Strach politiků z výčitek veřejnosti nás stahuje hlouběji do krize
 
Dan_Ariely
Autor: danariely.com

Je odborníkem na lidskou iracionalitu a složitost našeho rozhodování a v časech před koronavirovou krizí se věnoval třeba možným podobám či přímo ekonomickým výhodám lhaní. Dnes se postřehy americko-izraelského behaviorálního ekonoma Dana Arielyho ocitají mimo původní kontext: pandemie nového typu koronaviru mění světovou ekonomiku, proměňuje roli veřejných institucí a dává nový rozměr našim individuálním rozhodnutím. Ekonom a spisovatel - jemuž v Česku v nakladatelství Práh vyšly knihy Jak drahé je zdarma či Peníze a selský rozum - proto přehodnocuje a aplikuje to, co už zná, a snaží se přijít se způsoby, jak pomoci zvládnout epidemii Izraeli, kde žije. Řada z jeho poznatků má nadnárodní platnost.

V posledních týdnech se věnujete zejména poradenství pro izraelskou vládu. V čem vaše rady spočívají?

Krize vyplavila na povrch spoustu otázek o lidském chování, které můžu jako behaviorální ekonom zkoumat. Například: jak lidi přimět k tomu, aby dodržovali státem nařízená pravidla na ochranu veřejného zdraví? Jak poznat, kdy jsou vydaná opatření příliš přísná, takže hrozí, že je lidé budou porušovat? Na stole mi teď leží spousta věcí: s úřady třeba rozebíráme, co dělat v situaci, kdy se ukazuje, že izraelské školy nejsou připravené na dálkovou výuku. Vyhodnocujeme, co za těchto složitých okolností ve vzdělávání funguje a co ne. Dále analyzujeme způsoby, jak do ekonomiky pouštět peníze, abychom ji stimulovali. Narazil jsem také na fenomén domácího násilí, kterého bohužel přibývá… Je toho spousta. V Izraeli se teď každý den zveřejňují zprávy o tom, jak se v boji s koronavirem daří jednotlivým městům. Zdá se, že co se týče bezpečnosti, stát odvádí docela slušnou práci. Města spolu sdílejí triky, jak občany přimět k tomu, aby pravidla dodržovali, a dokonce se nám mezi municipalitami podařilo vyvolat jakousi soutěživost, která z nich v tom bude úspěšnější.

Jak se dá zvýšit šance, že je lidé budou poslouchat?

Nabízí se několik věcí. Za prvé: všechna pravidla musejí být formulována zcela jasně. Lidem nestačí říct jen to, co nesmějí, musí slyšet i to, co dělat mohou. Veřejnost nemůže obdržet jednoduchou informaci o tom, že má „zůstat doma“. Lidem se musí říct, že mají zůstat doma – pokud nepotřebují nakoupit jídlo nebo zajít do lékárny. I v takovém případě ale hrozí, že občané informaci nepochopí tak, jak potřebujete: budou chodit na nákupy denně, což ničemu nepomůže. V takovém případě je zase nutné dodat: vážení, nechoďte nakupovat častěji než obden. Čili pravidla musejí být jasná, ale taky je třeba počítat s tím, že je lidé budou porušovat.

https://www.youtube.com/watch?v=9X68dm92HVI

I s tím se dá pracovat?

K tomu, aby se to dělo co nejméně, je třeba, aby lidé přijali nařízení za svá. Aby jim bylo jasné, že to nedělají pro vládu, ale proto, že je to třeba, že se jedná o novou společenskou normu. Občas je problém přijít na způsob, jak zhodnotit, zda jsme v zavádění nových pravidel úspěšní. Je důležité přijít s indexem, který se bude opírat o to, kolik lidí pravidla dodržuje, a nikoliv o to, kolik lidí nařízení ignoruje. Ty, co jsou v klidu doma, většinou nevidíme, ale ty, kteří chodí bez roušky po ulicích, ano. Podle toho, jak nám hodnocení vyjde, musíme lidem pravidla připomínat.  Je třeba dělat to na co nejvíc způsobů.

Jak konkrétně?

Lidé by měli vídat zásobníky s desinfekčními gely. Měli by v obchodech vídat nálepky a stojany, které jim připomenou, že se k sobě nemají příliš přibližovat. Pokuty a jiné formy postihu sice také fungují, ale s těmi se všude nedostanete a všechno nezkontrolujete. Úřady se musí spoléhat na dobrou vůli lidí, nic jiného jim nezbývá. Tady je patrný význam důvěry – v zemích, kde lidé věří vládě a rozumějí tomu, co a proč dělá, je mnohem vyšší šance, že budou nové normy dodržovat. V zemích, kde to na ose vláda-veřejnost funguje obráceně, je to těžší. A v neposlední řadě – lidé potřebují konkrétní perspektivu. Horizont, u kterého si mohou říkat, že to nejhorší skončí. V Izraeli bohužel nic takového nemáme. Nevíme, kdy budeme moci ven. Když lidem řeknete, že například po 15. květnu se život vrátí aspoň částečně do normálu, budou schopní se s tím smířit. Když nic takového nemají, je to těžké.

