Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Silní vůdci a publikum ochotné naslouchat je nejlepší podhoubí pro šíření nenávisti

S aktivistkou Rachel Brown o tom, jak zabránit šíření nenávisti a násilí

BROWN
Z historii víme, že nenávistné projevy většinou předcházejí temným obdobím. • Autor: Archiv Rachel Brown

Rachel Brown je 29letá americká aktivistka, která se po dokončení studia mezinárodních vztahů na univerzitě v Tuftsu vydala pomáhat do africké Keni. Založila zde mírovou organizaci nazvanou Sisi ni Amani. Ta měla do budoucna zabránit podobným nepokojům, které tu vypukly po obecních volbách v roce 2007 a při kterých zahynulo přes tisíc místních obyvatel. Poté se vrátila zpět do USA, kde ve spolupráci s Muzeem holokaustu vydala průvodce „Defusing hate“ s cílem zabránit šíření nenávisti a násilí v ostatních částech světa. Sepsaný návod v současné chvíli používají země od Barmy až po některé členy americké federace. Nyní Brown objíždí Evropu a na stejné téma píše studii i o České republice.

Podle jejich slov nenávist roste v prostředí silných vůdců a marginalizovaných jedinců, kteří mají pocit, že se na ně zapomnělo. ,,Je také důležité si uvědomit, že nenávistné projevy v minulosti vždy předcházely temným obdobím, se kterými se příliš nechlubíme,“ dodává Brown.

Reklama
Reklama

Začala jste jako dobrovolnice v Keni. Proč zrovna tam?

Ke konci roku 2007 se v Keně odehrály prezidentské volby. Jejich výsledek byl velmi kontroverzní a ne všichni ho akceptovali. Po vyhlášení vítěze mezi místními vypukly nepokoje a násilí, které trvalo přibližně měsíc a při kterých zemřelo přes tisíc obyvatel. A za této situaci jsem do Keni přijela. Byla jsem ještě studentka a moc jsem toho o zemi nevěděla, ale už v té době jsem se zajímala o hate speech a jeho vliv na násilí. Víte, dříve se v Keně a v ostatních afrických zemí odehrávaly po volbách vždy nějaké demonstrace. V roce 2007 to ale bylo jiné – lidé mohli díky chytrým telefonům šířit informace velmi rychle a napříč celou zem, svolávat se navzájem na demonstrace a plánovat přes smsky pomstu ,,druhému” táboru.

A co bylo tedy vaším úkolem?

Snažili jsme s ostatními aktivisty vymyslet, jak zabránit podobné situaci po volbách v roce 2013. Nemyslete si, že tehdy všichni chtěli násilí – pro většinu obyvatel zůstávalo prioritou být v bezpečí. Vymysleli jsme „smskovou platformu“ a organizaci nazvanou Sisi ni Amani (“We are peace”) a sestavili tým, který obcházel obyvatele od dveřím ke dveřím a sbíral telefonní čísla. V případě, že se prostřednictvím mobilu šířila nějaká pomluva nebo dezinformace, poslali jsme správnou verzi všem, které jsme měli v seznamu. Telefony jsme využívali i k edukaci – informovali jsme o tom, jak volit, kde se registrovat a jaké jsou výsledky. Nakonec jsme schopnost komunikovat posilovali přes pravidelné debaty mezi obyvateli, ale i politiky a správci určitých oblastí. Volby nakonec proběhli v klidu a bez zbytečných výtržností. Změnili jsme způsob, jak místní mobil doposud používali.

Ve svých pracích používáte dva pojmy – hate speech a dangerous speech. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Když mluvíte o pojmu hate speech, vždy myslíme někoho, kdo svá slova míní nenávistně. Ale dangerous speech je v něčem specifičtější a zároveň širší pojem. Dangerous speech je jakýkoliv projev či výrok, který zvyšuje risk násilí na určité skupině lidí. Ne každý dangerous speech je hate speech – takovým příkladem je pomluva. Může být šířena i bez toho, aby to někdo myslel nenávistně. Přesto je to velmi nebezpečné. Osoba nebo skupina, o které je pomluva vyslovena, to může brát jako ospravedlnění násilí a budoucí pomsty. Je dobré také zmínit, že ne vždycky se musí hate speech přeměnit na dangerous speech. Dangerous speech je spíše o důsledcích, které tyto projevy mají a hate speech je o naopak o úmyslu a aktuálním obsahu.

Po zkušenostech v Keni jste se přestěhovala zpět do USA a vydala jste průvodce nazvaného „Defusing hate“, který má pomoct pochopit prostředí, ve kterém se daří nenávistným projevům. Jak toto prostředí vypadá?

Je důležité si vždy uvědomit, kdo tento typ projevu říká. V poslední době se na scéně začínají objevovat charismatičtí vůdci, kteří takto komunikují a kteří si na tomto způsobu vyjadřování postavěli i svůj úspěch. Pro příklady nemusíme chodit daleko – viděli jsme to například v kampani Donalda Trumpa. Pokud je v zemi publikum, které je ochotné naslouchat, je to nejlepší podhoubí pro nenávist a dangerous speech.

Kdo je toto publikum?

Jsou to lidé, kteří se cítí být na okraji, neviditelní a velmi často přehlížení. Mají pocit, že jejich hlas neexistuje nebo ho alespoň nikdo nechce poslouchat.

Kam až mohou nenávistné projevy zajít?

Z historii víme, že nenávistné projevy většinou předcházejí temným obdobím, kterými se nechceme příliš chlubit. Nenávist byla spojena například s genocidou ve Rwandě nebo jsme ji mohli viděli za nacismu v židovské otázce. Vlastně pokaždé, když se vůdce nebo skupina u moci rozhodne jít proti určitému etniku, náboženství nebo jakékoliv jiné skupině, s cílem je dehumanizovat. Ti, kteří šíří nenávist, používají věty typu „pokud je nezničíme my, oni zničí nás“.

Vážně si myslíte, že se holocaust nebo rwandská genocida mohou opakovat v takové podobě i dnes?

Nemyslím si, že by vypadaly stejně. Odehrály se dvě světové války a obě byly také jiné. Ale rozhodně se může stát, že správný moment zaspíme a zakročíme příliš pozdě – v době, kdy už hlasité a nenávistné výkřiky nebudou ojedinělou záležitostí, ale běžnou záležitostí.

Co proti šíření nenávisti podle vás dělat?

Tyto projevy jsou zpravidla velmi hlasité a lidé mají pocit, že jsou schvalovány mlčící většinou. Přitom tomu tak není. Mnoho z nás je v reálu i na sociálních sítích spíše přihlížejícími, ale to automaticky neznamená, že jsme i těmi, kdo nenávist schvalují. Někdo se bojí vystoupit z řady a druzí to zase nepovažuje za důležité. Proto je nutné do diskuse dostat více odlišných názorů a jejich šíření povzbuzovat – nejlépe nějakou morální autoritu, která bude říkat, že tenhle typ projevů není v pořádku.

Proč se to stále nedaří?

Tenhle typ veřejných projevů se šíří velmi dobře ve společnosti, která se bojí. Posilují to média, která ukazují situaci barvitěji a dramatičtěji, než ve skutečnosti je. V Americe jsou každý den zastřeleny desítky občanů. Ale všimli jsme si toho, že o tom slyšíme hlavně, když střílí například muslim nebo nějaký přistěhovalec? Poté mají všichni pocit, že je to největší nebezpečí, které nám hrozí. Přitom je mnohem pravděpodobnější, že vás přejede auto nebo s vámi spadne letadlo, než aby vás v Americe nebo Evropě zabil terorista.

Když jsem přijela do Česka, zarazilo mě, jak je zdejší atmosféra protkána strachem z cizinců.

Tweetni to

Mluvila jste o vlivu médií. A jakou roli zde hrají politici?

Lidé jsou unaveni ze současné byrokracie a už nemají téměř žádné iluze o svých politicích. Toho využil Donald Trump, protože v Americe mají občané pocit, že pro ně vláda nepracuje. A Trump přišel a říkal to, co tihle zapomenutí Američané chtěli a potřebovali slyšet. Zároveň využil strategii, kterou můžeme vidět i napříč evropskými státy – využil strach svých voličů k získání popularity. Takže ano, politici na tom mají taky velký podíl.

Součástí vašeho výzkumu v Evropě je i Česká republika. Co jste zatím zjistila?

Napříč Evropou včetně České republiky se setkáváme s velmi zajímavými trendy. Jsou tu vrstvy společnosti, kterou jsou tak trochu pozadu, mají pocit, že nemají žádný hlas a co je nejdůležitější – jsou náchylní k extremistickým projevům. Většina z nás si může myslet, že je to pouze ekonomický důsledek. Přesto je to o nastavení společnosti, které určité skupiny lidí vědomě i nevědomě vystrkuje na okraj. Druhým trendem je dehumanizace nebo-li odlidštění cizinců uvnitř Evropy, které je spojováno především s migrační krizí – i když tohle nebylo příliš překvapivé zjištění.

A překvapilo vás něco ohledně Česka?

Dvě věci - že se Češi cítí být diskriminováni od Evropské unie a že se tak moc bojí všeho cizího. Když jsem přijela do Česka, zarazilo mě, jak je zdejší atmosféra protkána strachem z cizinců.

A myslíte si, že je zdejší atmosféra výhodná pro šíření nenávisti?

V určitém ohledu ano. Všimla jsem si, že v mnoha médiích jsou muslimové či jiné národnosti pokrývány tak trochu manipulativním stylem. O cizincích se mluví jako o těch, kteří nevidí Čechy ,,jako jediné plnoprávný občany”. Už tahle argumentace naznačuje, že by se v současné době probíhající nenávistné projevy mohly změnit v něco nebezpečnějšího. Na druhou stranu máte poměrně silné státní instituce a právní stát. Takže si nemyslím, že by to bylo tak špatné.

Českou republiku brzy čekají troje volby – sněmovní, prezidentské a senátní. Může hate speech a dangerous speech ovlivnit jejich výsledek?

Řeknu vám jedno. Když se lidé bojí, budou přirozeně volit ty, kteří jim nabízejí ochranu před původcem jejich strachu. Ale nesmíme zapomínat, že volí většinou zároveň i ty, kteří si na strachu postavili svou kampaň. A není nic lehčího, než vystrašit své voliče.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 281
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte