První zima bez ruského plynu: Bylo by to drahé a logisticky náročné, ale zvládli bychom to

Každý den posílají evropské státy do Ruska stovky milionů eur za nákup zemního plynu. Ukrajinská vláda požaduje, aby Evropané tento penězovod utěsnili. EU se však ani ve čtvrtek na surovinovém embargu neshodla a německý kancléř Olaf Scholz jej prozatím vyloučil. S argumentem, že bez dodávek z Ruska momentálně nelze v Evropě zajistit energii pro výrobu tepla, elektřiny, pro dopravu ani průmysl. Evropa by se bez ruského plynu obešla, tvrdí však ve své studii vlivný bruselský think tank Bruegel, jen by to vyžadovalo řadu dobře koordinovaných kroků. „Co uděláme, pokud by Putin teoreticky prohlásil: Buď přijmete mou loutkovou vládu nad Ukrajinou, nebo vám vypneme plyn? Řekneme prezidentu Zelenskému, že na takový návrh musíme přistoupit, nebo se nám zhroutí ekonomika?“ říká Georg Zachmann, expert na energetickou bezpečnost a jeden z autorů studie.

Co by se v Evropě dělo, kdyby Unie zítra zavedla embargo na ruský plyn, anebo kdyby kohoutky naopak náhle zavřel Vladimir Putin?

Krátkodobě máme v zásobnících plyn, který by nám v kombinaci s dovozy z neruských zdrojů stačil až do podzimu. Takže by náhle nezhasla světla ani se nevypnula topení. Ale velmi rychle bychom se museli starat o to, jak zvládneme příští zimu - a šlo by to jistě jen s pomocí nouzových opatření, která stojí mimo běžné fungování trhu.

Jak přesně bychom příští či přespříští zimu chybějící ruský plyn nahradili?

EU dnes 60 procent svého plynu dostává z neruských zdrojů, nahradit tedy musíme 40 procent nynější spotřeby. Když se budeme na poli diplomacie hodně snažit a dobře zaplatíme, tak na mezinárodním trhu získáme zhruba polovinu z tohoto množství - ve formě zkapalněného plynu (LNG) a zvýšených dodávek z jiných regionů, například severní Afriky, Norska, Kataru, USA a dalších.

Nakolik je to realistické? Trh se zkapalněným plynem je omezený.

Konec minulého roku, kdy Evropa rychle dovezla velké množství zkapalněného plynu, ukázal, že trh s LNG má větší flexibilitu, než se mnohdy říká. Dříve jinými státy nakoupené cargo bylo znovu odkoupeno a převezeno do Evropy. Samozřejmě je to velmi drahé, ale očekával bych, že USA i další státy OECD by mohly Evropě pomoci s nalezením společného řešení. Pokud by zkapalněný plyn z USA byl dostupný jen za současné tržní ceny, bylo by to pro Evropu bylo strašně drahé a evropské státy by se na společném postupu těžko shodly. V nouzi by tedy bylo dobré domluvit dohodu s Američany na dostupných cenách. Spojené státy by také například samy mohly snížit spotřebu zemního plynu, vyrábět například část elektřiny z uhlí místo plynu, čímž by se uvolnilo více plynu pro evropský trh. Když to shrnu: bylo by to drahé, logisticky velmi náročné a podmíněné spoustou diplomatického úsilí, ale číselně by to vycházelo.

Dokázala by EU či členské státy tento neruský plyn zaplatit ze současných rozpočtů - nebo Unie pro nákupy potřebuje společný fond, podobně jako pro obnovu po pandemii?

To bude záležet na cenách, za které zkapalněný plyn pořídíme. Pokud budou vycházet ze současných vysokých cen na trhu, tak asi dosavadní způsoby financování stačit nebudou. Komplikací samozřejmě je, že některé státy spotřebovávají na hlavu hodně plynu a jiné málo. Takže by bylo potřeba organizovat evropskou solidaritu - pomoc zemím, které budou vyššími náklady nejvíce zasaženy.

Hodně kapacit na zpracování zkapalněného plynu leží ve Španělsku, které zároveň dováží plyn ze severu Afriky. Chybí však dobré propojení přes Pyreneje, kterým by se plyn nebo elektřina mohly ze Španělska distribuovat do zbytku Evropy. Proč takové propojení chybí a jak rychle se to dá napravit?

Projekty už existují snad dvacet let, jenže jejich realizace dosud narážela na hospodářsko-politické zájmy Francie. Ale neumím technicky odhadnout, jak dlouho by realizace trvala. Rád uvádím příklad Operace Pluto z roku 1944, kdy spojenci dokázali během pár týdnů po vylodění na Normandii postavit ropovod pod kanálem La Manche. V nouzi se – myslím - dá leccos udělat rychle. Když je něco hodně potřeba, neskončí to na byrokracii. Elektrické vedení ze Španělska na sever Evropy by každopádně bylo potřebné i kvůli dovozu solární elektřiny, takže dlouhodobě by dávalo smysl infrastrukturu přes Pyreneje urychlit.

Pokud do sebe vše zapadne, dovozem zkapalněného plynu a zvýšením dovozu z jiných regionů by se tedy dalo nahradit dvacet procent dnešní evropské spotřeby plynu. Pořád ale zbývá dalších dvacet procent - jak bychom je získali?

Museli bychom snížit spotřebu.

Co by to znamenalo?

Spotřebu lze rozdělit do tří sektorů. Prvním je výroba elektřiny ze zemního plynu - pokud se nám podaří zvýšit provoz nebo znovu zprovoznit některé uhelné elektrárny či jaderné elektrárny, vyrábět část elektřiny spalováním ropy a co nejrychleji instalovat co nejvíce obnovitelných zdrojů, tak by se dala ušetřit zhruba polovinu z těchto dvaceti procent. Zbývá tedy asi deset procent dnešní spotřeby, kterou by musel ušetřit domácnosti a průmysl. U domácností by mohly vlády masivně podpořit používání tepelných čerpadel a zateplení oken či dveří a také by politici mohli obyvatele vyzvat k úsporám energií - každý z nás může k menší závislosti na plynu přispět a vcelku tato úspora vůbec není zanedbatelná. Ke zbylé úspoře by muselo dojít v průmyslu.

Co by to obnášelo?

Některé sektory jsou obzvláště náročné na zemní plyn, například papírny, chemický průmysl, sklárny. Museli bychom zjistit, které firmy nutně potřebujeme, aby nedošlo k přerušení důležitých evropských výrobních řetězců - a na základě toho stanovit, které z firem můžeme krátkodobě odpojit. Částečně tento výběr ovlivní trh, ale musel by aktivně zasáhnout i stát a některým výrobcům říct, že v daném roce nebudou moci spotřebovat běžné množství plynu a budou za to kompenzováni ze státních rozpočtů.

Jak si konkrétně představit zavírání továren kvůli nedostatku plynu?

To je napínavá otázka a neumím být zatím dost konkrétní. V každé firmě by se muselo zjistit, nakolik je možné zemní plyn nahradit jinou surovinou, nebo nakolik lze nějaký předprodukt na čas přestat vyrábět a dovážet jej odjinud. Například metanol v částech chemického průmyslu by třeba šlo dovážet ze Spojených států a nevyrábět jej v Evropě z ruského zemního plynu. Nejhorší by bylo, kdyby politici začali vyjmenovávat firmy, které státy nutně potřebují, a dávali jim subvence. Jednak by firmy rezignovaly na snahu o úspory a chytrá řešení, jednak by došlo k soutěži o peníze na subvence mezi evropskými vládami. Lepší by bylo, kdyby vláda například v papírně po dobu odpojení převzala placení mzdy jejích zaměstnanců v rámci režimu kurzarbeit a třeba ještě majitelům přislíbila státní podporu v modernizaci výroby, až za rok za dva bude moci opět plně fungovat.

Německý ministr pro hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck (Zelení) řekl, že okamžité zastavení ruských dodávek by vedlo k masové nezaměstnanosti a chudobě. Je tomu tak?

Kdyby v takové situaci bylo Německo ponecháno mezinárodními partnery o samotě a všichni ostatní se chovali jako dosud, tak by efekt byl vážně dramatický. Ale tomu nevěřím. Naši partneři, ale i firmy, obyvatelé a trh mají pořád spoustu možností, které by v takové situaci mohli využít. Najednou by bylo třeba víc mluvit o řešeních a kreativně je hledat - a přestat hledat důvody, proč něco nejde. Mezinárodně se znemožňujeme, pokud říkáme, že se v žádném případě bez ruského plynu neobejdeme. Co uděláme, pokud by Putin teoreticky prohlásil: Buď přijmete mou loutkovou vládu nad Ukrajinou, nebo vám vypneme plyn? Řekneme prezidentu Zelenskému, že na takový návrh musíme přistoupit, nebo se nám zhroutí ekonomika? Bylo by samozřejmě hrozné, pokud bychom byli takto vydíratelní - a to, myslím, nejsme. Takže ano, ruský plyn bychom v Evropě dokázali nahradit, ale vše by muselo být velmi dobře zorganizováno; a bylo by to na hranici administrativních kapacit našich vlád, které zase nemůžeme přeceňovat.