Žádná země na světě zatím nemůže říci, že virus dostala zcela pod kontrolu, a nemůže se tak věnovat jen tomu, jak se vyrovnat s  ekonomickými dopady pandemie. Co si má počít s vědomím, že po zvládnutí nemoci přijdou další problémy, které si ještě nedovedeme představit?

Realita je skutečně taková, že mnoho nevíme. Nemoci ještě příliš nerozumíme, nemáme na ni lék, nevíme jistě, za jakých okolností se lidé můžou nakazit podruhé. Jasné je jen to, že s virem teď nějakou dobu budeme muset žít. Dál budeme udržovat vzdálenost od ostatních, nosit roušky, nebudeme se scházet ve větším počtu, naše ekonomiky zpomalí aspoň do doby, než se nám podaří vyvinout vakcínu. Ekonomické dopady pandemie budou obrovské – a to, jak je zmírnit, také ještě nevíme. Teď je polovina dubna, řekl bych, že o budoucnosti budeme mít jasněji koncem května.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=k5MfuwMNcMo

Jste zastáncem přísnějších opatření proti šíření nového koronaviru s potenciálně horšími ekonomickými důsledky – anebo je vám bližší volnější přístup, který počítá s tím, že šíření se zastavit nedá, a proto nemá cenu se o to zoufale snažit?

V tom, jak se státy s touto otázkou vyrovnávají, vidím dva hlavní přístupy. Ten první, můžeme mu třeba říkat švédský, se opírá o nutnost zachovat ekonomický i společenský provoz co možná nejblíže normálním podmínkám. Pak je tu přístup spočívající v co největším omezení pohybu a zakonzervování systému, dokud se nákazu nepodaří dostat pod kontrolu. Zatím nevím, který je lepší. Na teoretické úrovni je mi asi bližší ten švédský, protože se snaží situaci řešit v celé její komplexnosti - ale jestli to funguje, to se teprve ukáže. Opravdu hrozí, že ve Švédsku během krátké doby na toto onemocnění zemře víc lidí. Český přístup, čili uzavření společnosti prostřednictvím mimořádných opatření, ale také bude mít svou cenu. Někteří lidé se kvůli vyčlenění nemocničních kapacit a omezení běžného provozu nemusejí dostat k běžné lékařské péči, mohou přijít o život kvůli depresím z osamělosti… Situace se mění každý den. Nejhorší ze všeho ale je – aspoň podle mě – postavit se k problému polovičatě. Není možné nechat zemi chvíli pod zámkem, a pak bez rozmyslu pustit do ulic třeba 20 procent populace. Buď se musíme rozhodnout pro krátkodobé uzavření země včetně hranic, anebo jít švédskou cestou. K ní je ale potřeba mít dost odvahy. Protože pokud se ukáže, že je špatná, bude mít drtivé a viditelné následky. Ty sice může mít i strategie „všechno zavřít“, ale lidé vás z nich nebudou tolik vinit.

Jak to myslíte?

Nahlíženo z psychologické perspektivy, jedním z rozhodujících faktorů při řešení současné krize je strach, možná dokonce „hrůza z výčitek“. Politici se nechtějí dostat do situace, kdy jim lidé řeknou „bylo přece jasné, že jste tehdy měli udělat to a to!“. Když teď budou politici ve svých rozhodnutích přísní a budou tvrdit, že jimi zachraňují životy, tolika výčitek – vlastních i z okolí – se nejspíš nenadějí. Kdyby pustili lidi do ulic, nechali všechno při starém a jejich úsilí nebylo dostatečně vidět, stát se jim to může. Strach politiků z toho, co na jejich opatření řeknou voliči, nás do krize stahuje ještě hlouběji.

Co si myslíte o běžných lidech, kteří se rozhodli dělat, že se nic neděje a nebojí se  například dál žádat banky o hypotéky? V Česku jsou data, že trh s hypotékami se ani zdaleka nezastavil. Lidé jsou stále ochotní zadlužovat se na desetiletí. Potřebuje ekonomika typy lidí, kteří mají v zavedený řád věcí až chronickou důvěru?

Lidé, kteří přehlížejí to, co je zjevné, neriskují jenom své peníze, ale představují riziko i pro ostatní. Když zbankrotujete vy, mohou kvůli vám bankrotovat jiní. Pokud si půjčíte peníze, a pak je nevrátíte, váš dluh na někoho dopadne. Čili o těchto lidech se nedá říct, že by něčemu nebo někomu dlouhodobě pomáhali. Dobře, pokud si někdo od banky nebo jiné finanční instituce půjčí peníze a okamžitě je za něco utratí, proč ne. Tímhle způsobem prostředky aspoň částečně do ekonomiky vrátí. Dovedu si taky představit, že pokud v tuto chvíli někde krachuje dobrá firma a nějaký podnikatel se do ní rozhodne vstoupit odkoupením podílu, čímž firmu a zaměstnance zachrání, proč ne. Ale brát si dnes hypotéky a předstírat, že se nic neděje, podle mě není rozumný přístup.

Jak by měli lidé v nejistých časech nakládat se svými úsporami? Je podle vás rozumné snažit se vydělat třeba na burze? Mnoho lidí si dění na trzích vykládá tak, že „krize je příležitost“.

Já osobně nikdy nebyl schopen předvídat dění na akciových trzích. Podle mě to nedokáže skoro nikdo. Přístup „pojďme si to vyzkoušet, třeba ostatní přechytračíme“, není rozumný. Většina z nás nemá výrazně lepší informace než ostatní. Na burze se v současnosti nabízí cílit na dlouhodobý růst, ale nikoliv na krátkodobé zisky. Pokud máte peníze navíc a máte pocit, že trh poroste nikoliv z roku na rok, ale třeba během příštích pěti let, prosím, investujte, ale je zbytečné si myslet, že teď výhodně koupíte něco na pokraji krachu a zítra to prodáte s ohromujícím ziskem. Je opravdu docela důležité nechat si nějaké peníze stranou, mít rezervu aspoň na rok.

Jak dění kolem koronaviru zasáhlo vás osobně? Máte méně práce a přednášek?

Dopadla na mě tak, že neřeším nic jiného než krizi. Jak jsem zmiňoval, neustále si dopisuji s izraelskými městy, nezabývám se vůbec ničím jiným než tím, co je třeba aktuálně hasit. V běžném životě jsem typem člověka, který osciluje mezi stavy intenzivnějšího a méně intenzivního optimismu. Chvíli jsem šťastnější a pak zase méně šťastný. Teď tyhle výkyvy pociťují na denní bázi. A někdy se moje rozpoložení mění co dvě hodiny… Okolnosti se mění rychlostí blesku a má nálada je následuje. Přechází z obav a deprese k pocitu optimismu i radosti z toho, že můžu být užitečný. Když se něco pohne kupředu, mám pocit, že jsme přemohli velkou vnější sílu – virus nebo třeba byrokracii. Vnímám takový vnitřní vír. V posledních několika týdnech jsem navíc doma úplně sám. Pracuji od brzkého rána do pozdních večerních hodin, sedím u monitoru, nikde nikdo…. Společnost mi dělá nejvýš mašina na kávu, jídlo si nechávám dovézt. S překvapením zjišťuji, že mi lidé nechybí tolik, jak jsem si myslel. Několikrát za den ale vyjdu ven a dívám se do zeleně. Je to zajímavé. Příroda mě teď zajímá a oslovuje mnohem víc než kdy dřív.

 

Dan Ariely (52) Profesor psychologie a behaviorální ekonomie na Dukeově univerzitě v Severní Karolíně, kde vede vlastní výzkumnou laboratoř. Hlavní náplň Arielyho akademické práce spočívá ve zkoumání iracionálních rozhodování lidí v ekonomických i osobních aspektech života. Ariely je autorem šesti knih a desítek odborných textů. Do češtiny byly dosud přeloženy tři jeho knihy, všechny vydalo nakladatelství Práh. Dan Ariely se narodil se v New Yorku, ve třech letech se s rodiči přestěhoval do Izraele. V osmnácti utrpěl při náboženských oslavách popáleniny na 70 procentech těla, přičemž náročná léčba ho upoutala na lůžko. Bez možnosti trávit svůj čas jinak začal Ariely promýšlet způsoby, jakými lidé – v té době zdravotníci – plní své úkoly a do jaké míry své jednání podrobují kritickému zkoumání. „Začala mě fascinovat představa, že opakovaně a do značné míry předvídatelně přijímáme špatná rozhodnutí. Došel jsem k závěru, že výzkum by mohl některá z nich pomoci změnit,“ řekl. Jeho autorský styl se vyznačuje srozumitelností a mírou zjednodušení, jež mu pravidelně vynáší kritiku z akademických řad. Za výzkum vlivu ceny placebo léků na jejich účinnost získal Ariely v roce 2008 Ig Nobelovu cenu, parodii klasického Nobelova ocenění, již uděluje americký časopis Annals of Improbable Research.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Zuzana Válková

redaktorka, fokus

Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 28

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte