Taktiky špičkového klubového fotbalu se nově objevují v národních týmech
 
Italský trenér Roberto Mancini
Italský trenér Roberto Mancini • Autor: REUTERS

Francie v 90. letech ukázala, jak lze v podstatě industrializovat výchovu fotbalových talentů. To se později přeneslo do Německa a Španělska - a nakonec i do Anglie a Itálie. Když početné, navíc relativně bohaté národy vytvoří dobrý systém výchovy mládeže, mohou ještě lépe využít demografickou výhodu a být si v podstatě jistí, že každou generaci vyrostou další a další opravdu velké talenty. Těchto pět zemí dominuje mládežnickým šampionátům - a pro ostatní včetně Holandska bude stále náročnější jim konkurovat,“ říká Jonathan Wilson, v rozhovoru o ME 2020 britský fotbalový novinář a autor řady oceňovaných knih, například Inverting the pyramid o dějinách fotbalové taktiky

Jaké fotbalové trendy vás na evropském šampionátu zaujaly?

Vidím dva posuny, přičemž ten první je velmi konkrétní. Na klubové úrovni v minulé dekádě výrazně vzrostl význam krajních obránců pro útočnou hru. Jejích útočení ovšem umožňuje to, že kluby mají velmi komplexní a do detailu nacvičenou taktiku: když se krajní obránce posune vpřed, tak krajní záložník přesně ví, kam se pohnout - a následně zná svůj úkol i střední záložník. Spouští se zkrátka cyklus nacvičených pohybů. V národním týmu však nebyl čas jej natrénovat a plně do něj přenést útočný potenciál krajních beků. Letos nicméně týmy začaly častěji hrát vzadu na tři obránce namísto dvou středních obránců. Krajní beci tím pádem mohou více útočit a jsou vzadu jištěni i bez toho, aby by byla potřeba náročná taktická příprava, na kterou v poměrně krátkých reprezentačních srazech nebývá čas. Hrála tak chvílemi Belgie, Ukrajina, Anglie, Dánsko, Švýcarsko, Ukrajina. Zdá se, že to je jednoduché řešení jednoho z hlavních taktických problémů mezistátního fotbalu: jak uvolnit útočný potenciál krajních beků, který patří k základům moderní hry v klubech.

Jonathan Wilson
Jonathan Wilson • Autor: archiv JW

A ten druhý trend?

Od počátku 80. let platí, že se v mezistátních zápasech nehraje ten nejvyspělejší fotbal. Nové trendy ve hře se z klubů do reprezentací přenášely se zpožděním, které postupně narostlo na pět i osm let. V posledních deseti patnácti letech se rozdíl mezi kluby a reprezentacemi zvýšil natolik, jako by to skoro byly dvě různé formy stejné hry. Úroveň presinku, napadání soupeře ve chvíli, kdy drží míč, je v nejlepších klubech tak sofistikovaná, že ji rovněž nelze do národních týmů přenést. Obnáší spoustu dennodenního pilování, bez něhož taktický systém nemůže hladce fungovat. Reprezentace se schází párkrát do roka na týden a jejich trenéři tedy nemají šanci fotbalisty takto připravit a hrát tak systematický fotbal jako úspěšné kluby.

Reklama
Reklama

Výjimkou byla španělská reprezentace v letech 2008 až 2012, která silně vycházela z kádru a stylu tehdejší Barcelony. Jinak platilo, že národní mužstva hrají pragmaticky a jednoduše: vycházejí ze silného obranného bloku a doufají, že kreativní hráči vpředu něco vymyslí. Takto vyhrálo Portugalsko mistrovství Evropy v roce 2016 a Francie mistrovství světa 2018. Ovšem nyní se něco začíná měnit. Sofistikované taktiky známé ze špičkového klubového fotbalu se nově objevují i v národních týmech. Ačkoli ve zjednodušené verzi. Viditelné to letos bylo na hře Itálie a Španělska. A není nahodilé,  že změnu přinesli dva trenéři, kteří byli předtím velmi úspěšní na klubové úrovni: Roberto Mancini a Luis Enrique.

Co přesně dělají jinak?

Luis Enrique mluvil od počátku o tom, že se nechce soustředit jen na držení míče a spousty krátkých přihrávek, ale obohatit tuto hru z “barcelonské éry” i rychlými vertikálními výpady. Ne vždy se to daří, třeba v zápase se Švédskem bylo vidět, jak se Španělsko vrací k zavedeným automatismům, ale změna je patrná. Ještě výraznější je to u Itálie, která kdysi cosi jako koherentní systém hry měla - když ji převzal Arrigo Sacchi a uplatnil defenzivní hru, kterou předtím zaváděl v AC Milán. Dovedl Itálii do finále mistrovství světa 1994, ale hráči z jiných týmů než z AC Milán to nelibě nesli, v týmu bylo obrovské napětí a dlouho to nevydrželo. Itálie zažila před třemi lety historický neúspěch, když se nekvalifikovala na mistrovství světa, a to dalo Mancinimu mandát k radikální změně. Italský fotbal teď prochází velmi zajímavou proměnou; jakoby docházelo k obratu ve vztahu mezi Španělskem a Itálií, v němž v roce 2008 začali dominovat Španělé. A to i na klubové úrovni: u Realu Madrid a Barcelony pozoruji jistou dekadenci, ztrátu směru, naopak italské kluby se mi zdají být na vzestupu.

Harry Kane
Harry Kane • Autor: REUTERS

Mluvil jste o se propasti mezi národními týmy a kluby, která začala růst v 80. letech. Proč až tehdy, vždyť spoluhráči v klubech spolu vždycky trénovali mnohem víc než reprezentanti?

Roli hrají výrazně větší možnosti týmů nakupovat hráče. Například Anglie dlouho trpěla nedostatkem kvalitního levého záložníka - kdyby takový problém nastal v klubu, tak jednoduše nějakého koupí. Skotsko má zase momentálně problém v tom, že jeho dva nejlepší hráči nastupují na stejném postu, oba jsou to leví obránci. A jak je využijete? V klubu byste jednoho prodal a z utržených peněz nakoupil například skvělého záložníka. Dále pak finanční rozdíly mezi kluby dříve nebyly tak velké jako dnes: Liverpool šedesátých let neměl dvacet špičkových plejerů, ale jen čtyři nebo pět. Kluby dnes nakupují na všech kontinentech a celková kvalita je tím pádem mnohem vyšší.

Vyvíjí se ale i trénink. Starší fotbal byl dost jednoduchý, hodně se pracovalo na individuální připravenosti, na individuálním zlepšení hráče. To se stejně projevilo jak v klubu, tak v reprezentaci. Od 60. let se ale víc a víc trénuje takticky týmově: nejde jen o ono individuální zlepšení hráče, ale o cílené posílení a zlepšení vazeb mezi fotbalisty na hřišti, o zlepšení týmu, o koherentní strategii. To nelze přenést do reprezentace - s výjimkou zmíněné situace, kdy je reprezentace formována hráči jednoho týmu, jako bylo propojení Španělska a Barcelony, nebo ve druhé polovině 80. let spojení Dynama Kyjev a sovětské reprezentace, kdy oba výběry vedl Valerij Lobanovskij.

Co proměna národních týmů směrem k propracovanější taktice znamená pro jejich trenéry? Co budou muset dělat jinak než dosud?

Trenéři reprezentací bývají pragmatici, řeší problémy, které se objeví, taktiku přizpůsobí nejlepším fotbalistům, které mají k dispozici. Ale na to, aby se tým představil tak koherentním stylem jako letos Manciniho Itálie, je třeba celistvější vize: představa trenéra o tom, jak chce hrát, kterou pak reprezentaci vtiskne a vybere pro ni vhodné hráče. A to je velmi riskantní podnik: pokud nevyjde, například proto, že je ta představa špatná nebo se ji nepodaří hráčům předat, je pak výsledek horší, než kdyby byl trenérem pragmatikem hrajícím postaru.

Francouzský útočník Kylian Mbappé
Francouzský útočník Kylian Mbappé • Autor: REUTERS

Například?

Kromě Roberta Manciniho a Luise Enriqueho se v posledních letech o vlastní filosofii hry snažil i Joachim Löw v Německu - a výsledkem je ztracených pět let. Německo má stejně dobré, možná i lepší plejery než v roce 2014, kdy vyhrálo mistrovství světa, ale výsledky jsou velmi špatné, projekt minulých let se nezdařil. Löw není bohužel dobrým koučem pro tuhle dobu. Reprezentace byla pod jeho vedením nejlepší kolem roku 2010, kdy hrála dost obyčejný styl založený na rychlých protiútocích, k němuž se vrátila i v závěru vítězného mistrovství světa 2014. Löw sehrál nesmírně důležitou roli při reformě po roce 2005, během níž změnil tvář německého fotbalu. Ale to z něj nutně nedělá špičkového trenéra do dnešní doby.

Jak se vám líbil výkon Anglie a jejího trenéra Garetha Southgata?

Udělal nesmírně důležité věci: zlepšil vztahy týmu s médii i vztahy uvnitř týmu. Dříve se do reprezentace přenášely řevnivosti mezi fotbalisty hlavních klubů a Southgate to zastavil. Když se po vzájemném zápase Liverpoolu a Manchesteru City na srazu národního týmu hádali Joe Gomez z Liverpoolu a Raheem Sterling z Manchesteru, tak Southgate svou hvězdu Sterlinga nepostavil do zápasu. To bylo významné gesto i směrem k ostatním. A mohl si dovolit takto postupovat, protože na rozdíl od minulosti, kdy měla Anglie elitních hráčů málo, se nyní může opřít o velmi široký kádr - a to i zásluhou Southgata. Věnoval se dříve na fotbalovém svazu rozvoji mládeže, pomáhal tedy vytvořit systém, který generuje talenty, a později byl trenérem výběru do 21 let. Celkově si myslím, že je druhým nejlepším trenérem, jakého kdy anglická reprezentace měla, ale něco mu i chybí. Jako by během zápasů neuměl zachytit proměnu hry a zavčasu na ni reagovat. To se stalo v semifinále minulého mistrovství světa proti Chorvatsku i letos ve finále s Itálií. V druhém poločase se Anglie dostávala pod stále větší tlak, ale on na vývoj zápasu nereagoval a Itálie vyrovnala. V tom vidím slabinu, kvůli které tyto dva důležité zápasy prohrál.

Proč na turnaji neuspěla Francie, která měla s přehledem nejsilnější kádr?

Ano, měla - a je zajímavé, že nejúspěšnější byly týmy bez hvězd. Současný italský tým nemá žádnou sportovní celebritu, i díky tomu hráči ochotně přebírají Manciniho taktický systém. Anglie má Sterlinga a Harryho Kanea, ale to jsou mnohem klidnější hvězdy, než bývali Wayne Rooney, David Beckham, Steven Gerrard nebo Frank Lampard. Ani Dánsko nemá hvězdy, španělské hvězdy už odešly do důchodu - a také ze zbylé čtveřice čtvrtfinalistů má dvě superhvězdy v kádru jen Belgie. Francie - myslím - doplatila na velmi negativní a pasivní styl trenéra Deschampse, kterým se prezentovala už na vítězném mistrovství světa, i na jistou aroganci.

Finále Itálie - Anglie
Finále Itálie – Anglie • Autor: REUTERS

Čím vás zaujal český tým?

Viděl jsem, jak na počátku kvalifikace prohrál 5:0 s Anglii - a byl hrozný. Pamatuju si dobře generaci roku 2004 s Nedvědem, Rosickým, Kollerem a říkal jsem si: “Bože, to je opravdu špatné, ti se propadli.” Ale od té doby se zlepšili, na turnaji hráli dobře, organizovaně, protiútoky sice nebyly zvlášť komplikované, ale byly jednoduché, nacvičené, efektivní. Líbily se mi výkony středních obránců, Součka, Schicka a také Holeše, kterého jsem předtím moc neznal. Zápas proti Holandsku byl opravdu výborný. V Anglii převládl názor, že Čechům pomohlo především vyloučení Holanďana De Ligta. S tím jsem polemizoval: červená karta nepřišla z ničeho, byla důsledkem kvalitní české hry a stoupajícího tlaku.

Češi a Ukrajinci byli rádi za čtvrtfinále, jinak týmy na východ od bývalé železné opony zaostávají. Zdá se, že se propast vůči západoevropským týmům zvětšila…

Nemyslím, že štěpení leží mezi Západem a Východem. Spíše se zvýšil rozestup mezi pěti velkými západoevropskými týmy a zbytkem světa. Francie v 90. letech ukázala, jak lze v podstatě industrializovat výchovu fotbalových talentů. To se později přeneslo do Německa a Španělska - a nakonec i do Anglie a Itálie. Když početné, navíc relativně bohaté národy vytvoří dobrý systém výchovy mládeže, mohou ještě lépe využít svou demografickou výhodu a být si v podstatě jistí, že každou generaci vyrostou další a další opravdu velké talenty. Těchto pět zemí dominuje mládežnickým šampionátům - a pro ostatní včetně Holandska bude stále náročnější jim konkurovat. Brazílie a Argentina díky své tradici taky produkují mnoho skvělých fotbalistů, ale není to výsledek tak promyšleného systému. Naopak je pro rozvoj mladých Brazilců a Argentinců výhodnější, když dostanou včas šanci přejít do akademie některého z velkých evropských klubů. Francie, Anglie nebo Belgie navíc těží z imperiální minulosti, táhnou k sobě talenty z bývalých kolonií. Jih Londýna nebo některé části Paříže jsou teď světovým centrem rozvoje fotbalových talentů, podobně Belgie nesmírně profituje z fotbalistů pocházejících z Konga.

A jak podle vás může země velikosti a možností Česka lépe rozvíjet svůj fotbal?

Dobrým příkladem je asi Maďarsko, které hodně investovalo do jedné výborné akademie a do stadionů. Orbán je v mnoha směrech příšerný, ale splnil svůj cíl, aby byl maďarský fotbal po dlouhém úpadku opět aspoň trochu na úrovni. Ukazuje to, kolik toho svedou kvalitní akademie. Ale na druhou stranu tu je Srbsko. Partizan Bělehrad i Crvena Zvezda Bělehrad mají vynikající akademie - před pár lety byl Partizan akademií, z níž vzešel druhý největší počet hráčů jednoho ročníku Ligy mistrů. Přesto se srbská reprezentace na mistrovství Evropy ani nekvalifikovala. Je to pro mě trochu záhada. Nevím, je možné, že všechen nonsens v srbské politice a sportovním prostředí mají negativní vliv a asi tedy ani akademie nestačí. Ale pořád si myslím, že jsou nejsmysluplnější cestou vpřed. Podobně jako cílené zlepšení úrovně domácí ligy, což se později projeví v reprezentaci.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1502

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte