil člověk, který se jmenoval podle postavy z populárního kresleného seriálu Kocour Matroskin. Takže asi tak.

Bělorusko
Nedělní protirežimní demonstrace v Minsku, 22. listopad 2020 • Autor: Profimedia

Bylo nějak znát, že jste známý člověk? Asi ne každý zadržený má olympijskou medaili.

Plazil jsem se po kolenou jako všichni ostatní, takže mi to asi moc nepomohlo.

Odradí vás ta zkušenost od dalších protestů? Budete dál demonstrovat, až se uzdravíte?

Neodradí. Už toho je moc. Svoboda je drahá.

Kolik špičkových sportovců se účastní demonstrací jako vy?

Co vím, tak zhruba stovka.

Zároveň teď probíhá mezi sportovci podpisová akce na podporu Lukašenky. Víte o ní víc?

Nevím. Je to dopis hanby. Kdo to podepíše, ať se stydí.

Na jaře by se v Bělorusku mělo konat mistrovství světa v hokeji. Mezinárodní federace zatím plány nemění. Je to podle vás správně?

Je to vždycky velký svátek, ale já bych sem jako fanoušek nejel. Bude se hodně demonstrovat a bude to hodně nebezpečné.

Otázka spíš zní, jestli máme turnaj například my jako český stát bojkotovat.

Chápu. Ale netroufám si v téhle věci mluvit za spoluobčany. Tak jenom řeknu, že doufám, že se rozhodnete správě a postavíte se za běloruské lidi.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte